Terry Pratchett - Erik

„To samý já,“ přidal se Mrakoplaš hlasem plným účasti.

Lavaeolus znovu kopl do lodi a očividně se v duchu potýkal s jakýmsi velmi těžkým problémem.

„Víš, jedno by mě hrozně zajímalo,“ odhodlal se nakonec se zničeným výrazem k řeči. „Ty bys náhodu nevěděl, jestli v pořádku dopluju domů, co?“

„Cože?“

„Je to jen pár set kilometrů, nemělo by to trvat dlouho, co?“ pokračoval Lavaeolus a vyzařovala zněj dychtivost jako z majáku.

„Jo tak,“ pochopil Mrakoplaš a podíval se mu do tváře. Deset let. Pomyslel si. A k tomu ještě kdejaká hnusná čarodějnice, okřídlené tentononc a mořské obludy. Na druhé straně, co mu to pomůže, když to všechno bude vědět?

„Dojedeš,“ přikývl. „Dojedeš v pořádku, to je velmi známá věc. O tvé plavbě domů potom napsali celou legendu.“

„Pff.“ Lavaeolus si oddechl, opřel se o lodní trup, sundal si helmici z čela otřel si hojný pot. „Tak to jsem se zbavil obrovské starosti, to ti řeknu. Měl jsem totiž strach, jestli se na mě nerozzlobili bohové.“

Mrakoplaš mlčel.

„Oni jsou dost netýkaví, když se jim smrtelník plete pod nohy a vymýšlejí takové věci jako dřevěné koně a podzemní tunely,“ pokračoval Lavaeolus. „Jsou to tradicionalisté, abys věděl. Jsou nejraději, když se lidé prostě jen tak sekají na kousky. Víš, já si myslel, že když lidem ukážu, jak můžou mnohem snáz získat to, co chtějí, přestanou být tak strašlivě hloupí.“

Od ohňů, jež hořely opodál na pobřeží, se k nim dolehl sbor mužských hlasů, které notovaly píseň:

„-panny vestálské, sestupte z Heliodeliphilodelphiboschromenosu, a až skončí ples, zaběhneme v les —“

„To se nikdy docela nepodaří,“ řekl Mrakoplaš.

„Ale za zkoušku to stojí, nebo ne?“

„Určitě.“

Lavaeolus ho pleskl po zádech. „Tak hlavu vzhůru,“ usmál se. „Teď už se to může všechno brát jen k lepšímu.“

Pomalu šli po břehu k místu, kde se kus od břehu pohupovala zakotvená Lavaeolova loď. Mrakoplaš pozoroval, jak hrdina vchází do vody, ráznými tempy míří k plavidlu a šplhá na palubu. Po nějaké chvíli byla vysunuta vesla, či snad zasunuta, nebo jak tomu říkají, když vesla umístí v otvorech na boku, a loď pomalu vyplula ze zátoky.

Do šumotu vln se ozvalo několik hlasů, které se odrážely od mořské hladiny.

„Zamiřte ten špičatý konec tamtím směrem, seržante!“

„Aj, aj, pane!“ [11] Pozn. překl.: V originále „ay, ay, sir!“. Je to poprvé, kdy jsem si dovolil přeložit tento nepřeložitelný výraz, používaný od nepaměti v britském námořnictvu. V tomto případě bych se skoro vsadil, že seržantovo originální „ay,ay,“ nevyjadřuje pouhý souhlas, ale především rozpaky a úžas.

„A neřvěte. Řekl jsem vám snad, abyste řval? Proč musíte všichni pořád křičet? Teď jdu dolů a chvilku se natáhnu.“

Mrakoplaš se vydal nazpět po pláži. „Potíž je v tom, že to nikdy lepší nebude. Většina lidí zůstane pořád nepoučitelná. Ale on bude mít svých starostí až až.“

Kousek za ním se Erik vysmrkal.

„To bylo to nejsmutnější, co jsem v životě slyšel,“ řekl.

O kus dál na pláži, kolem hořících ohňů se stále ještě zvedaly sborem hlasy tsortských a efebských vojáků.

„ — ona byla místní harpyje —“

„Pojď,“ prohlásil Mrakoplaš. „Vrátíme se domů.“

„Víš, co bylo legračního na jeho jméně?“ zeptal se Erik, když kráčeli bok po boku po vlhkém písku.

„Ne. Co jako myslíš?“

„Lavaeolus znamená,Ten, který plaší mraky’.“

Mrakoplaš se na něj užasle podíval.

