Terry Pratchett - Erik

Papoušek několikrát zaklapal naprázdno zobákem, zatímco se tuhle informaci pokoušel vstřebat.

„To ale dává tentonoc, celkem tři vrraždící maniaky.“

„Ano, tak nějak to vychází,“ odpověděla jim socha.

„ Na druhé straně ,“ navázal plynule a hlasitě Mrakoplaš, „já si myslím, že jedna z nejdůležitějších věcí je, aby lidé mohli uctívat podle libosti toho boha, kterého si zvolí, a uctívali ho způsobem, jaký se jim zdá nejvhodnější, ale teď si myslím, že bychom měli pomalu jít, protože —“

„Prosím, nenechávejte mě tady,“ pokračovala socha. „Vezměte mě s sebou.“

„To není jen tak, kdepak, to je moc složitá věc,“ zadrmolil Mrakoplaš a začal rychle ustupovat. „Já tedy ne, ale většina lidí v místě, odkud pocházím, má rasové předsudky proti desetimetrovým stvořením, která jsou samý dráp, kel a náhrdelník z lidských lebek. Já myslím, že mezi nás by těžko zapadl.“

Papoušek mu zakroutil uchem. „Ale vždyť ten hlas vychází z místa za tou sochou, ty tentonoc,“ zakrákoral nakonec.

Jak se ukázalo, přicházel hlas z jámy v podlaze. Ze tmy na dně jámy na ně krátkozrace mžourala tvář. Byl to postarší, bodrý obličej s mírně ustaraným výrazem.

„Maucta?“ zkusil to Mrakoplaš.

„Nedovedete si ani představit, co to znamená, když člověk zase zaslechne přátelský hlas,“ prohlásil muž a obličej mu zalil dojatý úsměv. „Kdybyste mi odsud laskavě pomohli ven…“

„Pardón?“ zasmušil se Mrakoplaš. „Vy jste tady jako zajatec, ne?“

„Bohužel, je to tak.“

„Nemyslím, že bych se mohl potulovat po okolí a jen tak zachraňovat zajatce,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš. „Kdo ví, co všechno jste mohl spáchat.“

„Jsem naprosto nevinný. Nespáchal jsem žádný zločin, to vás ujišťuji!“

„No jo, to říkáte vy!“ odpověděl mu Mrakoplaš mírně nedůvěřivým tónem. „Ale když Tezumánci usoudili, že —“

„Tentononc, tentononc, tentononc !“ zaječel mu papoušek do ucha a vzrušeně začal pobíhat Mrakoplašovi po rameni. „Copak nemáš ani nejmenší tentononc, o co tady jde? Odkud jsi to spadl? Vždyť je to zajatec ! Zajatec chrrámu! Zajatci chrrámu se musí vždycky vysvobodit! Od toho přece, k sakrru, jsou!“

„Ne, tak to není,“ odsekl mu Mrakoplaš. „Ty víš pendrek! Pravděpodobně má být obětován. Nemám pravdu?“

Obličej přikývl. „Samozřejmě, tak to vážně je. Abych řekl pravdu, mám být upečen zaživa.“

„Vidíš!“ vykřikl Mrakoplaš vítězoslavně na papouška. „Prosím! A ty si myslíš, že víš všechno. Má být upečen zaživa!“

„Mají mi stáhnout centimetr po centimetru kůži z celého těla a trvají na tom, že musím zažít extázi bolesti,“ dodal vězeň téměř pyšně.

Mrakoplaš se zarazil. Myslel si, že zná význam slova extáze, ale v jeho představách se vždycky spojovalo s poněkud jinými slovy, než je bolest.

„Cože? Každý kousek?“ zeptal se nevěřícně.

„No, myslím, že tak to bylo řečeno.“

„Páni. A co jste to vlastně provedl?“

Vězeň si povzdechl. „Myslím, že kdybych vám to řekl, stejně byste mi nevěřili…“

Král démonů nechal ze zrcadla zmizet obraz a zamyšleně zabubnoval prsty na stolní desku. Pak zvedl náustek zvukovodu a foukl do něj.

Po chvilce se ozval vzdálený hlas: „Jo, šéfe?“

„Ano, pane !“ zasyčel do náustku král démonů.

Vzdálený hlas zamumlal něco nesrozumitelného. „Ano, pane?“ dodal nakonec.

„Pracuje u nás nějaký Quizozapletl?“

„Mrknu na to sáhibe.“ Hlas se vytratil, ale vzápětí se ozval znovu. „Jo, maká tady, náčelníku.“

„Je to kníže, hrabě, baron nebo něco takového?“ zeptal se král.

