Terry Pratchett - Erik

„Když toho o tomhle prokletém místě tolik víš,“ sykl na Erika, „možná že taky víš, jak z něj ven?“

Erik se podrbal za uchem. „No, skvělý by bylo, kdyby jeden z nás byl holka,“ řekl nakonec. „Podle efebské mytologie existuje jedna dívka, která sem přichází každou zimu.“

„Aby se tady ohřála?“

„Myslím, že ty pověsti říkají, že ona tím vlastně nějak zimu vytváří .“

„Jo, znal jsme pár takových ženských,“ přikývl Mrakoplaš s moudrým výrazem.

„Taky by to bylo snazší, kdybychom měly lyru myslím.“

„No, to už je lepší,“ rozjasnil Mrakoplaš obličej. „Počkej, někde tady mám takový malý kožený sáček, ve kterém mám všechny možné drobné mince a myslím —“

„Tu, co se na ni hraje,“ pokračoval Erik trpělivě.

„Aha.“

„A ještě, totiž když odcházíš, to ti musím říct, když odcházíš a ohlídneš se… myslím, že to má něco společného s granátovými jablky, nebo… nebo ne, počkej… jo… no prostě, tak se změníš v kus dřeva.“

„Já se nikdy neohlížím,“ odpověděl mu Mrakoplaš pevně. „Jedno z prvních pravidel při každém útěku je nikdy se neohlížet.“

Kdesi za nimi se ozval děsivý řev.

„Zvlášť, když slyšíš hlasité zvuky,“ pokračoval Mrakoplaš. „Když už mluvíme o zbabělosti, tak to je jedna zmála věcí, které odlišují člověka od ovcí. Člověk totiž prchá rovně a nekličkuje.“ Sklonil se uchopil lem svého roucha.

Dali se do běhu a běželi a běželi, dokud na ně nezavolal známý hlas: „Hej mládenci! Vyskočte si sem k nám nahoru. To je úžasné, kolik tady dole člověk potká starých přátel.“

Druhý hlas zaskřehotal: „Jakých tentononc? Jak se tentononc?“

„ Kde jsou? “

Zástupci a rádcové Vládce pekel se roztřásli jako osiky. Tohle bude strašné. Z toho by mohla být i oficiální stížnost a spousta důtek.

„Jsou tady někde. Jak to, že je nedokážete najít? Cožpak jsem obklopen stejně tak neschopnými jako hloupými?“

„Můj pane —“

Král démonů se otočil.

Mluvčí byl hrabě Ontenego, jeden z nejstarších démonů. Jak byl starý, nevěděl nikdo. Ale jestli to nebyl on, kdo vymyslel prvotní hřích, určitě měl na svědomí alespoň jednu z jeho prvních kopií. Co se týkalo čiré vynalézavosti a nevyzpytatelnosti myšlenek, možná by se ztratil i mezi lidmi a je třeba říci, že na sebe pravidelně brával podobu starého, velmi smutného soudce, jehož obličej dával tušit, že mezi předky měl nějakého orla.

Všichni démoni si duchu povzdechli pomysleli si: chudák starý Ontenego, tentokrát to přehnal a pěkně si to slízne. Tohle nebude jen oficiální stížnost, to bude politické prohlášení, kopie na vědomí všem oddělením a jedna založit do archivu.

Astfgl se pomalu otočil, jako kdyby měl nohy připevněny na otočné desce. Stačil se mezitím vrátit do své oblíbené podoby, ale jeho emoce zatím dosáhly vyšší úrovně. Pouhá myšlenka na přítomnost lidských bytostí v jeho říši způsobila, že nitro zavibrovalo vztekem jako houslová struna. Nedá se jim věřit. Jsou nespolehliví. Poslední smrtelníci, kteří se sem dostali, tohle místo velmi hanebně pomluvili. A co bylo nejhorší, cítil se v jejich společnosti méněcenný.

Teď se plná síla jeho zuřivosti obrátila proti starému démonovi.

