Terry Pratchett - Erik

„To ti mágové na univerzitě,“ omlouval se barman, který spěšně vyměňoval sklenice. „To by se jim nemělo trpět.“

Z hodin se vysypala půlnoc.

Mágovská rada si protřela oči a její členové na sebe upřeli kalné zraky. Jeden každý cítil, že něco takového by se nemělo dovolovat, tím spíš, že tentokrát to nebyli oni, kdo to dovoloval.

Arcikancléř Břízolit Šprudlák nakonec potlačil zívnutí, narovnal se ve svém křesle a pokusil se na sebe vzít vzhled magické důstojnosti. Věděl o sobě, že není na místo arcikancléře ten pravý. Abychom řekli pravdu, ani o to místo zvlášť nestál. Bylo mu devadesát osm a tohoto požehnaného věku docílil především díky tomu, že v životě pro nikoho nepředstavoval překážkou ani obtíž. Doufal, že podzim svého života stráví v klidu, prací na svém sedmidílném pojednání O některých méně známých aspektech Kuských deštných rituálů, což byl dokonalý předmět akademického studia už proto, že zmíněné rituály na přivolávání deště fungovaly jen na Ku a tento kontinent zmizel v hlubinách oceánu už před několika tisíciletími. [2] Pozn. autora: Kontinentu Ku trvalo třicet let, než zmizel ve vlnách. Jeho obyvatelé strávili většin času ucpáváním. Do historie se jeho mizení zapsalo jako nejtrapnější přírodní katastrofa.

Potíž byla v tom, že v posledních letech se délka života zvolených arcikancléřů výrazně zkrátila a přirozená touha většiny mágů po tomto postavení ustoupila zvláštní, ušlechtilé skromnosti, která je nutila zůstávat v pozadí. Jednoho dne prostě přišel do Velké síně a zjistil, že mu všichni s uctivým výrazem říkají „magnificence“. Trvalo mu několik dnů, než přišel na to, proč.

Bolela ho hlava. Cítil, že si měl jít lehnout přinejmenším už před týdnem. Bylo však jasné, že musí něco říci.

„Gentlemani —“ začal.

„Oook.“

Omlouvám se. Tak tedy, gentlemani a op-“

„ Oook! “

Chtěl jsem samozřejmě říci lidoopi —“

„Oook.“

Arcikancléř chvilku otvíral a zavíral ústa jako ryba a pokoušel se uspořádat si znovu rozběhlé myšlenky. Knihovník byl člen školské rady ex officio. Nikde se totiž nepodařilo najít jakýkoliv údaj o tom, že orangutani jejími členy být nesmějí, i když podobný údaj hledalo mnoho lidí, a velmi pečlivě.

„Něco tady straší,“ začal nakonec přímo. „Pravděpodobně nějaký duch. Ale to by měla být záležitost pro zvonek, zaříkávací knihu a pár svíček.“

Kvestor univerzity si povzdechl. „To už jsme zkoušeli, pane arcikancléři.“

Arcikancléř se k němu naklonil.

„Hé?“

„ Povídám , že už jsme to zkoušeli, arcikancléři,“ řekl kvestor hlasitě a směřoval hlas do starcova ucha. „Hned po obědě, vzpomínáte? Použili jsme k tomu Hrbokaličovu knihu Jména mravenců a zvonili jsme na Starého Toma [3] Pozn. autora: Starý Tom byl popraskaný bronzový zvon ve Zvoniční věži univerzity. Srdce zvonu upadlo nedlouho potom, kdy byl na věž umístěn, ale dodnes se z něj každou hodinu nese neobyčejné ticho. .“

„To jsme udělali? Vážně? A zabralo to, co?“

„ Ne, arcikancléři.“

„Hé?“

„Nikdy předtím jsme přece s duchy žádné potíže neměli,“ řekl jeden z nejstarších přednášejících mágů. „Mágové prostě po smrti nestraší.“

Arcikancléř se snažil najít alespoň drobeček naděje.

„Možná že by se to dalo vysvětlit nějakým přirozeným způsobem,“ řekl. „Třeba je to bublání nějakého podzemního pramene. Pohyb zemské kůry. Nebo možná něco v potrubí. To občas dokáže vydávat velmi zvláštní zvuky, to mi věřte, zvlášť když má vítr ten správný směr.“

Opřel se a po obličeji se mu rozhostil zářivý úsměv.

