Terry Pratchett - Erik

Je také jisté, že stvořitelé, co se týče konstruování vesmíru, občas dávají přednost metodě tzv. Velkého třesku, ale zato jindy preferují metodu Postupné konstrukce. Z toho vycházejí ty studie kosmoterapeutů, kteří odhalili, že násilný Velký třesk může vesmíru ve stáří způsobit vážné psychologické potíže.

Nuže, to pro začátek.

Pak se objevilo další tiché,pop’, po kterém zůstal na místě malý perleťový knoflíček od košile, který se pomalu otáček ve vzduchoprázdnu.

Smrť se poněkud uvolnil. Teď začne dlouhá předehra a ještě dlouho po ní se věci budou komplikovat, než vzniknou mračna plynů, galaxie, planety a kontinenty. A to vůbec nemluvíme o malých vývrtkovitých věcech, které se budou mrskat v bahnitých rybníčcích a přemýšlet, jestli celá hloupá evoluce stojí za tu dřinu s vytvářením ploutví, křídel, nohou a bůhví čeho ještě. Jenže tak nebo tak, signalizovalo to začátek něčeho, co už se nedalo zastavit.

Jediné, co teď potřeboval, byla trpělivost a té měl až až. Už brzo se objeví živí tvorové, budou se vyvíjet jako šílení a pobíhat a smát se na novém slunci. Začnou být unavení. Začnou stárnout.

Smrť si sedl. On mohl počkat.

Ve chvíli, kdy ho budou potřebovat, bude na místě.

Vznikl vesmír.

Každý z těch nově vytvořených kosmologů vám řekne, že všechno, co na tom bylo zajímavé, se odehrálo v prvních pár minutách, kdy se zdrclo prázdno, aby vytvořilo vesmír a čas a v něm se udělala řada malých černých děr a tak dál. Jak říkají, potom už to byla jen otázka hmoty. Vzato kol a kolem, celý ten proces se dal skutečně počítat na vteřiny.

I když na druhé straně když to člověk pozoroval zblízka, mělo to přitažlivost křiklavých podniků typu cirkusů a lunaparků.

„Příliš okázalé,“ prohlásil. „Všechen ten kravál byl úplně zbytečný. Mohl to být stejně dobře Velký sykot, nebo trocha nějaké hudby.“

„Opravdu?“ divil se Mrakoplaš.

„Jistě, a navíc to kolem druhé pikosekundy vypadalo pěkně nejistě. Byla to v každém případě improvizovaná záležitost a vyšlo to jen tak tak. Ale tak to bohužel dneska chodí. Kdepak dokonalé řemeslo! Když jsem byl mladý, trvalo to celé dny , než se stvořil vesmír. Člověk do toho vkládal kus vlastního já a byl na to také patřičně pyšný. Dneska to jen tak splácají dohromady, prásk s tím na náklaďák, a pryč s tím. A víte co?“

„Ne, co?“ odpověděl Mrakoplaš vyvedený z míry.

„Kradou materiál ze staveniště. Najdou si někoho v sousedství, kdo si chce trochu rozšířit vlastní vesmír, a vzápětí vám zmizí s nákladem nebeské klenby nebo něčeho podobného a prodají ho pod rukou.“

Mrakoplaš na něj užasle zíral.

„Kdo vlastně jste?“

Muž vytáhl zpoza ucha tužku a zřejmě ze zvyku si pečlivě prohlédl prostor kolem Mrakoplaše. „Já tvořím věci,“ odpověděl.

„Jaké věci?“

„Jaké věci byste si přál?“

„Vy jste ten Stvořitel? “

Malý mužík se zatvářil velmi rozpačitě. „Ne ten Stvořitel. Nedělám smlouvy na velké zakázky, jako jsou hvězdy, plynoví obři, pulzary atd. Já se specializuju na to, čemu by se dalo říkat zakázková výroba.“ Vrhl na ně pohled plný vzdorovité pýchy. „Dělám si dokonce i své vlastní stromy, abyste věděli,“ svěřil se jim. „Umělecká práce. Trvá celé roky, než se naučíte vyrobit pořádný strom. Dokonce i jehličnany.“

„Oh,“ bylo jediné, na co se Mrakoplaš zmohl.

