Terry Pratchett - Erik

Astfgl začal propadat zoufalství. Měl zaklínadla, s jejichž pomocí mohl najít kdykoli kohokoliv a kdekoliv, ale oni nebyli nikde . V jednom okamžiku pozoroval, jak kráčejí po pláži, a vzápětí… byli pryč.

Zbývala tedy jen dvě místa.

Naštěstí si nejdříve vybral to špatné.

„I kdyby to bylo jen pár hvězd, bylo by to milé,“ řekl Erik.

„Na tom všem je něco hrozně divného,“ zamyslel se Mrakoplaš.

„Jak bych ti to… Podívej, je ti zima?“

„Ne.“

„Dobrá a cítíš nějaké teplo?“

„Ne. Abych řekl pravdu, já nějak skoro vůbec nic necítím.“

„Ani teplo, ani zima, ani světlo, ani vzduch,“ vypočítával Mrakoplaš. „Jenom fakturum. Jak dlouho tady tak můžeme být?“

„Nevím. Zdá se mi, že celé věky, ale…“

„Aha. Já si totiž nejsem jistý, jestli tady vůbec existuje čas. Tedy alespoň ten správný čas. Takový ten druh, na který odpradávna měří lidé.“

„ Ale, to jsou věci, nečekal jsem, že tady ještě někoho najdu, “ pronesl hlas těsně vedle Mrakoplašova ucha.

Byl to mírně mazaný hlas, jakoby stvořený ke stížnostem, ale pravda bylo, že v něm nebyl ani náznak po nějaké výhrůžce. Mrakoplaš se začal vznášet kolem.

Hned vedle seděl na zkřížených nohou drobný mužík s myší tváří a s mírným podezřením ho pozoroval. Za jedním uchem měl tužku.

„Ah, maucta,“ řekl Mrakoplaš. „A kde je přesně to,tady’?“

„Nikde, v tom je přece ten vtip, no ne?“

„Jako vůbec nikde ?“

„No zatím ne.“

„Dobrá,“ přikývl Erik kupodivu klidně. „A kdy to bude,někde’?“

„Těžko říct,“ odpověděl mužík. „Když si tak prohlížím vás dva a dávám si dohromady dvě a dvě, myslím tím metabolické dávky a tak podobně, řekl bych, že to místo začne existovat během, bratru, nějakých pěti set vteřin.“ Začal rozvazovat balíček, který mu ležel na klíně. „Dal byste si někdo chlebíček, zatímco budeme čekat?“

„Cože? Jestli bych si —“ V tomto okamžiku si Mrakoplašův žaludek uvědomil, že když to nechá jen tak na mozku, riskuje, že už ho nikdo nepustí ke slovu, a rychle se ozval: „Jaký?“

„Copak já vím? Jaký bys chtěl?“

„Prosím?“

„Tak to nenatahuj. Prostě řekni, jaký chlebíček by sis přál, no ne?“

„Jo?“ zíral na něj Mrakoplaš. „No, kdybyste teda měl vajíčkový se zeleným salátem — “

„No, tak dobrá, budiž to tedy něco jako chlebíčky s vajíčkem a zeleným salátem,“ pronesl zvýšeným hlasem mužík. Pak sáhl do balíčku, vytáhl plátek zdobené veky a podal ho Mrakoplašovi.

„Páni!“ vydechl Mrakoplaš. „To je ale náhodička!“

„Teď už by to mělo začít každou minutu,“ upozornil ho človíček. „Asi tak — tedy ne že by už měli vypočítané přesné souřadnice určeného prostoru, samozřejmě, kdepak ti — támhle v tom místě.“

„No, já zatím vidím jenom tmu,“ přihlásil se Erik.

„Ne, to tedy nevidíš,“ prohlásil malý muž triumfálně. „Vidíš akorát to, co je, než tmu nainstalujou, no ne?“ Vrhl na netmu ošklivý pohled. „Tak co je?“ zabručel. „To to trvá! Proč už se nezačíná, proč musíme tak dlouho čekat?“

„Čekat na co?“ řekl Mrakoplaš.

„Na všechno.“

„Na co všechno?“ řekl Mrakoplaš.

„No, na všechno. Ne co všechno. Prostě to všechno, no ne?“

Astfgl se snažil proniknout vířícími plynovými mračny. Alespoň že byl na správném místě. Jediné, co bylo dobré na konci vesmíru, bylo to, že jste ho nemohli minout ani náhodou.

Zhaslo posledních pár uhlíků. Čas a vesmír se nehlučně srazily a zbortily se.

