Terry Pratchett - Erik

„Ale já myslel, jako že chci žít věčně od téhle chvíle, “ vysvětloval Erik zoufale. „Myslím samozřejmě od té chvíle. Rozumíš, vždyť se podívej kolem! Žádný holky. Žádný lidi. Žádná zábava o sobotní noci…“

„Tady dalších pár tisíc let žádné sobotní noci nebudou,“ uklidňoval ho Mrakoplaš. „Jenom noci.“

„Musíš mě okamžitě odnést nazpět,“ prohlásil Erik. „Přikazuji ti to. Vari!“

„Řekni to ještě jednou a já ti jednu ubalím,“ odpověděl mu Mrakoplaš.

„Ale vždyť ti stačí jen lusknout prsty!“

„To nebude k ničemu. Měl jsi tři přání. Je mi líto.“

„Co mám dělat?“

„No, až uvidíš, jak něco leze z moře a pokouší se to dýchat, můžeš tomu říct, že se to zbytečně unavuje.“

„Ty si myslíš, jak nejsi vtipnej, co?“

„Když o tom tak mluvíš, připadá mi to hrozně zábavné,“ prohlásil Mrakoplaš s bezvýraznou tváří.

„No, ony tě ty srandičky za nějaký ten rok přejdou,“ prohlásil Erik nasupeně.

„Cože?“

„Ty přece nikam neodcházíš, nebo jo? Musíš zůstat se mnou.“

„Nesmysl, já —“ Mrakoplaš se zoufale rozhlédl kolem. Já co? Pomyslel si.

Pláž mírumilovně olizovaly vlny, nebyly nijak divoké, protože si teprve zvykaly. Opatrně začínal první příliv. Na pláži zatím nebyla vyznačena čára přílivu, žádné chomáče vyplavených řas nebo mušliček, aby se dalo odhadnout kam až je moře ochotno zajít. Vzduch byl čistý, bez jakékoli příměsi, byl to pach tlejících pralesů nebo vstupů a výstupů zažívacího traktu býložravců.

Mrakoplaš vyrostl v Ankh-Morporku. Měl rád vzduch, který v sobě měl něco svého, který obcoval s lidmi, vzduch, v němž se žilo.

„Musíme se dostat nazpět,“ prohlásil naléhavým tónem.

„To je to, co říkám celou dobu,“ vypravil ze sebe Erik s potlačovanou netrpělivostí.

Mrakoplaš si ukousl další sousto ze svého chlebíčku. Hleděl mnohokrát do tváře smrti, přesněji řečeno Smrť mnohokrát upíral toužebný pohled na temeno jeho rychle mizející hlavy, ale teď se mu najednou představa života věčného ani trochu nezamlouvala. Jistě, byla to možnost, jak najít odpovědi na velké nezodpovězené otázky života — třeba jak vlastně život vznikl a podobně, ale když si představil, že tohle hledání bude jediný způsob, jak si ukrátit veškerý volný čas větší části věčnosti… co to bylo proti tichému večeru v ulicích Ankh-Morporku?

No alespoň se setkal se svým předkem. To bylo přece jen něco. Ne každý znal své předky. Co by takový předek dělal, kdyby byl na jeho místě?

Především by tady nebyl.

Dobrá, jasně, ale když řekneme, že by tady byl, tak by — použil by svůj vytříbený logicky uvažující mozek a posoudil by prostředky a možnosti, které má k dispozici. To by udělal.

Takže.

Mám: jeden napůl snězený chlebíček s vajíčkem a zeleným saláte. Ten mi nepomůže. Mrakoplaš ho zahodil.

Mám: sebe. Udělal si čárku do písku. Nebyl si jistý, k čemu by mohl sám sobě být, ale k tomu se může vrátit později.

Mám: Erika. Třináctiletého démonologa, částečně postiženého trudovitostí.

A to bylo zřejmě všechno.

Chvíli upíral oči na čistý, nový písek a chvíli se v něm přehraboval špičkou střevíce.

Pak řekl tiše. „Eriku. Pojď sem na okamžik…“

Vlny teď byly mnohem silnější. Už se vpravily do rytmu přílivu a začaly si tvořit pěny a hřebínky.

Astfgl se zhmotnil v obláčku namodralého dýmu.

„Aha!“ zvolal, ale nemělo to příslušný efekt, protože široko daleko nebyl nikdo, kdo by ho slyšel.

