Terry Pratchett - Erik

Seděl na zemi a foukal si na prsty.

„Řekl jsem ti to,“ oznamoval mu papoušek a stále ještě zavěšený hlavou dolů a rozhoupal sem a tam. „Takže nemůžeš to, tentononc. Drrží tě rrovnou za ty, tentononc.“

„Ale to by mělo zabírat jenom na démony!“

„Ah,“ pokýval hlavou papoušek, který se mezitím stačil rozhoupat natolik, že se mu podařilo vyšvihnout zpět do vztyčené polohy a tam se ustálit díky horečnatému pleskání tím, co kdysi bývala křídla. „Tak to ale bývá, ne? Když vejdeš dveřmi s nápisem,tentononc’, tak s tebou budou jednat jako s tentononc, ne? S démonem. To je tvrrdé, co?“

„Ale ty víš, že nejsem démon, ale mág, co?“

Papoušek zakrákoral. „Já je totiž viděl, kámo. Ty prravý tentononc. Někteří z těch, co jsme tady měli, by tě přinutili vyhodit celej oběd. Obrrovský, šupinatý a smrrdutý tentononc. Trvalo kolik tejdnů, než jsme oškrrabali ze zdí saze,“ dodal opelichanec spokojeným hlasem.

„To ovšem bylo za jeho dědečka, samozřejmě. Ten kluk v tom není žádnej zázrrak. Zatím nebyl. Chytrej kluk. Ale podle mě je to vina rrodičů. Takoví ti noví zbohatlíci, jestli víš co myslím. Obchodujou s vínem. Úplně ho zkazili a rrozmazlili, nechávají si ho hrrát s věcma starrýho, tentononc, toho.,Oh, je to tak inteligentní chlapec, pořád by jenom ležel v knihách’,“ zapitvořil se papoušek. „Nikdy mu ale nedali nic z těch věcí, kterrej citlivej tentononc jeho věku potřebuje, to ti říkám já.“

„Myslíš lásku a péči?“ zasnil se Mrakoplaš.

„Já myslím, krrucinál, pořádnej tentononc, to, výprask,“ prohlásil s hlubokým přesvědčením papoušek.

Mrakoplaš se chytil za hlavu, která ho najednou rozbolela. Jestliže tohle bylo to, čím museli démoni běžně procházet, pak nebylo divu, že byli pořád tak nenaložení.

„Poly chce suchárrek,“ prohlásil papoušek stejně nepřítomným tónem jakým by zamyšlený člověk řekl „ehm“, nebo „jak už jsem řekl“, a pokračoval: „Na takový vědci byl jeho dědeček přísnej, na tohle a pak na svý holuby.“

„Tak holuby,“ prohlásil zmateně Mrakoplaš.

„No, ne že by měl dědeček nějaký zvláštní úspěchy. Bylo to samý trrápení a tentononc.“

„Já měl pocit, že jsi říkal velké, šupinaté —“

„Ale jo. Ti jo. Jenže on nechtěl vyvolávat démony. Pokoušel se přivolat sukuba [5] Pozn. překl.: Sukubové (z latinského succumbere „ležeti vespod“) jsou démonická, většinou neviditelná stvoření, která jsou výhradně postrachem mužů. Zmocňují se jich po nocích a nutí je obcovati do úmoru, což v minulosti mívalo často za následek celkovou tělesnou slabost a v případě, že oběť nebyla opatrná, i smrt na hranici. Dnes může sukubův zájem po nějaké době způsobit celkovou slabost finanční nebo v případě, že oběť není opatrná, i smrt na nemocničním lůžku. Mužským protějškem sukuba je inkubus, který pochopitelně ve většině případů obtěžuje ženy. .“ Je samozřejmě nemožné šklebit se, když k tomu máte jenom zahnutý zobák, ale papouškovi se to nějakým zázrakem podařilo. „To je démon ženskýho pohlaví, kterrej tě navštěvuje v noci a vášnivě s tebou tentononc —“

„Už jsem o nich slyšel,“ přikývl Mrakoplaš. „Jsou to pěkně nebezpečné věcičky.“

Papoušek naklonil hlavu na stranu. „Nikdy se mu to nepodařilo. Jediný, co si vždycky přivolal, byla neurralgie.“

„Co je to?“

„To je démon, kterrej ti místo do tentononc vjede do mozku a způsobí ti strrašlivý bolení hlavy.“

Démoni existovali na Zeměploše alespoň tak dlouho jako bohové, které ostatně v mnoha směrech připomínali. Rozdíl mezi nimi je zhruba takový jako mezi teroristy a bojovníky za svobodu.

