Terry Pratchett - Erik

„Vidím, že jste to okamžitě pochopil, pane. Nožičky, stovky malejch haksniček, pane.“

Kapitán se na něj podíval. Seržant nasadil nehybný výraz pokerového hráče, který znají a používají všichni poddůstojníci na světě už od chvíle, kdy jeden praobojživelník přikázal jinému, hodnostně nižšímu praobojživelníkovi, aby si dal dohromady četu mloků a obsadil tamhletu pláž. Kapitánovi bylo osmnáct a před krátkou dobou vyšel z kadetky, kde s vlajícími prapory prošel takovými předměty, jako je klasická taktika, ódy na rozloučenou s hrdiny a válečná mluvnice. Seržantovi bylo pětapadesát a místo toho, aby se vzdělával, strávil čtyřicet let života tím, že buď sám útočil, nebo vzdoroval útokům harpyjí, lidí, kyklopů, fúrií a jiných obludných věcí na nohách. Jeho hned tak něco z míry nevyvedlo.

„Takže, já se na to teď dojdu osobně podívat, seržante —“

„— to není právě nejlepší plán, pane, jestli vám mohu —“

„— a až si to pořádně prohlédnu, seržante, začnou nepříjemnosti.“

Seržant mu předpisově zasalutoval. „Rozumím, pane!“ prohlásil téměř věštecky.

Kapitán si odplivl, přelezl barikádu a vydal se k truhle, která seděla tichá a nehybná uprostřed kruhu zkázy. Seržant zatím sklouzl za barikádu, vybral si místo za nejsilnějším trámem a s výrazem pevného odhodlání si stáhl helmu hluboko na uši.

Mrakoplaš se opatrně plížil ulicemi města a Erik se mu táhl v patách.

„Jdeme hledat Elenoru?“ zeptal se chlapec.

„Ne,“ odpověděl Mrakoplaš pevně. „Jdeme hledat nějakou cestu, kterou bychom se dostali co nejrychleji za hradby. A tou zmizíme z města.“

„To není poctivé!“

„Je o tisíc let starší než ty! Tedy, ne že by na zralých ženách nebylo něco přitažlivého, to ano, ale tady by to nefungovalo.“

„Žádám tě, abys mě k ní zavedl!“ zaječel Erik. „Vari!“

Mrakoplaš se zastavil tak rychle, že do něj Erik narazil.

„Poslyš,“ prohlásil. „Jsme uprostřed nejdelší a nejkrutější války v dějinách, každou chvíli už se tisíce válečníků srazí v boji na život a smrt a ty po mně chceš, abych šel, našel někde tu ženskou, kvůli které se to všechno děje, a řekl jí,,koukněte se, paničko, nebo slečinko’, nebo co já vím co je,,můj kamarád se nechá poroučet a ptá se, jestli byste s ním nechtěla chodit’, jo? To zrovna.“ Mrakoplaš se pomalu přibližoval k další bráně v městských hradbách. Tahle byla mnohem menší než ta hlavní, nesáli u ní strážní a navíc v ní byla malá dvířka. Mrakoplaš odstrčil závoru.

„S tím, co se tady děje,“ prohlásil důrazně, „nemáme vůbec nic společného. Ještě jsme se nenarodili, nejsme dost staří na to, abychom mohli bojovat, do jejich sporů nám nic není a nechceme přece udělat nic, co by změnilo historii světa, že ne?“

Otevřel dvířka a tím ušetřil armádě Efebijců spoustu práce. Právě se totiž chystali zaklepat.

Boj zuřil skoro celý den. Později to bylo pečlivě zaznamenáno kronikáři, kteří se široce rozepisovali o unesených krasavicích, spojených loďstvech, obrovských dřevěných zvířatech, o bojích reka s rekem a do posledního se zapomněli zmínit o úloze, kterou v tom všem hráli Mrakoplaš, Erik a Zavazadlo. Efebiánci si samozřejmě všimli, s jakým odhodláním se jim vrhají tsortší vojáci vstříc…, ale netušili, že to není způsobeno neukojitelnou touhou po boji, ale neodbytným nutkáním před čímsi uprchnout.

Historici většinou opomněli tu zajímavost týkající se klačského válečného umění, které bylo natolik primitivní, že boj zahrnoval jen vojáky, aniž jakkoliv obtěžoval ostatní veřejnost. Jednoduše řečeno každý věděl, že nakonec jedna nebo druhá strana vyhraje, několika generálům se useknou hlavy, vítězové si nechají zaplatit velké peníze jako výpalné, pak se každý vrátí domů, protože budou žně, a ta bláznivá ženská se bude muset konečně rozhodnout, na čí je straně, husa.

