Terry Pratchett - Erik

„Oh?“

„To není to nejlepší místo, kde jsme se mohli ocitnout, alespoň tak se všeobecně soudí,“ pokračoval Mrakoplaš.

„Myslíš, že budeme schopni jim to nějak vysvětlit?“

Mrakoplaš se nad tím zamyslel. Když na to přišlo, nebyl si vůbec jistý, co vám takoví démoni mohli vlastně udělat. Zato dobře věděl, co vám dokážou udělat lidé . Když strávíte život v Ankh-Morporku, mohli byste zjistit, že jste si v pekle vlastně polepšili. V každém případě je tam tepleji.

Podíval se na klepadlo. Bylo černé a odpudivé, ale to nic neznamenalo, protože bylo přivázáno ke dveřím a nedalo se používat. Kromě toho bylo ve dveřích, v roztřepaném otvoru, z něhož trčely třísky, nově vyhlížející tlačítko, instalované podle všech známek teprve nedávno někým, kdo z větší části nevěděl co dělá. Mrakoplaš ho na zkoušku zmáčkl.

Možná že zvuky zvonku představovali kdysi populární melodii, snad dokonce takovou, kterou napsal zkušený skladatel, jemuž bylo na krátký extatický moment umožněno zaslechnout hudbu sfér. Teď už se z něj bohužel řinulo jen kulhavé bing-BONG-ding-DONG.

Jen líný člověk, skoupý na slovo, by řekl, že tvor, který přišel otevřít, se podobal noční můře ze strašného snu. Noční můry většinou bývají přihlouplé a je velmi těžké vysvětlit někomu jinému, co tak strašného bylo na snu, v němž obživly vaše ponožky, nebo proč jste se tak vyděsili, když na vás z živého plotu vyskočila obrovská mrkev. Tahle věc byl ten druh příšerností, jaké dokáže stvořit jen ten, kdo si hezky v klidu sedne a velmi úpěnlivě se věnuje myšlení na strašné věci. Měla víc chapadel než nohou, ale mnohem méně rukou než hlav.

Taky měla v místech, kde se dala předpokládat hruď, připíchnutou emailovanou placku.

Placka pravila: „Jmenuji se Urglefloggah, zplozenec temnot a strašlivý strážce Děsivé brány. Čím posloužím?“

Jak se zdálo, nebyl zplozenec sovu funkcí příliš nadšen.

„No, co je?“ zachrchlal.

Mrakoplaš si ještě dočítal placku.

„Čím bys nám mohl posloužit?“ zeptal se užasle.

Urglefloggah, který se vzdáleně podobal toho času nebohému Quizozapletlovi, zaskřípal některými ze svých zubů.

„Nazdááár… vy tááám,“ zaintonoval způsobem někoho, komu ta slova dlouho a trpělivě vtloukali do hlavy kovářským kladivem a která se naučil aniž pochopil, co znamenají. „Jmenuji se Urglefloggah, zplozenec temnot, a jsem pro dnešek váš hostitel… Mohu vás přivítat do našeho luxusního —“

„Počkej moment,“ zarazil ho Mrakoplaš.

„— vybrán, abych zajistil vaši spokojenost —“ chrochtal dál Urglefloggah.

„Moment, tady něco nesedí,“ nedal se Mrakoplaš.

„— s přednostním přihlédnutím k vašim přáním, to znamená přáním zákazníků —“ pokračoval dál monotónně démon.

„Promiň,“ pokoušel se Mrakoplaš.

„— tak příjemně, jak jen to bude možné,“ končil Urglefloggah. Pak ze sebe vyrazil něco jako úlevný ryk, který mu vyšel odněkud z hlubin mezi kusadly. Jak se zdálo, teprve teď byl ochoten naslouchat. „No? Co?“

„Kde to jsme?“ zeptal se Mrakoplaš.

Rozličná ústa se rozzářila. „Třeste se, smrtelníci!“

„Proč bychom to dělali,“ podíval se na něj Erik s úžasem, „nám je zatím fajn!“

„Kvílejte, neb nastal den pláče, běd a skřípění zubů!“ Démon se začal dostávat do formy. „Propadli jste ďáblu a jste odsouzeni k věčným —“ Démon se najednou zajíkl, zarazil a znejistěl. Nakonec tiše zakvílel a plynule navázal:

„Podrobíte se období korektivní terapie,“ mluvil s odporem a každé slovo doslova vyplivoval, „— a my doufáme, že se nám podaří udělat je pro vás tak srozumitelné a zábavné, jak jen to bude možné, s přihlédnutím ke všem vašim právům jako k právům zákazníka.“

