Terry Pratchett - Erik

„Cože,“ opakoval Quizozapletl, který se v šoku nezmohl na nic jiného. „Chcete, abych se zjevil?“

„Vždyť už tě viděli, ne? Zahlédl jsem tam sochu, která byla jako živá.“

„Nó, ano. Zjevoval jsem se jim ve snu a tak,“ přiznal skřet neochotně.

„Takže výborně. Dej se do toho.“

Jak se zdálo, byl Quizozapletl z něčeho velmi nešťastný.

„Ehm,“ řekl. „Vážně chcete, abych se tam na místě tak nějak zhmotnil? Tedy, myslím, ukázal se jim přímo tam, na místě, v životní kráse a velikosti?“

„Ano!“

„Oh.“

Vězeň se oprášil a natáhl k Mrakoplašovi seschlou ruku.

„Mnohé díky. Pasák da Quirm.“

„Pardon?“

„Tak se jmenuji.“

„Oh.“

„Je to pyšné staré jméno,“ prohlásil da Quirm a zapátral v Mrakoplašově obličeji po nějakém náznaku posměšku.

„Dobrá,“ přikývl Mrakoplaš.

„Byl jsem tady s výpravou a hledali jsme Fontánu věčného mládí,“ pokračoval da Quirm.

Mrakoplaš ho přelétl pohledem od hlavy k patě.

„A měli jste štěstí?“ zeptal se společensky.

„Nijak zvláštní, bohužel.“

Mrakoplaš nahlédl do jámy.

„Řekl jste my ,“ obrátil se k da Quirmovi. „Kde jsou všichni ostatní?“

„Dostalo se jim víry.“

Mrakoplaš zvedl oči k soše Quizozapletla. Nepotřeboval mnoho představivosti k tomu, aby odhadl, jaká to byla víra.

„Myslím,“ obrátil se ke starci, „že bychom měli jít.“

„To je pravda,“ přikývl osvobozený zajatec. „A čím rychleji, tím lépe, musíme zmizet, než se objeví Vládce světa.“

Mrakoplaš ztuhl. To snad ty hvězdy. Věděl jsem, že to nemůže dobře dopadnout, pomyslel si, a tady to začíná. Já snad mám na takové věci sedmý smysl.

„Jak o tom víte?“ zeptal se.

„Víte, oni o tom mají proroctví. Není to tak docela proroctví, spíš taková historie světa od jeho počátku dokonce. Je vytesáno na stěnách pyramidy,“ odpověděl mu da Quirm skoro vesele. „Ale řeknu vám, že bych nechtěl být v kůži toho jejich Vládce, až se objeví. Mají s ním sakra plány.“

Erik povstal.

„Tak a teď mě všichni poslouchejte,“ prohlásil důstojně. „Takové věci nebudu trpět. Jsem váš Vládce, abyste věděli a…“

Mrakoplaš se díval na kvádry, které byly nejblíže soše. Vyjádření k tomu, co udělají se svým Vládcem, zabralo Tezumáncům dvacet let, dvě patra a deset tisíc tun žuly, ale výsledek jejich snažení byl, řekněme, graficky velmi názorný. Nenechával nikoho na pochybách, že se cítí dotčeni. Mnohý člověk by mohl dokonce usoudit, že se cítí dotčeni. Mnohý člověk by mohl dokonce usoudit, že jsou nabuzení k nepříčetnosti.

„Ale proč mu na začátku dávají všechny ty šperky?“ ukazoval Mrakoplaš.

„No, to je přece jejich Vládce ,“ odpověděl mu da Quirm. „To vyžaduje jistou míru úcty, předpokládám.“

Mrakoplaš pokýval hlavou. V tom byla určitá spravedlnost. Kdybyste byli členem kmene, který žije v močále uprostřed deštného pralesa, nemá žádný kov, rajtuje po něm bůh jako Quizozapletl, a pak vám k zavítal někdo, kdo tomu všemu velí, pravděpodobně byste chtěli i vy strávit nějaký čas tím, že byste mu vysvětlovali, jak neuvěřitelně zklamaní jste z jeho přístupu k věci. Tezumánci nikdy neměli důvod zacházet s božstvy v rukavičkách.

Erikova podoba byla skvěle vystižena.

Mrakoplašovo oko sledovalo příběh na protější stěně.

Tam se objevila celkem zdařilá podoba Mrakoplašova. Na rameni mu seděl papoušek.

„To mě podrž!“ prohlásil Mrakoplaš. „To jsem já!“

„A měl bys vidět, co s tebou dělají na tom dalším butrráku,“ prohlásil papoušek s obdivným nadšením. „Při tom by se ti zarručeně obrrátil tentononc narruby.“

Mrakoplaš se podíval na vedlejší kámen. Jeho tentononc se mu obrátil naruby.