Život na tsortských ulicích tedy pokračoval víceméně normálně, obyvatelé města obcházeli hloučky bojujících mužů nebo se jim pokoušeli prodat nějaký ten kebab. Několik podnikavějších už začalo rozebírat dřevěného koně na suvenýry.

Mrakoplaš se tomu nepokoušel porozumět. Sedl si do pouliční kavárny a pozoroval zuřivý boj, který se odehrával mezi stánky trhovců, kde se výkřiky „Čerstvé olivy!“ mísily s výkřiky raněných a žádostmi typu „pozor na záda, prosím , žene se hlouček bojujících.“

Co mu dělalo největší potíže, bylo pozorovat, jak se bojovníci omlouvají kolemjdoucím, do kterých náhodu vrazili. Ještě těžší však bylo přinutit kavárníka, aby si dal zaplatit mincí, na které byla hlava člověka, jehož prapraprapradědeček se ještě nenarodil. Naštěstí se Mrakoplašovi podařilo přesvědčit kavárníka, že budoucnost je nepříliš vzdálená cizí země.

„A chlapci limonádu,“ dodal.

„Naši mi dovolili pít víno,“ prohlásil Erik. „Mám povolenou jednu skleničku denně.“

„Jakpak by ne,“ zabručel Mrakoplaš.

Majitel zkušeným pohybem přejel utěrkou stůl, a rozetřel tak zbytky jídel a těžkého vína do jednotlivé tenké vrstvy.

„Chystáte se taky do boje?“ zeptal se.

„No, i tak by se to dalo říct,“ odpověděl Mrakoplaš opatrně.

„Jinak bych se tady ale moc nepotuloval,“ pokračoval v konverzaci majitel kavárny. „Říká se, že Efebiánce vpustil do města nějaký civil — ne že bych měl něco proti Efebijáncům, jsou to opravdoví chlapi ,“ dodal spěšně, když se kolem přehnal hlouček bojujících. „Prý dokonce nějaký cizinec. To je ovšem podvod, použít k něčemu takovému civila. Už ho hledají, aby mu to vysvětlili.“ Konec věty doprovázel gestem ruky naznačujícím seknutí.

Mrakoplaš zíral na jeho ruku jako hypnotizovaný.

Erik otevřel ústa. Pak zděšeně vykřikl a sevřel si rukama holeň.

„Mají jeho popis?“ zeptal se Mrakoplaš.

„Myslím si, že nemají.“

„Tak doufám, že budou mít štěstí,“ prohlásil poněkud veseleji Mrakoplaš.

„Co je s tím chlapcem?“

„Má křeče.“

Když kavárník odtáhl za svůj pult, zasyčel Erik: „Nemusel jsi do mě kopat!“

„To máš pravdu, nemusel. Byl to z mé strany zcela dobrovolný akt.“

V tom okamžiku dopadla Mrakoplašovi na rameno těžká ruka. Ohlédl se a zíral přímo do tváře efebskému centurionovi. Voják vedle něj prohlásil: „To je von, seržante, ať nežeru.“

„Kdo by si to jenom byl pomyslel?“ podivil se seržant. Ošklivě se na Mrakoplaše zamračil. „Tak vstávat, kámo. Šéf by s tebou rád prohodil nějaké to slovíčko.“

Někdo mluví o Alexandrovi a jiný o Herkulovi, o Hektorovi a Lysandrovi a další citují jména ostatních velkých mužů. Musíme ovšem říci, že v historii mnohovesmíru říkali lidé ty nejkrásnější věci o kdejakém hrdlořezovi s mečem a ušima jako květák alespoň v jeho okolí, protože to tak většinou bývá bezpečnější. Je legrační, jakou úctu chovají lidé k vojevůdcům, jejichž strategie je typu „chci, aby vás na nepřítele, mládenci, zaútočilo nějakých padesát tisíc“. Mnohem chytřejší velitelé, kteří říkají věci jako: „Proč bychom nemohli postavit obrovského dřevěného koně, schovat se v něm, nechat se zatáhnout do města a čekat hezky uvnitř u zadních vrátek na chvíli, kdy budeme moci vylézt a pustit se do nich?“ jsou sice považováni za lidi o chloupek inteligentnější než místní idiot, ale pořád ještě za takové, kterým není radno půjčovat peníze.