Terry Pratchett - Erik

„Na hradbách bývá takový průvan, že by z toho mohl člověk chytit i smrt,“ řekl seržant.

Lavaeolus ženu chvilku zamyšleně pozoroval. Pak se uklonil.

„Předpokládám, že víte, proč jsme tady, madam?“

„Jestli se dotknete některého dítěte, začnu křičet,“ odpověděla Elenora klidně.

A Lavaeolus znovu dokázal, že k jeho válečně taktické dovednosti se váže i nechuť nevyužít připravené řeči, kterou sestavil k určitému účelu.

„Půvabná panno,“ začal. „My čelili jsme mnohým nebezpečím jen proto, abychom tě zachránili a odvezli do náruče tvého milovaného…“ Hlas se mu vytratil. „…milovaných. Hm. Celé se to nějak hrozně pokazilo, co?“

„Copak já za to můžu?“ pokrčila rameny Elenora. „To dobývání bylo nekonečné a král Mausoleum byl hrozně laskavý, a mně se v Efebe stejně nikdy moc nelíbilo —“

„A kde vlastně všichni jsou? Tsorťané, myslím? Kromě tebe?“

„No, když už to musíš vědět, tak jsou všichni na hradbách a hážou po vás kamení.“

Lavaeolus pozvedl ruce v zoufalém gestu.

„A to jsi nám nemohla propašovat alespoň krátkou zprávu, nebo něco? Nebo nás pozvat na nějaké křtiny?“

„Když ono to vypadalo, že se tak skvěle bavíte,“ odpověděla.

Lavaeolus se obrátil a zachmuřeně pokrčil rameny. „Tak dobrá,“ prohlásil. „Prima. Žádný problém. Já přece netoužil po ničem jiném než odtáhnout z domova a strávit deset let v močále s bandou tupohlavých chasníků! Jako kdybych doma neměl bůhví kolik důležité práce, vždyť to nic není, jen vláda nad malým královstvím a podobně. Tak dobrá. My můžeme klidně vypadnout. Jenže nevím, jak to vysvětlím všem ostatním,“ dodal zatrpkle. „Ti si to opravdu užívali. Už vidím, jak uspořádají nějakou pitomou hostinu, budou se tomu chechtat a opijí se. To by jim tak bylo podobné.“

Podíval se na Mrakoplaše a Erika.

„No, mohli byste mi aspoň říct, co se stane teď,“ usmál se. „Je mi jasné, že to víte.“

„Hm.“ Zabručel Mrakoplaš.

„Celé město shoří,“ řekl Erik, „zvláště ty věže, jejichž střech nedohlédneš. Ty jsem ani neviděl,“ dodal Erik vyčítavě.

„A kdo to udělal? Naši, nebo jejich?“ zeptal se Lavaeolus.

„Mám dojem, že vaši,“ řekl Erik.

Lavaeolus si povzdechl. „No, to by na ně vypadalo,“ přikývl. Pak se obrátil k Elenoře. „Naši — totiž mí lidé — vypálí město,“ řekl. „Zní to velmi hrdinsky. Je to přesně jedna z těch věcí, do kterých jsou celí diví. Možná že by nebyl tak špatný nápad, kdybys šla s námi. Přiveď děti. Udělejte si s rodinou celodenní výlet, co říkáš?“

Erik si přitáhl Mrakoplašovu hlavu za ucho k ústům.

„To je jen taková psina, že jo?“ zašeptal. „To není krásná Elenora, vy to na mě jen hrajete a myslíte si, že vám to spolknu, viď?“

„U těchhle jižních typů je to vždycky stejné,“ řekl Mrakoplaš. „Po pětatřicítce to s nimi začne jít vždycky z kopce.“

„To dělají ty těstoviny,“ připojil se seržant.

„Ale já četl, že to je ta nejkrásnější žena —“

„Jo ták,“ pokýval hlavou seržant, „no když mrháš časem na čtení , místo abys —“

„Věc se má tak,“ skočil mu rychle Mrakoplaš do řeči, „že tady se uplatňuje to, čemu se říká dramatická nezbytnost. Málokoho by napadlo vést válku kvůli — třeba — příjemné dámě středního věku, v příhodném osvětlení průměrně přitažlivé. Myslíš, že ano?“

Erik měl slzy na krajíčku.

„Ale píše se, že kvůli její tváři vyplulo tisíce lodí —“

„To je to, čemu se říká metafora,“ ušklíbl se Mrakoplaš.