„Chtěl jsi něco říci?“

„Chtěl jsem jen říci, pane, že jsme důkladně prohlédli všech osm pekelných okruhů, a jsem si skutečně jistý, že —“

„Ticho! Nemysli si, že nevím, co se tady děje,“ zavrčel Astfgl a pomalu obcházel starého démona. „Viděl jsem tě — a tebe a tebe —“ jeho trojzubec při těch slovech vždy zamířil na některého ze starých pekelných šlechticů, „-jak se paktujete v koutech a povzbuzujete rebélie! Já tady vládnu, je to tak? A mě budete poslouchat!“

Ontenego byl bledý. Jeho patricijské nozdry se chvěly jako nasávací potrubí proudového letadla. Celý jeho zjev i postoj jako by hlásaly: Ty nadutý malý zmetku, samozřejmě že podporuje vzpouru, vždyť od toho jsme démoni! Já jsem přiváděl pekelná knížata k nepříčetnosti už v době, kdy jsi ty ještě naváděl kočky, aby nechaly chcíplou myš pod postelí, ty omezené, kancelářské budižkničemu! To říkal celý jeho zjev, ale jeho hlas odpověděl chladně: „To nikdo nepopírá, pane.“

„Tak hledejte znovu! A démon, který je vpustil dovnitř, bude převeden do nejnižšího okruhu a rozebrán, je to jasné?“

Ontenegovo obočí se zvedlo. „Starý Urglefloggah, pane? Bylo to od něj hloupé, to ano, ale je to věrný —“

„Zdá se mi to, nebo se mi skutečně pokoušíš odmlouvat?“

Ontenego zaváhal. Ať už jeho osobní názor na krále byl jakýkoliv, démoni velmi věří na tradice a hierarchii. Žilo příliš mnoho mladších démonů, kteří se tlačili na místa těch starších a současně je naváděli ke královraždě a pekelnému převratu, přičemž jim byl každý prostředek k postupu dobrý. Ontenego měl vlastní plány. Nemá cenu všechno teď pokazit.

„Ne, pane,“ odpověděl. „Ale to znamená, pane, že Děsivá brána už nebude dál —“

„ Udělejte, co říkám! “

Zavazadlo stanulo před Děsivou branou.

Nelze popsat zuřivost toho, kdo musel dvakrát proběhnout nekonečnem vesmíru, a Zavazadlo, abychom to vyjádřili v lidských rozměrech, bylo přinejmenším dotčeno. Podívalo se na závěsy. Podívalo se na závory. Podívalo se na zámky. Pak couvlo a přečetlo si nový nápis nad branou.

Možná že ho ten nápis ještě více popudil, i když se Zavazadlem se nedalo nikdy předvídat co a jak, protože strávilo většinu času mimo lidské rozměry, tedy přesně řečeno za nepřátelským obzorem.

Brána do pekla byla prastará. Nebyl to jen čas a žár, co speklo její dřevo v hmotu, v něco, co se podobalo černé žule. Nasála do sebe i strach a tupé zlo. Bylo to něco víc než obyčejná díra ve zdi. Ta brána si začínala matně uvědomovat, co ji očekává v budoucnosti.

Brána pozorovala, jak Zavazadlo pomalu couvá, přešlapuje na písku, protahuje si nohy a přikrčuje se.

Zámek cvakl. Závory se rychle odsunuly. Mohutné bezpečnostní tyče vyjely ze svých ložisek. Obě křídla brány se otevřela a přitiskla se ke stěnám.

Zavazadlo se uklidnilo. Narovnalo se. Vykročilo kupředu. Téměř se nafukovalo. Prošlo mezi závěsy, a když bylo skoro za nimi, obrátilo se a bližšímu křídlu uštědřilo mocný kopanec.

Byl tam mlýn poháněný lidskou silou. Obrovské kolo, zvětšenina šlapacího mlýnku pro veverky, který nevykonával žádnou práci a jehož závěsy a ložiska ohlušivě skřípaly. Byl to jeden z Astfglových nejgeniálnějších nápadů a měl jediný úkol — ukázat několika stům smrtelníků, že jestliže s mysleli, že jejich život postrádá cíl, tak vlastně vůbec nevědí, co to znamená.

„Tady přece nemůžeme zůstat věčně,“ prohlásil Mrakoplaš. „Musíme dělat různé věci. Jako například jíst.“

„Tak to je jedna z těch neuvěřitelných výhod toho, když se člověk stane zatracenou duší,“ prohlásil Pasák da Quirm. „Všechny ty staré tělesné potřeby se ztratí. Samozřejmě dostanete kompletní novou sadu jiných potřeb, ale já si vždycky myslel, že je moudré poohlédnout se po něčem novém.“

„Tentononc!“ prohlásil papoušek, který mu seděl na rameni.

„No to mě podržte,“ podivil se Mrakoplaš, „v životě jsem neslyšel, že by se mohla do pekla dostat i zvířata. I když v tomhle případě je mi jasné, proč udělali výjimku.“