Terry Pratchett - Erik

„Ehm,“ odkašlal si kvestor, „možná že se vám to bude zdát neskutečné, ale ve skutečnosti byste měl být tam uvnitř. “

To je mi opravdu líto.

Smrť se plíživým i když důstojným krokem přesunul do středu místnosti a upřel na kvestora pohled plný očekávání.

Doufám, že nás dnes nečekají žádné ty nesmysly typu „nezemská obludo“ a tak dále, řekl.

„Doufám, že jsme vás nevytrhli od nějaké důležité práce?“ zeptal se ještě kvestor s účastí.

Všechna má práce je důležitá, odpověděl Smrť.

„Přirozeně,“ pospíšil si ho ujistit kvestor.

Pro někoho.

„Eh, eh. Důvod, ó nezem — pane, proč jsme tě sem přivolali, je totiž, že, jaksi, protože, z důvodu —“

Je to mrakoplaš.

„Cože?“

důvod, proč jste mě přivolali. odpověď zní: je to Mrakoplaš.

„Ale my jsme vám ještě nepoložili otázku!“

Na tom nezáleží. Odpověď je stejná: je to Mrakoplaš.

„Podívejte, jediné, co bychom se rádi dozvěděli, je, co způsobilo ten podivný jev, který… oh.“

Smrť velmi okatě otřel několik neviditelných smítek z lesklého ostří své těžké kosy.

Arcikancléř zvedl vyhublou žilnatou ruku a přiložil si ji k uchu.

„Co říká? A vůbec, kdo je ten člověk s tím klackem?“

„To je Smrť arcikancléři,“ vysvětloval mu kvestor trpělivě.

„Hé?“

„Je to Smrť, pane. Vždyť víte .“

„Řekněte mu, že tady žádnou smrt nechceme,“ zasípal starý mág a zabušil svou holí do podlahy.

Kvestor si povzdechl. „Ale my jsme ho přivolali magnificence.“

„Vážně? Co nás to napadlo, udělat něco takového? To jsme udělali pěknou pitomost.“

Kvestor vrhl na Smrtě omluvný pohled. Už už se chystal požádat Smrtě, aby omluvil arcikancléře kvůli jeho vysokému stáří, ale uvědomil si, že by to bylo vzhledem k situaci plýtvání dechem.

„Mluvíme o mágovi Mrakoplašovi. O tom s tím —“ kvestor se otřásl, „— strašlivým Zavazadlem na nožičkách? Ale ten přece vyletěl do povětří během té nepříjemnosti se Supermágem [4] Pozn. autora: Kvestor se opatrně zmiňuje o obtížném období, během kterého univerzita málem zapříčinila konec světa, a byla by to opravdu dokázala, kdyby nebylo dlouhého řetězu událostí zahrnujících Mrakoplaše, kouzelný koberec a půl cihly v ponožce (viz. Magický prazdroj , Talpress 1995). Celá aféra budila ve většině mágů velmi trapný pocit, jak to konečně vždycky bývá s lidmi, kteří nakonec zjistí, že byli celou dobu na nesprávné straně (to znamená na straně poražených). Je přímo pozoruhodné, kolik univerzitních mágů (především těch starších) bylo teď pevně přesvědčeno, že právě v té době byli nemocní, na návštěvě u tetičky nebo prováděli nesmírně náročné výzkumy za zamčenými dveřmi, přičemž si hlasitě prozpěvovali, takže nebyli s to zaslechnout cokoliv zvenčí, a neměli proto ani nejmenší ponětí, co se tam děje. Nejdřív se vedla krátkou dobu řeč o tom, že se Mrakoplašovi postaví socha, ale díky podivné alchymii, která ovlivňuje všechny podobně ožehavé události, se z pomníku rychle stala pamětní deska, pak zápis v Knize cti a nakonec napomenutí cenzury, kterým ho kárala pro nedbalý oděv. , nebo ne?“

Ne. propadl se do podzemních rozměrů. Teď se pokouší dostat se nazpět domů.

„Mohlo by se mu to podařit?“

muselo by dojít k výjimečně neobvyklé shodě okolností. Bylo by třeba oslabit realitu určitým, velmi neočekávaným způsobem.

„Ale není příliš pravděpodobné, že by k tomu došlo, nebo ano?“ zeptal se kvestor dychtivě. Lidé, kteří mají v záznamech, že byli v krizovém období dva měsíce na návštěvě u své tedy, jsou vždycky nervózní. Mají obavu, že by se mohl objevit někdo, kdo by si omylem myslel, že na té návštěvě nebyli. Od toho už je pochopitelně pouhý krůček k tomu, aby je právě tihle lidé obvinili, že dělali něco, co žádném případě dělat nemohli, protože byli na návštěvě u té tety.