Většina démonů obývá prostorné rozměry na hranici skutečnosti, tradičně vyzdobené všemi odstíny plamenné červeni a žluti, jejichž teplota dosahuje bod, kdy se maso začíná propékat. Není to bezvýhradným pravidlem, ale jestliže váš démon opravdu něčím je, tak je zavilým tradicionalistou.

Ve středu pekla se zvedá z jezera žhnoucí lávy město Pandemonium [6] Pozn. autora: Démoni a jejich peklo se velmi liší od Podzemních rozměrů. Podzemní rozměry, to jsou jen nekonečné rovnoběžné pusté pláně mimo vesmír a čas. Ty smutné, šílené věci, které na nich žijí, nechápou svět lidí, snaží se z něj pouze získat světlo a tvar, ohřát se u ohně reality, a tak se kolem něj hloučí se stejným výsledkem — pokud se k němu ovšem výjimečně dostanou — jako oceán, který se snaží ohřát u svíčky. Démoni však patří víceméně do téhož časoprostorového tentononc jako lidé a mají hluboký a nenasytný zájem o každodenní lidské záležitosti. Je zajímavé, že bohové Zeměplochy nikdy nestáli o to, soudit duše mrtvých, a tak se lidé dostanou do pekla jedině tehdy, když jsou do hloubi srdce přesvědčeni, že si takový trest zaslouží. Nemohou se ovšem dostat do pekla, pokud o něm nikdy v životě neslyšeli. To vysvětluje, proč je tak důležité střílet misionáře na potkání. , z jehož hradeb je nepřekonatelný výhled na Osm kruhů pekla. Právě v této chvíli skutečně dělalo čest svému jménu.

Astfgl, nový král démonů, byl bez sebe vztekem. Nejen proto, že se znovu porouchalo aircondition, ne proto, že se cítil obklopen na všech stranách idioty a pleticháři, a dokonce ani ne proto, že zatím nepotkal nikoho, kdo by bez chyby vyslovil jeho jméno. Bylo to proto, že se právě doslechl špatné novinky. Démon, který byl vylosován, aby mu je doručil, se krčil před jeho trůnem s ocasem staženým mezi nohy. Měl nesmrtelnou hrůzu, že se právě téhle jeho ozdobě v nejbližší chvíli přihodí něco strašlivého. [7] Pozn. autora.: Démoni mají zcela zvrácené žebříčky hodnot.

„Udělal co ?“ zasyčel Astfgl.

„No, otevřel se, tedy jaksi… otevřel, pane. Ten kruh v Pseudopolisu.“

„Aha, je to chytrý kluk. Vkládáme v něj velké naděje.“

„Ehm. Pak se, pane, zase zavřel.“

„A kdo jím prošel?“

„Nó, ehm.“ Démon se ohlédl na své kolegy, kteří se shromáždili na opačném konci skoro dvoukilometrového sálu.

„Ptal jsem se, kdo jím prošel?“

„No, to je právě… tedy přesněji řečeno, ó, pane —“

„Nuže?“

„Nevíme. Někdo.“

„Cožpak jsem nevydal příkaz, že až se to tomu klukovi podaří, má se mu okamžitě zjevit hrabě Ontenego, nabídnout mu všechny zapovězené slasti a temná potěšení, s jejichž pomocí bychom ho podřídili naší jasné vůli?“

Král zavrčel. Musel si v duchu připustit, že potíž s tím, být zlý, spočívala v tom, že démoni nebyli zvyklý na nějaké novátorské myšlení a ve skutečnosti potřebovali lidskou vynalézavost a vtip. Takže skutečně velmi netrpělivě čekal na Erika Čtvrtečku, jehož druh superinteligentní stupidity poskytoval králi démonů skutečnou mimořádnou slast. Peklo potřebovalo děsivě jasnou mysl osoby soustředěné jen na sebe, jako byl Erik. Pravděpodobně by dokázal být mnohem zlejší a odpornější, než démoni vůbec troufli.

„Zajisté, ó, pane,“ přikyvoval horlivě démon. „Hrabě také vyčkával už celá léta na svém místě, až se zaklínadlo podaří. Zásadně se vyhýbá všem ostatním svodům a pečlivě a trpělivě studuje svět lidí —“

„ Tak kde byl v té chvíli? “

„Ehm. Volání superpřírody, pane,“ zabrebtal ustrašený démon. „Nebyly to ani dvě minutky, co se otočil zády a —“