„Nesháním nikoho, kdo by to po mně dodělával. Žádní subdodavatelé, to je moje zásada. Ti mizerové vás vždycky zdržují, vy čekáte, a oni zatím montují někomu jinému hvězdy.“ Mužík si znovu povzdechl. „Víte, oni si lidé myslí, že takové tvoření musí být velice jednoduché. Myslí si, že jednomu stačí kráčet po vodách a mávat rukou sem a tam. Ale ono to tak vůbec není.“

„Ne?“

Mužík se poškrábal na nose. „Tak například, když děláte sněhové vločky, tak co se týče vzorů, jste za chvíli s rozumem v koncích.“

„Oh.“

„Za chvíli vás začne napadat, jestli byste tam neměli vpašovat pár stejných.“

„A děláte to?“

„Vy si možná pomyslíte,jsou jich biliony, triliony, squiliony, kdo by si toho všiml’. Ale v tom je právě ta profesionalita.“

„Skutečně?“

„ Někteří lidé —“ a tady se Stvořitel ostře zadíval na nezpracovanou matérii, která stále ještě proudila kolem, „-si myslí, že stačí nainstalovat a uvést do chodu několik základních fyzikálních zákonů, sebrat peníze a pryč. O bilion let později se vám začnou v nebeské báni objevovat trhliny, ozonové díry a kdovíco ještě, a když si chcete stěžovat, najdete tak akorát slečinku za přepážkou, která vám řekne, že šéf tady zrovna není. Já si myslím, že lidé mají rádi osobní kontakt, co říkáte?“

„Ehm,“ začal Mrakoplaš opatrně, „takže když… například… do někoho udeří blesk… ehm, tak to není proto, že by se vybíjela elektrická energie a kdesi cosi, ale protože…, protože vy v tom vidíte něco osobního?“

„Oh, ne já! Já tyhle věci neřídím! Je to už tak strašná práce, stvořit je, nemůže od mě ještě chtít, abych se pak o ně staral. Vždyť se stále budují nové vesmíry,“ dodal a v hlase mu zazněl náznak výčitky. „Tady mám seznam dlouhý jako vaše ruka.“

Sáhl pod sebe a vytáhl velkou knihu vázanou v kůži, na které, jak se zdálo, až dosud seděl. Se zavrzáním ji otevřel.

Mrakoplaš cítil, jak ho někdo tahá za roucho.

„Koukni,“ říkal Erik. „Tohle přece není doopravdy… On , že ne?“

„On říká, že je,“ oznámil mu Mrakoplaš.“

„Co tady vlastně děláme?“

„Nevím.“

Stvořitel se na ně podíval. „Tak klid tam, prosím,“ řekl.

„Ale poslyš,“ zasykl Erik, „jestli je to opravdu Stvořitel světa, pak je ten chlebíček svatý ostatek!“

„No jo!“ zamyslel se nad tím Mrakoplaš. Už bůhví jak dlouho nejedl. Zapřemýšlel, jaký trest by ho mohl stihnout za zkonzumování svatého předmětu. Asi velmi přísný.

„Mohl bys ho darovat do nějakého chrámu a miliony lidí by se tam na něj chodily dívat!“

Mrakoplaš si chlebíček pozorně prohlížel.

„Není na něm ani trocha majonézy,“ oznamoval. „Počítá se to i tak?“

Stvořitel si odkašlal a začal číst nahlas.

Astfgl klouzal po úbočí entropie a na pozadí kotoučů vnitřního vesmíru se odrážel jako vzteklý žhnoucí bod. Byl tak rozzuřený, že ho opouštěly poslední zbytky sebeovládání. Fešácká čapka se stylizovanými růžky se změnila v pouhý karmínový cár, který mu visel na jednom z obou obrovských beraních rohů rámujících jeho hlavu.

S téměř smyslným zvukem mu prasklo rudé hedvábí na zádech a roztáhla se mohutná křídla.

Běžně se o nich tvrdí, že jsou kožnatá, ale v podobném případě by kůže nevydržela ani pár vteřin.

Kromě toho se kůže dost špatně skládá.

Tahle křídla byla z přitažlivosti a tvarovaného vesmíru a rozkládala se tak dlouho, až z nich vznikly obrovské jemné plochy do běla rozžhavené matérie, které se zvedaly a klesaly stejně pomalu jako vesmírné civilizace.

Pořád se sice podobala netopýřím křídlům, ale to už bylo spíše kvůli tradici.

Zhruba někdy ve dvacátém tisíciletí, aniž si toho Astfgl všiml, ho předběhlo něco malého na vrcholu oblého, co zuřilo ještě víc než on.