Zbytek rady si vyměnil pohledy.

„Potrubí nikdy nevydávají zvuk běžících nohou, arcikancléři,“ odpověděl kvestor unaveně.

„Pokud někdo nenechá kapat kohoutek,“ prohlásil nejstarší přednášející.

Kvestor na něj vrhl nevrlý pohled. Když ta neviditelná věc proběhla jeho bytem, byl právě ve vaně. Nebyl to zážitek, který by toužil prožít podruhé.

Arcikancléř na něj spokojeně kývl. „Takže tím je to vyřízeno,“ řekl a usnul.

Kvestor ho chvilku zadumaně pozoroval. Pak starému mágovi stáhl klobouk a opatrně mu ho podložil pod hlavu.

„Takže?“ zeptal se unaveným hlasem. „Má někdo nějaký návrh?“

Knihovník pozvedl ruku.

„Oook,“ řekl.

„Ano, to je skvělé, starý brachu,“ přikývl kvestor mírně přezíravě. „Ještě někdo?“

Orangutan ho upřeně pozoroval, zatímco všichni ostatní přítomní vrtěli hlavami.

„Jsou to otřesy v samotné podstatě reality,“ prohlásil nejstarší přednášející. „To vám říkám já.“

„A co bychom s tím mohli dělat?“

„Zeptejte se mě znovu, třeba mě napodruhé něco napadne. Pokud bychom ovšem nechtěli zkusit starý —“

„Oh, ne,“ otřásl se kvestor. „To vůbec nevyslovuj. Moc tě prosím. Je to příliš nebezpečné —“

Jeho slova byla uťata strašlivým jekem, který začal na vzdáleném konci místnosti a s postupně se měnící intenzitou, která by udělala čest každé vzorové ukázce Dopplerova jevu, a za doprovodu mnoha pádících nohou proletěl podél stolu. Mágové uskakovali za třeskotu židlí padajících na všechny na všechny strany.

Plameny svíček se protáhly do dlouhých tenkých jazýčků oktarínového světla, které nakonec zhasly docela.

V místnosti se rozhostilo ticho toho zvláštního druhu, jaké můžete slyšet téměř po každém velmi nepříjemném zvuku.

Kvestor řekl: „Tak dobrá. Vzdávám se. Provedeme obřad AškEnte.“

Je to nejpochmurnější rituál, jaký jen může osm mágů provést. Jeho výsledkem je přivolání Smrtě, který přirozeně zná všechno a ví, co se všude děje.

Samozřejmě o jeho provedení se velmi přemýšlí a dochází k němu velmi váhavě, protože služebně nejvýše postavení mágové bývají současně i nejstarší a raději by na sebe zbytečně Smrťovu pozornost nepřivolávali.

Obřad začal o půlnoci ve Velké síni univerzity za doprovodu vůně kadidla, lesku stříbrných svícnů, runových nápisů a magických kruhů, z čehož ani jedno nebylo nezbytné, ale mágové se tak cítili lépe. Magie proudila, zaklínadla byla zaklínána a samotné přivolání bylo provedeno.

Mágové upírali oči do magického osmiúhelníku, který zůstával prázdný. Po nějaké době se postavy v temných róbách, tvořící víceméně pravidelný kruh, začaly šeptem dohadovat.

„Něco jsme museli udělat špatně.“

„Oook.“

„Možná že On je někde mimo dosah.“

„Nebo má příliš mnoho práce.“

„Co kdybychom toho nechali a šli si zase lehnout?“

Mohl bych vědět, na koho ještě čekáme?

Kvestor se pomalu otočil po hlasu k postavě, která stála přímo vedle něj. Oděv mágů jste poznali snadno — jejich róby byly vždycky posety zlatými flitry a magickými znameními doplněny kožešinou a krajkou, a v nich byl většinou navlečen pořádný kus mága. Tahle róba ale byla v barvě neposkvrněné černi. Materiál, jak se zdálo, byl zvolen pro svou výjimečnou kvalitu a dlouhou trvanlivost. Jeho vlastník taky. Vypadal jako stvoření, které, kdyby napsalo knihu o hubnutí, stvořilo by bestseller roku.

Smrť pozoroval osmiúhelník s výrazem zdvořilého zájmu.