„Nic takovýho, blahorodí.“

„Dobrá, tak co je to tedy zač?“

Na druhém konci se rozhostilo dlouhé ticho.

„No?“ král zvýšil hlas.

„Není to vůbec nikdo, tuane.“

Král chvíli upíral nevrlý pohled na konec zvukovodu. Člověk to zkouší, pomyslel si. Člověk dělá složité plány, pokouší se všechno zorganizovat, pokouší se pomoct lidem a tohle má za všechno.

„ Pošlete ho okamžitě ke mně ,“ řekl.

Venku se hudba vzepjala do divokého crescenda a ztichla. Nocí znělo jen praskání ohňů. Ze vzdálené džungle pozorovaly pokračující obřad tisíce planoucích očí.

Pak vstal nejvyšší kněz a pronesl řeč. Erik zářil jako vydlabaná dýně v předvečer Všech svatých. Kolem procházela dlouhá řada Tezumánců, kteří před něj kladli další a další košíky plné pokladů.

Pak pronesl nejvyšší kněz další řeč. Jak se zdálo, tahle končila nějakou otázkou.

„Dobrá,“ řekl Erik. „Bezvadně! Jen pokračujte.“ Podrbal se za uchem a dodal: „Všichni si dnes můžete vzít půldenní volno.“

Nejvyšší kněz znovu opakoval svou otázku, tentokrát mírně netrpělivým tónem.

„Jo, jsem to já,“ přikývl Erik, pro případ, že by tady nebylo něco jasné. „Pochopili jste to správně.“

Nejvyšší kněz promluvil znovu. Tentokrát silně netrpělivým tónem.

„Tak si to probereme ještě jednou, ano?“ zamračil se král démonů na skřeta před sebou a opřel se pohodlně na trůně.

„Jednoho dne jsi úplnou náhodou narazil na Tezumen a došel jsi k názoru, pokud si tvoje slova dobře vybavuju, že je to tlupa blbečků na úrovni doby kamenné, která si sedí uprostřed svého močálu a není nikomu na obtíž, je to tak? Tudíž jsi vstoupil do myšlenek jednoho z jejich nejvyšších kněží — myslím, že v té době uctívali malou dřevěnou hůlku — a nechal jsi ho zešílet. Pak jsi jeho prostřednictvím způsobil, že se jejich kmeny spojily, začaly terorizovat své sousedy a nakonec na jejich místě vznikl národ oddaný jediné myšlence — totiž tomu, že všichni lidé měli být nakonec postupně přivedeni na vrcholek obřadní pyramidy a rozsekáni obsidiánovými noži na kusy.“ Král si přitáhl poznámkový blok. „Okamžik, ano, někteří z nich také měli být upáleni zaživa,“ dodal.

Quizozapletl rozpačitě zašoupal nohama.

„Oni se proto,“ řekl král, „okamžitě pustili do dlouhé války se všemi sousedy a způsobili tak smrt a zničení tisíců prakticky nevinných lidí, atd. atd. Poslyš, tak takové věci musí okamžitě přestat. “

Quizozapletl nejistě přešlápl.

„Byl to jen takový koníček, víte,“ řekl skřet nakonec. „Myslel jsem si, že je to svým způsobem tak nějak správná věc. Smrt, ničení a tak.“

„Tak tohle sis vážně myslel?“ prohlásil král. „Tisíce víceméně nevinných lidí a všichni pobití? Rovnou do rukou konkurence,“ luskl prsty, „takhle. Rovnou do Šťastných lovišť, nebo co to mají. V tom je ta potíž s vámi, chlapi. Nedokážete se na to podívat v širších souvislostech. Podívej se třeba na ty Tezumánce. Zachmuření, bez představivosti, naklonění každé depresi… Touhle dobou už mohli dávno vybudovat celý systém složité byrokracie a daňových nařízení, což mohlo změnit celý světadíl v jeden jediný močál lží, korupce a podvodů. Místo toho je to pořád jen tlupa druhořadých mordýřů. Jaké nesmírné plýtvání!“

Quizozapletl se přikrčil.

Král se zahoupal na trůnu sem a tam.

„Tak, teď chci, aby ses tam okamžitě vydal a vysvětlil jim co a jak.“

„Prosím?“

„Oznámíš jim, že jsi změnil názor. Omluvíš se jim. Řekneš, že to, co jsi skutečně chtěl, bylo pracovat dnem i nocí pro blaho strádajícího lidstva. To bude trhák, který potřebujeme.“