Astfgl si odkašlal. Jeden se může cítit neuvěřitelně osamělý, když se ocitne dvacet milionů světelných let od domova.

„Je tady někdo?“

Ano.

Hlas mu zazněl těsně u ucha. Dokonce i král démonů se někdy roztřese.

„Myslel jsem kromě tebe,“ řekl. „Viděl jsi někoho?“

Ano.

„Koho?“

všechny.

Astfgl si povzdechl. „Já myslel teď, v posledních chvílích.“

Teď je tady naprostý klid.

„K sakru.“

Ty jsi někoho čekal?

„Myslel jsem si, že by tady mohl být chlápek jménem Mrakoplaš, ale —“ začal Astfgl.

Smrťovi rudě zažhnulo v očních důlcích.

Ten čaroděj? řekl.

„Ne, tohle je dém-“ zarazil se Astfgl. Kdyby tady byl existoval čas, mohli bychom říci, že ho během několika vteřin zaplavilo strašlivé podezření.

„ Člověk? “ zaskuhral s odporem.

Ten výraz v jeho případě sice trochu přehání, ale všeobecně vzato je správný.

„No to ať mě peklo pohltí!“

Myslím, že už se stalo.

Král démonů natáhl roztřesenou ruku. Jeho narůstající zuřivost pohltila úzkostlivou snahu po dodržování určitého životního stylu — rudé hedvábné rukavice mu popraskaly a na špičkách prstů z nich vylezly jako břitvy ostré drápy.

A pak, protože je velmi nemoudré rozejít se ve zlém s někým, kdo neudělá krok bez dokonale nabroušené kosy, Astfgl řekl: „Promiň, že jsem tě obtěžoval,“ a zmizel. Teprve když usoudil, že se ocitl ze Smrťova výjimečně dalekonosného doslechu, zařičel zuřivostí a zaječel vztekem.

Nicota se rozvinula v celé své nekonečné délce napříč větrným prostorem na konci času.

Smrť čekal. Po nějaké chvíli jeho umrlčí prsty začaly tiše poklepávat na držadlo kosy.

Kolem něj tiše šplouchala temnota. Tady přestalo existovat dokonce i nekonečno.

Pokusil se zapískat mezi zuby několik taktů jakési oblíbené písničky, ale zvuk se prostě beze stopy ztratil v nicotě.

Navěky bylo totam. Veškerý písek se přesypal. Ten velký závod mezi entropií a energií skončil a favorit se stal vítězem, jak se předpokládalo.

Možná by si měl znovu naostřit čepel?

Ne.

Asi by to nemělo cenu.

Obrovské kotouče absolutního nic se táhly do toho, čemu by se normálně říkalo vzdálenost, kdyby existoval rám v podobě systému prostor-čas, který by znovu dal slovům, jako je vzdálenost nějaký srozumitelný smysl.

Zdálo se, že se tady nedá celkem nic dělat.

Možná že by bylo načase jít domů, pomyslel si.

Smrť se právě otočil, aby udělal, jak řek, ale v tom okamžiku uslyšel nesmírně slaboučký tón. Bylo to něco, co bylo ke zvuku v témže poměru, v jakém je foton ke světlu, tak nevýrazné, titěrné a nehlasné, že v hluku běžně fungujícího vesmíru by to zmizelo bez povšimnutí.

Byl to zvuk vzniku první základní částice hmoty.

Smrť se tiše přikradl k místu, odkud to vycházelo, a pozorně se na ně zadíval.

Ležela tam kancelářská sponka. [12] Pozn. autora: Mnoho lidí si teď pomyslí, že to měla být molekula vodíku, ale to by odporovalo odpozorovaným skutečnostem. Každý, kdo v životě našel v zásuvce své vlastní kuchyně naprosto neznámý ruční šlehač, ví, že do vesmíru neustále proudí surový materiál, ovšem často v dosti pokročilých tvarových formách. Za běžných okolností se nečekaně zhmotňuje v popelnících, vázách a přihrádkách na rukavice. Svůj tvar si pak hmota vybírá tak, aby vzbudila co nejmenší pozornost, a k základním a nejběžnějším formám patří právě kancelářské sponky, špendlíky, kterými jsou sešpendleny nové pánské košile, malé klíče neznámo odkud, kostky, kousky tužek, tajemné součástky domácích přístrojů a často alba bezcenných známek. Proč se hmota chová tímto způsobem, je absolutně neznámé, ale je jasné, že hmota má Plány.