„To je můj předek?“

„Kdo ví?“ pokrčil Erik rameny.

„No tohle! Páni!“ Mrakoplaš se nad tím zamyslel. „No tak v tom případě mě mrzí, že jsem mu neřekl, aby se za žádnou cenu neoženil. Anebo alespoň nenavštěvoval Ankh-Morpork.“

„Ten pravděpodobně ještě vůbec neexistuje…“

Mrakoplaš se pokusil lusknou prsty.

Tentokrát to fungovalo.

Astfgl se pohodlněji opřel. Přemýšlel o tom, co se stalo s Lavaeolem.

Bohové a démoni jsou stvoření, která žijí mimo čas, a proto se v něm nepohybují jako bubliny po hladině potoka. Z jejich hlediska se všechno odehrává současně. To by mělo prakticky znamenat, že znají celou budoucnost, protože žijí ve světě, kde zítra už znamená včera. Důvod, proč to tak není, spočívá v tom, že skutečnost je obrovské místo, kde se děje obrovské množství nesmírně zajímavých věcí, a pokud by se někdo snažil sledovat je všechny najednou, bylo by to totéž jako sledovat videorekordér s mnoha obrazovkami, který by se nedal zastavit a kterému by chyběla počítadla. V takovém případě je lepší sedět a čekat, co se bude dít.

Jednoho dne, sliboval si, si udělá čas a podívá se na to.

Právě tady a teď, pokud samozřejmě můžeme použít právě tahle slova ve vztahu k místu ležícímu mimo prostor a čas, věci neprobíhaly právě nejlépe. Erik pomalu začínal být tak nějak příjemnější, a to bylo absolutně nepřijatelné. Taky se zdálo, že poněkud změnil minulost, i když to je nemožné, protože jediné, co můžete s minulostí udělat, je vylepšit ji.

Teď bylo třeba použít něco silného. Něco srdcervoucího, co by dokázalo zničit lidskou duši.

Král démonů se přistihl, jak si zamyšleně nakrucuje kníry.

Potíž s luskáním prsty je v tom, že nikdy nevíte, kam to nakonec povede…

Všude kolem Mrakoplaše se rozkládala neproniknutelná temnota. Nebyla to obyčejná nepřítomnost barev. Byla to temnota, která zcela rázně a provždy popírala možnost, že by kdy nějaké barvy existovaly.

Nohama se nedotýkal ničeho, a jak se zdálo, vznášel se docela volně v prostoru. Chybělo tady ještě něco jiného, ale zatím nedokázal přijít na to, co to je.

„Jsi tady někde, Eriku?“ zvolal do tmy.

Jasně srozumitelný hlas nedaleko něj řekl: „Tady. To jsi ty, démone?“

„Asi jo.“

„Kde to jsme? Padáme?“

„Neřekl bych,“ zavrtěl neviditelný Mrakoplaš hlavou. Měl v tomto směru poměrně bohaté zkušenosti. „Nesviští kolem nás vítr. A když padáš, vždycky ti v uších sviští vítr. A taky ti před očima probíhá celý minulý život, a já zatím neviděl nic, co bych si pamatoval.“

„Mrakoplaši?“

„Ano?“

„Když otevřu pusu, tak mi z ní nejde žádný zvuk.“

„Nebuď blá-“ Mrakoplaš zaváhal. Ani on nevydával žádný zvuk. Věděl, co říká, ale k vnějšímu světu to nedoléhalo. Jenže na druhé straně zase slyšel Erika. Možná že se slova u jeho uší prostě sebrala a namířila si to rovnou do mozku.

„Asi to bude nějaký magický trik nebo co,“ řekl. „Není tady vzduch. Proto tady taky není žádný zvuk. Vzduch je z takových mrňavých částeček, které o sebe normálně narážejí, a tak přenášejí zvuk, víš?“

„Vážně? Ty bláho!“

„Takže teď jsme obklopení absolutní prázdnotou,“ pokračoval Mrakoplaš. „Dokonalým nicem.“ Zaváhal. „Je pro to nějaké slovo,“ zamyslel se. „Dostaneš to, když už nic nezbylo, když už jsi prostě vybrali poslední kouty.“

„Já vím, počkej… je to fakturum!“ oznámil mu Erik s výrazem šťastného výherce.

Mrakoplaš se nad tím zamyslel. Znělo mu to skoro správně. „Tak dobrá,“ přikývl. „Fakturum. Tam teď jsme. Vznášíme se v absolutním fakturu. Totálním, úplném, jako šutr tvrdém fakturu.“