„Tak, teď hezky tiše a rychle zmizíme,“ prohlásil pevně. „Tím chci říct, že se nebudeme zdržovat tím, abychom jim děkovali za pohoštění a tak. Když na to přijde, můžeme jim potom poslat dopis. To jenom, aby si nemysleli, že nemáme vychování.“

„Ještě chvilku,“ prohlásil da Quirm, když ho Mrakoplaš chytil za ruku. „Ještě jsem si nestačil prohlédnout všechny kameny. Hrozně by mě zajímalo, jak to všechno skončí —“

„Nevím, jak to skončí s ostatními,“ prohlásil Mrakoplaš zachmuřeně a vlekl ho tunelem k východu, „ale dobře jsem viděl, jak to skončí se mnou.“

Vystoupil do ranního světla, což bylo skvělé. Chyba byla jen v tom, že vystoupil přímo do polokruhu Tezumánců. S oštěpy. Všechny oštěpy měly překrásné hroty zhotovené ze dřeva osazeného odštěpky obsidiánu a zdaleka nebyly, stejně jako tezumánské meče, tak moderní jako ocelové zbraně vyráběné v civilizovaných kovárnách. Jenže bylo to skutečně o tolik lepší, vědět, že budete probodnuti nádhernou ukázkou téměř zapomenuté řemeslné technologie, zachované jen v tomto jediném svérázném etniku, a nikoliv ošklivým, sériově vyráběným ocelovým hrotem, který z čisté ziskuchtivosti vyrobili lidé dávno postrádající kontakt s přírodou?

„Já vždycky říkám,“ prohlásil da Quirm, „že na všem špatném je něco dobrého.“

Mrakoplaš připoutaný na vzdálenější kamennou desku, k němu s potížemi obrátil hlavu.

„A to je v tomto případě co, ale přesně?“ zeptal se.

Da Quirm vrhl dlouhý pohled přes močály a vrcholky pralesa.

„Hm. Tak pro začátek bych řekl, že odsud máme prvotřídný výhled.“

„Oh, výborně, tak to mě uklidnilo,“ zavrčel Mrakoplaš. „Nikdy mě ani nenapadlo dívat se na to z téhle stránky. Máte absolutní pravdu. Je to ten výhled, který má člověk před očima po celý zbytek života. Otázka je v tom, jak dlouho si ho budeme užívat.“

„Nemusíte být hned sarkastický. Ptal jste se, tak jsem vám odpověděl.“

„Já chci k mamince,“ zakvílel Erik z prostřední kamenné desky.

„Bradu vzhůru, chlapče,“ povzbuzoval ho da Quirm. „Alespoň tě obětují kvůli něčemu, co stojí za to. Já jsem jim právě navrhl, aby zkusili používat kola nastojato, aby se koulela. Obávám se však, že tady nejsou nijak zvlášť nakloněni novým myšlenkám. Ale i tak nil desperandum! Dokud existuje život, existuje naděje.“

Mrakoplaš popuzeně zavrčel. Jestli bylo něco, co nemohl vystát, pak to byli lidé, kteří se chovali nebojácně i tváří v tvář smrti. Zdálo se, že takové chování v něm probouzí nějaký základní pud.

„Abych řekl pravdu,“ pokračoval da Quirm, „já osobně si myslím —“ pokusně sebou několikrát zacloumal a zkoušel sílu lián, kterými byl připoután na obětní stůl, „ano, naprosto bezpochyb, jistě, jasně, cítím že-“

„Co? Cože?“ zvedal Mrakoplaš vzrušeně hlavu.

„Ano, je to naprosto jasné,“ pokračoval da Quirm. „Jsem si tím úplně jistý. Přitáhli ty liány velmi pevně a profesionálně. Nepovolí ani o chlup.“

„Tak díky,“ odpověděl Mrakoplaš a hlava mu odevzdaně klesla.

Plochý vrcholek stupňovité pyramidy byl ve skutečnosti dosti velký a byl na něm dost místa pro sochy, kněze, obětní stoly, odvodní kanálky a nářadí na štípání obsidiánu a všechny ty ostatní věci, které Tezumánci potřebují pro masovou spotřebu svého náboženství. Před Mrakoplašem stálo několik kněží, kteří ublíženými zpěvavými hlasy pronášeli stížnosti na močály, moskyty, nedostatek železné rudy, činné sopky, počasí, na fakt, že obsidián neudrží ostří, a na to, že ta pitomá kola, ať je položíš, kdy chceš a kam chceš, a ať je táhneš nebo strkáš, stejně nefungují a tak dál.