Upřel na Mrakoplaše několik párů očí. „Strašné, co,“ prohlásil skoro obyčejným hlasem. „Mně to nevyčítejte, já za to nemůžu. Kdyby bylo po mém, bylo by tady hrůzy, ohně, pláče, muk pekelných a věčného zatracení dosyta.“

„Je to peklo, ne?“ zeptal se Erik. „Viděl jsem nějaké obrázky.“

„Tak to máš pravdu,“ přikývl démon zasmušile. „Je to peklo.“ Pak si sedl, přesněji řečeno složil se podivným způsobem napolovic. „Bývaly to kdysi,osobní služby’. Lidé cítili, že se k tomu všemi stavíme osobně, že pro nás nepředstavují jen nějaká obyčejná inventární čísla, ale skutečné oběti . Naše služby byly tradičně známé, ale teď… Ten se o to tak akorát stará! Proč vlastně vám to tady všechno vykládám? Co je vám do mých trablí? Jako kdybyste neměli dost svých vlastních, lidi po smrti, a k tomu ještě v pekle, že? Nejste náhodou muzikanti?“

„No, abych řekl pravdu, my vlastně nejsme ani mrt-“ začal Mrakoplaš. Démon si ho nevšímal, ale vstal a potácivě se vydal kamsi temnou chodbou, přičemž jim gesty naznačoval, aby šli za ním.

„Kdybyste byli muzikanti, tak to by se vám tady teprve nelíbilo. Tedy mnohem víc nelíbilo. Ze stěn se celé dny line hudba, tedy on tomu aspoň hudba říká. Nemyslete si, že mám něco proti příjemné melodii, to zas ne, nebo proti odrhovačce, při které by si mohl jeden s chutí zaječet, ale tohle je docela něco jiného. Slyšel jsem, co prohlásil o tom, kam si můžeme ty svoje oblíbené melodie…, a proto musíme poslouchat všechnu tu hrůzu, která zní, jako když někdo zapnul nenaladěné piáno, zapomněl na ně a klidně odešel.“

„No, abysme ti řekli —“

„A pak jsou tady ty kytky v květináčích! Byl bych nerad, kdybyste mě špatně pochopili, já mám rád v místnosti sem tam kousek něčeho zeleného. Někteří mládenci říkají, že to nejsou kytky živé, ale umělé, jenže já zase tvrdím, že to musí být živé kytky. Copak by nějaký šílenec mohl vyrábět květiny, které vypadají jako tmavozelená kůže a páchnou jako týden mrtvý lenochod? On prohlašuje, že to dodává celému místu takový otevřený vzhled. Přátelský a otevřený vzhled! Viděl jsem zahradníky, kteří se při tom pohledu zhroutili a rozplakali! Řeknu vám jednu věc. Později se mi svěřili, že všechno, co jsme s nimi dělali potom, už jim připadalo jako vylepšení.“

„Ale smrt není… my totiž —“ řekl Mrakoplaš a pokusil se vpravit svá slova do mezer v démonově monotónním monologu, ale marně.

„Kávovar, vezměte si ten! To je věc, to vám garantuju! My jsme kdysi topili lidi v jezírcích kočičí moči, to je pravda, ale nikdy jsme je nenutili kupovat si ji po šálcích.“

„My nejsme mrtví!“ vykřikl najednou Erik.

Urglefloggah se třaslavě zastavil.

„Samozřejmě, že jste mrtví,“ prohlásil. „Jinak byste tady nebyli. Nedovedu si představit, jak by se sem dostal živý člověk. Nepřežil by tady ani deset minut.“ Otevřel několikero úst a ukázal bohatý výběr tesáků a klů. „Hur, hur!“ dodal. „Běda, kdybych tady dole chytil nějakou živou lidskou žoužel —“

Nebyla to náhoda, že Mrakoplaš bez následků přežil tolik let v paranoidně složitých vztazích Neviditelné univerzity. Teď se tady najednou cítil skoro jako doma. Jeho reflexy začaly pracovat s dokonalou přesností.

„To chceš říct, že ti nikdo nic neřekl?“ prohlásil a nasadil nevěřící výraz.

Bylo těžko říct, zda se Urglefloggahův výraz nějak změnil, protože bylo hrozně těžké poznat, co jsou obličeje a na které jejich části je výraz ale zřetelně se kolem něj začala šířit atmosféra náhlé a odmítavé nejistoty.