Terry Pratchett - Erik

Vedle démona seděl velmi ustaraný a unavený pták. Mrakoplaš si myslel, že Erikův papoušek na tom byl špatně, ale tohohle opeřence musel život protáhnout snad mlýnkem na maso. Vypadal, jako kdyby ho někdo nejdřív oškubal, pak si to rozmyslel a napíchal mu peří nazpět.

V tomto okamžiku překonala Mrakoplašovu obvyklou zbabělost neukojitelná zvědavost.

„Co se to tady děje?“ zeptal se. „Co se to s ním děje?“

Démon přestal okopávat patami okraj jámy. Vůbec ho nenapadlo přemýšlet o Mrakoplašově přítomnosti. Bylo jasné, že kdyby tady neměl co dělat, tak tady prostě nebude. Jinak to přece nebylo možné.

„Já tedy nevím , co udělal,“ odpověděl démon, „ale když jsem sem nastoupil já, tak jeho trest spočíval v tom, že byl každý den ráno přikován na tenhle kámen a pak přilétal orel a ten mu vykloval játra. Bylo to jednu z nejstarších a nejoblíbenějších mučení.“

„No, nezdá se, že by toho ptáka teď nějak příliš zajímal,“ řekl Mrakoplaš.

„Bodejť. To všechno se změnilo. Ten orel teď přilítá každé ráno a vykládá mu o tom, jak byl na operaci s kýlou. To přináší výsledky, tomu věřte,“ pokyvoval démon smutně obludnou hlavou, „ale já bych tomu mučení neříkal.“

Mrakoplaš se odvrátil, ale ne dřív, než stačil zachytit na tváři nešťastné oběti výraz nekonečné agonie. Bylo to strašné.

Ale narazili na horší případy. Ve vedlejší prohlubni bylo několik lidí spoutaných řetězy nuceno zírat na celé řady malých obrazů a k tomu jim jakýsi démon předčítal z poznámek.

„— a tohle jsou obrázky, jak jsme v Páté úrovni, jenže tady nemáme obrázek místa, kde jsme bydleli, bylo to prostě vlevo tady od toho, a tohle , to je takový párek komických lidiček, se kterými jsme se tam seznámili, představte si, to nám nikdo nechce věřit, oni žili na Ledových pláních zkázy, hned vedle —“

Erik se podíval na Mrakoplaše.

„To jim démoni ukazují fotografie z vlastní dovolené?“ řekl. Oba se otřásli a zrychleným krokem pokračovali v cestě.

Pak tam byl mírný kopeček. U jeho úpatí ležel oblý kámen. Vedle kamene seděl muž s kovovými kruhy na rukou a na nohou, hlavu zoufale zabořenou do dlaní. Vedle něj stál zakrslý zelený démon, který se téměř prohýbal pod vahou obrovské knihy.

„O tomhle jsem slyšel,“ naklonil se Erik k Mrakoplašovi. „Je to nějaký chlápek, který se vysmíval bohům, nebo co. Musí valit ten kámen nahoru do toho kopce a pokaždé, když už je tak tak nahoře, kámen mu vyklouzne a skutálí se dolů —“

Démon zvedl hlavu.

„Jenže předtím,“ zatrylkoval, „musí pokaždé vyslechnout Směrnice a nařízení pro nezdravou a nebezpečnou práci v oblasti zvedání a přemisťování těžkých břemen.“ [13] Pozn. autora: To, co držel, byl ve skutečnosti svazek 93 doplňků a poznámek, abychom byli přesní. Vlastní směrnice sestávaly z 1440 svazků. Tedy jejich první část.

Mrakoplaš miloval nudu, vážil si jí a hýčkal ji právě pro její neobyčejnou vzácnost. Měl vždycky dojem, že ty chvíle, kdy právě nebyl pronásledován, vězněn nebo bit, byly ty, kdy odněkud padal, a ty pády, přestože byly vždycky stejné a častokrát dlouhé, se nedaly v žádném případě popsat jako nudné. Jediná doba, na kterou se mohl s jakous takous pýchou a radostí ohlédnout, bylo období, kdy pracoval jako pomocník knihovníka Neviditelné univerzity, kdy neměl celkem nic víc na práci než číst knihy, dohlížet na to aby se knihovníkovi příliš neztenčila zásoba banánů, a občas mu vypomoci se zvláště vzpurným grimoárem.