„Jsou to prostě lži,“ vysvětlil mu dobrosrdečný seržant.

„Prostě bys neměl věřit všemu, co si v klasických pověstech přečteš,“ dodal Mrakoplaš. „Ti, co to napsali, to většinou někde slyšeli a už si neověřují, jak to ve skutečnosti bylo. Prodávají báje a pověsti.“

Lavaeolus se mezitím dostal do divokého sporu s Elenorou.

„Dobrá, dobrá,“ říkal právě. „Tak si tady zůstaň. Co je mi vlastně do toho? Vy ostatní — jdeme! Co to děláte, vojíne Archivosi?“

„Dělám koně, pane,“ vysvětloval voják.

„On je pan ihaha,“ radovalo se dítě, na jehož hlavičce se kývala Archivosova helmice.

„Dobrá, tak až přestane být koněm, najděte nám někde olejovou lampu. Když jsme šli sem, otloukl jsem si v tom tunelu ošklivě kolena.“

Nad Tsortem hučely plameny. Celá obloha směrem na střed byla zalita krvavou záplavou.

Mrakoplaš s Erikem to pozorovali ze skály na pobřeží.

„A stejně to nejsou věže, jejichž střech nedohlédneš,“ prohlásil po chvíli Erik. „Já je vidím.“

„Já bych řekl, že mysleli věže, co žádné střechy nemají,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš, když se další věž v plamenech zřítila do trosek města. „A to taky není pravda.“

Dlouhou chvíli mlčky pozorovali panoráma zničeného města a nakonec se ozval Erik. „Je to ale psina. Víš, myslím to, jak jsi zakopl o Zavazadlo, upustil hořící lampu a tak.“

„Jo,“ řekl Mrakoplaš krátce.

„Člověka to přivádí na myšlenku, že historie si vždycky najde cestičku, jak se prosadit.“

„Ale je taky skvělý, že Zavazadlo zachránilo všechny, do posledního.“

„Jo.“

„Bylo legrační, vidět, jak mu všechna ta děcka jedou na víku.“

„Jo.“

„Zdá se, že se to všem hrozně líbilo.“

Rozhodně se to líbilo oběma armádám. Civilů se nikdo na nic neptal, protože jejich názory na válku většinou bývají zkreslené, a tedy velmi málo spolehlivé. Mezi vojáky, tedy alespoň mezi vojáky určitých hodností došlo na popleskávání po ramenou, vyprávění anekdot, přátelské vyměňování štítů a ke všeobecné shodě. Všichni souhlasili, že si tu válku se všemi těmi požáry, dobýváním, spoustou zúčastněných, dřevěnými koňmi a vším ostatním nádherně užili. Nad ztemnělou hladinou moře se nesla ozvěna společně vyřvávaných písní.

„Aby je kapitální husa kopla,“ zaklel Lavaeolus, který vyšel ze stínu efebských lodí, vytažených na písek pláže. „Teď už chybí jen těch patnáct slok,Bálu philodelphského’ a na ty každou chvíli dojde, to mi věřte. Je to spolek tupců s mozkem v suspenzorech.“

Posadil se na kámen. „Pakáž,“ ulevil si procítěně.

„Myslíte, že to Elenora dokáže nějak rozumně vysvětlit svému — ehm — příteli?“ zeptal se Erik.

„Já myslím, že ano,“ odpověděl Lavaeolus. „Ony to obyčejně dovedou.“

„Ale vždyť se vdala. A má spoustu dětí,“ nedal se Erik.

Lavaeolus pokrčil rameny. „Pominutí smyslů v záchvatu chvilkové vášně.“ Pak se ostře zadíval na Mrakoplaše.

„Poslyš, démone,“ zabručel. „Rád bych si s tebou chvilku v klidu promluvil, jestli ti to nevadí.“

Odvedl Mrakoplaše k lodím a cestou těžce našlapoval do mokrého písku, jako by jeho vědomí tížila obrovská váha.

„Dnes v noci s odlivem vypluju k domovu,“ začal. „Nemá cenu se tady zdržovat déle, když válka skončila a tak.“

„To je skvělý nápad.“

„Jestli tedy něco nenávidím, tak je to cestování po moři,“ posteskl si Lavaeolus a kopl do nejbližší lodi. „Všechno je o vlastně pobíhání sem a tam a spousta křiku, víš? Vytáhněte tohle, spusťte támhleto a našponujte kdovíco. A taky mám mořskou nemoc.“