Podíval se na pláž. V písku byly stopy. Stovky stop. Táhly se sem a tam, jako by tady něco někoho zoufale hledalo a pak zase zmizelo.

Naklonil se blíž. Bylo velmi těžké to rozpoznat, protože písek byl rozryt stopami a místy zase uhlazen vodou a větrem, ale a okraji postupujícího přílivu objevil naprosto zřetelné zbytky magického oktagramu.

Astfgl vyprskl kletbu, která proměnila písek kolem něj v kruh sklovité hmoty, a zmizel.

Příliv se dal do práce. O kousek dál na pláži zaplavil dutinu mezi kameny a nové slunce opřelo své paprsky do napůl rozmočených zbytků chlebíčku s vejcem a zeleným salátem. Malá vlnka zbytek obrátila vzhůru nohama. Tisíce bakterií najednou zjistily, že na tomhle místě mají věci úplně jinou chuť, a začaly se množit jako šílené.

Kdyby tam bylo aspoň trochu majonézy, mohl se život vyvíjet úplně jinak. Mohl být pikantnější a taky trochu hladší.

Cestování s pomocí magie má vždycky své stinné stránky. Tak především je tady ten pocit, že žaludek zůstává kdesi daleko za vámi. A vaše mysl se plní hrůzou, protože cíl cesty je neznámý. Ne že byste se mohli vynořit kdekoliv. „Kdekoliv“ představuje velmi omezený výběr ve srovnání se všemi těmi místy, kam vás může dopravit magie. Vlastní cestování je snadné. Složité na tom je, například, dostat se na místo, které by vám umožnilo přežít ve všech čtyřech rozměrech současně.

Prostor pro vznik chyby a následně její pravděpodobnost byla fakticky tak velká, že cestovatel zažili skoro něco jako zklamání, když vynořili v celkem obyčejné kamenné jeskyni, jejíž zem byla pokryta pískem.

Na vzdálené stěně byly dveře.

Nebylo pochyb, že jsou to dveře přinejmenším odmítavé, ne-li zapovězené. Vypadaly, jako kdyby jejich konstruktér prostudoval všechny vězeňské dveře, které našel, pak se pustil do práce a vytvořil verzi pro, abychom tak řekli, velké publikum. Byla to spíš brána. Na polorozpadlém oblouku, ve kterém byla vsazena, bylo vyryto jakési staré a pravděpodobně strašlivé varování, ale to bylo odsouzeno k zapomenutí, protože přes něj někdo namaloval v sírové žluti a ohnivé červeni nápis, který pravil: „Nemusíš být prokletý, abys tady mohl pracovat, ale je to lepší!!!“

Mrakoplaš na nápis nepřátelsky zamžoural.

„Samozřejmě že to dokážu přečíst,“ prohlásil potom, „akorát že tomu nedokážu uvěřit.

Několik vykřičníků,“ pokračoval a kroutil při tom hlavou, „to je jasná známka nemocné mysli.“

Ohlédl se. Světélkující obrysy Erikova magického kruhu pomalu bledly, až zmizely docela.

„Nemysli si, že jsem nějaký vybíravý,“ řekl. „Ale měl jsem dojem, že jsi řekl něco jako, že nás můžeš dostat zpátky do Ankhu. Tohle není Ankh. To poznám podle takových drobností, jako jsou třepotavé rudé stíny nebo vzdálené bolestivé výkřiky. V Ankhu by ty výkřiky byly mnohem blíž,“ dodal.

„Já si myslím, že můžeme být rádi, že se mi to vůbec podařilo uvést do chodu,“ ohradil se Erik popuzeně. „Nepředpokládá se, že by chtěl někdo používat magické kruhy obráceně. Teoreticky to znamená, že ty stojíš v kruhu a kolem se pohybuje realita. Myslím, že jsem si vedl skvěle. Podívej, je to tak,“ dodal a jeho hlas byl najednou plný nadšení, „že když přepíšeš zdrojový kodex, a to je ten nejtěžší kus, nasměruješ ho do vysokoúrovňové —“

„Jasně, jasně, moc chytrý, co vy lidi všechno nevymyslíte,“ přikyvoval mu Mrakoplaš. „Jediná potíž je v tom, že bychom mohli být — tedy já si myslím , že asi jsme v pekle.“

„Oh.“

Erikova naprostá lhostejnost k tomuto prohlášení vyvolala v Mrakoplašovi zvědavost.

„Víš, co myslím,“ vysvětloval. „To místo, kde žijí všichni démoni.“