Terry Pratchett - Erik

Kněží seděli ve skupině před pyramidou a zamyšleně mlčeli. Občas některý z nich povstal a pronesl krátkou řeč.

Je třeba přiznat, že každá z nich narazila na určitý specifický problém. Tak například na to, jak ekonomie království závisí na teď tak nejistém odvětví, jako je výroba obsidiánových nožů, jak si sousední království zvykla na vládu pevné ruky, ale bohužel i na párání, řezání a jiné chirurgické úkony tvrdé ruky, a jak hrozný osud očekává každý lid, který nemá boha. Lidi bez boha může napadnout cokoliv. Mohli by se obrátit proti starým dobrým tradicím pokory a sebeobětování, které přivedly království tam, kde je dnes. Když nebudou mít boha, mohlo by je dokonce napadnout, na co potřebují všechny ty kněze. Prostě cokoliv.

Celá situace byla dokonale vyjádřena Mazumou — hlavím knězem, když rezolutně prohlásil: „[ Přikrčená-postava-se-zlomeným-nosem, jaguáří dráp, tři pera, stylizovaný ostnatý mravenečník ].“

Netrvalo dlouho a proběhlo hlasování. Ještě se nesetmělo a přední kameníci království už pracovali na nové soše.

Byla hranatá, hřbet měla oblý a stála na stovkách malých nožiček.

Král démonů nervózně zabubnoval prsty na stolní desku. Ne že by ho byl nějak dojal Quizozapletlův osud, ten totiž teď bude muset strávit několik století v jednom z nižších pekel, dokud si nevypěstuje alespoň nějaké použitelné tělo. Dobře mu tak, odpornému mrňavému skřetovi. Netrápily ho ani všechny další události na a kolem pyramidy. Koneckonců celý ten kšeft splněných přání spočíval v umění, jak docílit, aby klient dostal doslova to, co si přál, ale aby to bylo přesně to, co vůbec nechtěl.

Trápilo ho, že měl poslední dobou pocit, že není tak docela pánem věcí.

Což bylo samozřejmě nesmyslné. Kdyby už nebylo jiné cesty, mohl se vždycky objevit a vyřídit všechno osobně. Jenže on byl rád, když lidé věřili, že všechny ty ošklivé věci, které se jim dějí, jsou důsledkem předurčení a osudu.

Obrátil se nazpět k zrcadlu. Netrvalo to dlouho a musel upravit časové ladění.

V jedné minutě to byly temně zelené vlhké džungle Klače, v příští…

„Já myslel, že se vracíme do mého pokoje,“ stěžoval si Erik.

„Jo, to já si taky myslel,“ křikl Mrakoplaš, který musel pořádně zvýšit hlas, aby ho bylo slyšet do ohlušujícího drnčení.

„Luskni znovu prsty, démone.“

„Ani za nic! Existuje spousta míst mnohem horších, než je tohle.“

„Jenže tady je tma a horko.“

To musel Mrakoplaš připustit. Bylo tady taky hlučno a roztřeseno. Když si jeho oči zvykly na okolní temnotu, všiml si několika malých otvorů, kterými dovnitř tu a tam pronikalo světlo. V tom omezeném osvětlení Mrakoplaš zjistil, že se nacházejí v něčem, co se podobá nitru lodi.

Na pohled i pohmat bylo očividné, že všechno je s řemeslnou dovedností vyrobeno ze dřeva, a prostor byl cítit hoblinami a klihem. Pokud to byla loď, tak ji ovšem musel právě někdo spouštět na vodu po líhách posetých velkými kameny.

Další náraz ho odhodil na stěnu.

„Musím říct,“ stěžoval si Erik, „že jestli je tohle to místo, kde žije nejkrásnější žena na světě, tak si nevybrala zrovna nejlepší budvár. Nemyslíš, že si mohla sem tam pověsit aspoň nějakou záclonu?“

„Budvár?“ podíval se na něj užasle Mrakoplaš.

„No musí přece nějakej mít,“ usmál se na něj Erik lišácky. „Četl jsem o tom. Tam dámy vždycky podřimují, odcházejí, nebo výjimečně i přijímají návštěvy.“

„Poslyš, řekni mi jednu věc,“ podíval se na něj Mrakoplaš. „Měl jsi někdy pocit, že bys potřeboval studenou sprchu a pár koleček kolem stadionu?“

„Nikdy.“

„Možná že by stálo za to, kdybys to zkusil.“

Rachocení a kývání náhle ustalo.