Ta šance je milion ku jedné, řekl Smrť. přesně milion ku jedné.

„Oh,“ řekl kvestor, kterému se očividně ulevilo. „To je strašné. Opravdu, je to smutná věc.“ Zřetelně se obveselil. „Bohužel, jsou tady všechny ty zvuky. Ale pokud tomu rozumím, naneštěstí nezůstane dlouho naživu, že?“

Ano, mohl by to být ten případ, odpověděl Smrť nevzrušeně. Ale jsem si jistý, že ode mne nechcete závazná prohlášení tohoto druhu.

„Ne! To jistě ne!“ pospíšil si kvestor s odpovědí. „Dobrá. Takže mnohokrát děkujeme. Chudák. Jaká škoda. No ano, ale pomoci se mu nedá. V těchle věcech nám nezbývá než se k tomu postavit tak trochu filozoficky, že?“

To byste asi opravdu měli.

„No, už vás nebudeme zdržovat,“ dodal kvestor s pokřiveným úsměvem.

Děkuji vám.

„Sbohem.“

Na shledanou.

Podivné zvuky pak umlkly někdy před snídaní. Jediný, kdo z toho byl upřímně nešťastný, byl knihovník. Mrakoplaš byl jeho pomocník a přítel a skvělý muž v okamžicích, kdy došlo na loupání banánů. Byl také skvělý v umění, jak utíkat před tím či oním. Knihovník si pomyslel, že Mrakoplaš nepatřil k lidem, kteří by se dali tak snadno doběhnout.

To spíš nastala výjimečně neobvyklá shoda okolností.

To bylo mnohem pravděpodobnější vysvětlení.

A ona opravdu nastala výjimečně neobvyká shoda okolností.

Na základě přesné pravděpodobnosti milion ku jedné právě v té chvíli někdo studoval knihu, zkoumal stránku po stránce a hledal ten správný nástroj pro velmi speciální práci.

A byl tady Mrakoplaš.

Bylo to až příliš snadné.

Mrakoplaš nakonec přece jen otevřel oči. Nad sebou měl strop — jestli to byla podlaha, pak byl v pěkném maléru.

Takže zatím všechno v pořádku.

Opatrně ohmatal povrch, na kterém ležel. Byl hrubý, přesněji řečeno dřevěný a tu a tam v něm byl otvor po hřebíku. Byl to lidský druh povrchu.

Ušima zachytil praskot ohně a bublavý zvuk neznámého původu.

Jeho nos, který měl dojem, že ho tak trochu odstrčili, ohlásil zápach síry.

Dobrá. Takže co dostane, když to dá dohromady? Leží na hrubé dřevěné podlaze v místnosti osvětlené a vyhřívané ohněm, kde něco bublalo a kde páchla síra. Ve svém neskutečném snovém stavu se cítil na svou logickou úvahu dost pyšný.

A co dál?

Aha, jo.

Otevřel ústa a zaječel a ještě a znovu.

Díky tomu se začal cítit o něco lépe.

Ležel ještě chvilku. Ze zmatené hromady jeho vzpomínek se mu vynořila rána jeho dětství, kdy se jako malý chlapec krčil ve vyhřáté posteli a dělil čas na stále menší a menší úseky, jen aby ještě alespoň o chviličku oddálil ten hrozný okamžik, kdy bude muset vstát a stejně jako teď se postavit základním problémům života: kdo je, kde je, proč je.

„ Co jsi zač?“ ozval se jakýsi hlásek zhruba na hranici jeho vnímavosti.

„K tomu jsem se právě snažil dojít,“ zabručel Mrakoplaš.

Pomalu se zvedl na loktech, pokoj se několikrát zavlnil a pak se ustálil a zaostřil.

„Varuju tě,“ řekl hlas, který zdánlivě vycházel ze stolu, „jsem chráněn množstvím mocných amuletů.“

„To je fakt skvělý,“ prohlásil popuzeně Mrakoplaš. „To bych si taky přál.“

Z okolního rozmazaného světa se začaly vynořovat podrobnosti. Mrakoplaš byl v dlouhém nízkém prostoru, jehož jeden konec byl téměř beze zbytku vyplněn obrovským krbem. Dlouhá lavice podél jedné stěny byla napůl zavalena skleněnými spirálami, baňkami a křivulemi, které musel očividně vytvořit opilý foukač skla, posedlý nepřekonatelnou škytavkou, a v této ďábelské sestavě bublaly a překapávaly barevné kapaliny. Ze skoby ve zdi visela ve velmi ležérní poloze drátky pospojovaná kostra. Na bidýlko vedle ní někdo přibil vycpaného ptáka. Ať už ten ubohý pernatec za života spáchal jakékoliv hříchy, rozhodně si nezasloužil to, co s ním vycpavač provedl.