Teď si uvědomil, co je vlastně na nudě tak strašlivě přitažlivé. Bylo to to skvělé vědomí, že někde kousek od vás, třeba právě za nejbližším rohem se odehrávají ošklivé věci, nebezpečné a plné dobrodružství, ale že vy s nimi prostě nemáte nic společného. Protože na to, abyste si opravdu dokázali vychutnat nudu, musíte mít něco, s čím ji můžete porovnat.

Ale tohle byla nuda z nudy, která prolínala sama sebou, spojovala se a houstla, až se z ní stalo obrovské všedrtící kladivo, které paralyzovalo každou myšlenku, zkušenost a vzpomínku a měnilo věčnost na hmotu podobnou flanelu.

„To je strašlivé,“ otřásl se Mrakoplaš.

Řetězy spoutaný muž pozvedl hlavou. „To říkáte vy mně ?“ prohlásil. „Já jsem ten kámen do kopce tlačíval rád . Člověk se mohl zastavit na kus řeči, kolem se pořád něco dělo, mohl si na tom kameni zkoušet různé úchopy a páky, někdy jsem ho valil cik cak, nebo kolem dokola. Byla to svým způsobem turistická atrakce, lidé si na mě ukazovali a skoro každý si mě pamatoval. Neřekl bych, že to byla zrovna zábava , ale dávalo to určitý smysl mému posmrtnému životu.“

„A já mu občas pomáhal,“ přidal se démon, v jehož hlase zněl vzpurný zápal. „No řekni, že jsem ti občas pomáhal? Vždycky jsme si trochu zdrbli, no ne? Dodával jsem mu odvahu pokaždé, když se mu balvan zase skutálel pod kopec. Říkal jsem takové ty veselé věci jako,jupííí, už se ten sviňák zase valí’ a on většinou řekl něco jako,do prdele’. Užili jsme si spolu fajn časy, co? Fantastický!“ Démon se vysmrkal.

Mrakoplaš zakašlal.

„Ale teď už je toho přespříliš,“ pokračoval démon. „Za starejch časů jsme byli šťastní. Nikomu se zase tak moc neublížilo a — no, jak bych vám to řekl — bývali jsme v tom tak nějak všichni společně.“

„To je ono,“ přikývl muž s řetězy. „Jeden věděl, že když se bude chovat slušně a do ničeho se nenamočí, má šanci dostat se jednoho krásného dne ven. Víte, že jeden den v týdnu tohle musím přerušit a zúčastnit se teoretické přednášky o zacházení s břemeny?“

„To musí být docela fajn, ne?“ řekl Mrakoplaš nejistě.

Mužovy oči se nepřátelsky zúžily. „ Další teorie? “ ušklíbl se.

„Já už tady žiju celých osmnáct tisíciletí jako skřet a démon,“ zabrumlal popuzeně démon. „Naučil jsem se svou profesi. Dokonale, to mi věřte. Osmnáct tisíc let s vidlemi v ruce, a teď tohle! Abych četl —“

Celou délkou pekla zazněl ohlušující třesk.

„Oj, oj,“ řekl démon. „Je zpátky. A taky to znělo dost namíchnutě. Lepší bude, když rychle někam zalezem.“ Mrakoplaš se rozhlédl a viděl, jak na všech úrovních Hádesu démoni, stejně jako zatracenci, nevrle bručí a vracejí se do svých soukromých pekel.

Muž spoutaný řetězy se začal potit.

„Podívej se, Vizzimute,“ začal, „nemohli bychom tak nějak vynechat ze dva ze tři paragrafy —“

„Je to moje práce ,“ odpověděl mu démon zničeně. „Znáš ho, dělá namátkové kontroly a víš dobře, že by to nestálo za to…“ Odmlčel se, obrátil k Mrakoplašovi, udělal na něj smutný obličej a poklepal soucitně odsouzence tlapou plnou pařátů na rameno.

„Něco ti řeknu,“ prohlásil laskavě, „vynechám některé z podtříd.“

Mrakoplaš uchopil Erika za neodporující paži.

„Uděláme líp, když půjdem,“ řekl tiše.

„To je ale vážně příšerné,“ naklonil se k němu Erik, když odcházeli. „Tím si zlo hrozně poškodí jméno.“

„Hm,“ přikývl Mrakoplaš. Nelíbil se mu zvuk toho, jak se On vrátil, ani toho, jak je On rozzuřený. Kdykoliv se někde v Mrakoplašově okolí rozzuřil někdo nebo něco, co bylo natolik důležité, že to místní tvorové vyslovovali s velkým písmenem, mělo to pravidelně vztek na Mrakoplaše.