Ozval se vzdálený zvuk, jaký by mohla způsobit při zavírání křídla velké brány. Mrakoplaš měl dojem, že slyší nějaké hlasy, které se rychle ztrácejí v dálce, a pak ještě uchechtnutí, byl to spíš pošklebek a ten věštil nepříjemnost. Mrakoplaš by byl skoro přísahal, že ví komu.

Přestal přemýšlet o tom, jak se dostal tam, kde byl, ať už byl kdekoliv. Nejspíš za to mohly záludné síly. Alespoň prozatím se mu nic špatného nedělo. Ale to zase byla jistě jen otázka času.

Tápal kolem sebe, až nahmátl něco, co se ve světle nejbližšího otvoru po suku ukázalo být provazovým žebříkem. Další pátrání na konci prostoru ho zase přivedlo k malému poklopu, nebo spíš kulatým dvířkům. Byla zajištěna zevnitř.

Odplížil se nazpět k Erikovi.

„Jsou tam dvířka?“ zašeptal.

„A kam jdou?“

„Myslím, že nikam, jsou pořád na svém místě,“ odpověděl mu Mrakoplaš.

„Tak okamžitě zjisti, kam vedou, démone!“

„No, mám dojem, že by to nemusel být ten nejlepší nápad,“ zavrtěl Mrakoplaš nervózně hlavou.

„Dej se do toho!“

Mrakoplaš se zachmuřeně doplazil k dvířkům a odsunul zástrčku.

Dvířka se s tichým zaskřípěním otevřela. Dole pod nimi — hodně hluboko pod nimi — bylo vidět vlhké dlažební kameny, přes které hnal lehký větřík cáry ranní mlhy. S tichým povzdechem Mrakoplaš rozvinul provazový žebřík.

O pár minut později už stáli oba na vlhkém dláždění něčeho, co vypadalo jako velké náměstí. V mlze se nezřetelně črtalo několik budov.

„Kde to jsme?“ zeptal se Erik.

„To by mě taky zajímalo.“

„Ty to nevíš?“

„Nemám ani ponětí.“

Erik se rozhlédl po architektuře, zakryté z větší části mlhou. „To jsem zvědavý, jak budeme na tomhle smetišti hledat nejkrásnější ženu na světě,“ zaškaredil se.

Mrakoplaše právě napadlo zjistit, z čeho vlastně vylezli. Zvedl pohled vzhůru.

Vysoko nad nimi — hodně vysoko nad nimi — se tyčil obrovský dřevěný kůň. Přesněji řečeno zadní partie obrovského dřevěného koně. Podpíraly ho čtyři masivní dřevěné nohy, které byly ukotveny na velké dřevěné plošině s kolečky.

Ten, kdo ho stavěl, mohl úniková dvířka umístit kamkoliv, ale zřejmě byl obdařen bodrou povahou a s humorem sobě vlastním je umístil právě tam, kam je umístil.

„Ehm,“ zabručel Mrakoplaš.

Nedaleko si někdo odkašlal.

Mrakoplaš sklopil pohled k zemi.

Řídnoucí mlha odhalila velký kruh ozbrojených mužů, z nichž někteří se spokojeně usmívali, ale všichni svírali v rukou ošklivé, ve velkém vyráběné, bezduché, ale především ostře nabroušené oštěpy.

„Aha,“ povzdechl si Mrakoplaš.

Znovu zvedl pohled ke kulatým dvířkám. Jejich umístění skutečně dokonale vystihovalo celou situaci.

„Jediné věci nerozumím,“ řekl kapitán stráží, „a to je: proč právě vy dva? Čekali jsme vás alespoň stovku.“

Zhoupl se na sedačce a opřel se zády o stěnu. Na klíně měl svou mohutnou helmu ozdobenou chocholem peří a na tváři příjemný úsměv.

„Tedy fakticky, vy Efebijci!“ prohlásil. „Dovolte, abych se zasmál! Vy si o nás myslíte, že jsme včerejší. Celou noc slyšíme pily a kladiva a pak se nám najednou před branami objeví po čertech velký dřevěný kůň. První, co mě napadlo, bylo: to je ale psina, takový velký dřevěný kůň na kolečkách a k čemu asi má ty dýchací otvory? Já si vždycky všímám právě takových maličkostí. Průduchy . Tak jsem to vysvětlil mládencům, vstali jsme trochu dřív, odvlekli tu hračku za bránu, jako když nic netušíme, a pak jsme se klidně rozestavěli kolem, abychom zjistili, co z toho vyleze. Tak a teď si můžete vybrat . Horní sedadla, nebo dolní sedadla, jasné? Stačí, když ztratím slovo. Tak to hezky vysypte a já se postarám, aby vám nikdo neplival na hlavu.“