Terry Pratchett - Erik

Papoušek se nad tím zamyslel.

„Jo, to bude prravděpodobně ono,“ přikývl. „Ale jedno ti musím přiznat,“ pokračoval. „Na začátku jsem si myslel, že jsi tak trrochu tentononc, ale jak se zdá oprravdu se vyznáš.“

„Démone?“ obrátil se k Mrakoplašovi Erik.

„Ano?“

„Co říkají? Umíš mluvit jejich řečí?“

„Ehm, to bohužel ne,“ odpověděl Mrakoplaš.

„Ale umím v ní číst,“ dodal, když se Erik pohrdavě odvrátil. „Když jim naznačíš, aby to, co chtějí říct, napsali…“

Bylo zhruba poledne. V džungli za Mrakoplašovými zády ječela, štěbetala a řvala místní fauna. Kolem hlavy mu kroužili moskyti velikosti kolibříků.

„Samozřejmě,“ opakoval už bůhví pokolikáté, „vždyť oni se nikdy nedostali k tomu, aby vymysleli papír.“

Kameník odstoupil, podal poslední obsidiánové dláto, které otupil, svému pomocníkovi a vyčkávavě se zahleděl na Mrakoplaše, jenž také poodstoupil a upřel pohled na kamennou desku.

„Je to velice pěkné,“ přikývl. „Tedy chtěl jsem říci, že podoby jsou skvěle vystižené. Trefil jste i účes a všechno. Samozřejmě, ehm, není takové ehm, hranatý , ale ano, opravdu, je to skvělé. A tady je vůz a tady ty stupňovité pyramidy. Jo. No, vypadá to, že chtějí, abychom s nimi odjeli do města,“ řekl Erikovi.

„Řekni jim ano,“ přikývl Erik.

Mrakoplaš se pomalu obrátil k malému vůdci výpravy.

„Ano,“ prohlásil.

„? (/Shrbená-postava-v-trojnásobné-čelence-nad-třemi-tečkami/?“

Mrakoplaš si povzdechl. Kameník se bez jediného slova chopil nového dláta a postavil si do stojanu novou žulovou desku.

Jeden z tezumánských problémů mimo jiné spočíval v tom, že když jste chtěli nechat mlékaři vzkaz, že byste zítra potřebovali o litr mléka víc, museli jste ho začít psát už minulý měsíc. Tezumánci jsou jediní lidé na světě, kteří dokáží spáchat sebevraždu tak, že se utlučou vlastním dopisem na rozloučenou.

Když vůz vjížděl do města pod hlavní pyramidou a prodíral se zástupy jásajících Tezumánců, bylo už pozdní odpoledne.

„No, to už je lepší,“ prohlásil Erik a odpovídal davům na pozdrav blahosklonným pokyvováním rukou. „Jak je vidět, jsou opravdu rádi, že nás vidí.“

„Jo,“ přikývl Mrakoplaš. „Akorát by mě zajímalo proč.“

„No proč! Protože jsem jejich nový vládce, samozřejmě.“

„Hmm.“ Mrakoplaš vrhl kosý pohled na papouška, který byl už nějakou chvíli nepřirozeně zamlklý a ukrýval se za jeho uchem jako stará panna přistižená ve striptýzovém klubu. Mluvícímu pernatci totiž dělaly starosti přepychové péřové čelenky, které měla většina kněží na hlavách.

„To jsou ale tentononc, barrbaři,“ zakrákoral po chvíli. „Ale to vám povídám, stačí, aby na mě některrý z těch tentononc položil rruku a má o jeden dva tentononc, prrsty, míň.“

„Mně se na tom pořád něco nelíbí,“ zabručel Mrakoplaš.

„A co jako?“ obrátil se k němu papoušek.

„Všechno.“

„Povídám ti, vytrrhnou mi jediné peříčko a —“

Mrakoplaš nebyl zvyklý na to, že se lidé radují, když ho vidí. Bylo to nepřirozené a nevěštilo to nic dobrého. Ti lidé totiž nejen jásali, ale dokonce po nich házeli květiny a klobouky. Klobouky sice byly vyrobeny z kamene, ale ta myšlenka v tom byla.

Mrakoplaš si pomyslel, že jsou to velmi podivné klobouky. Neměl dýnka, přesně řečeno byly to prostě kruhy s otvorem uprostřed.

Procesí rychle postupovalo ulicemi města, až dorazilo ke skupině budov u paty obrovské pyramidy, kde na ně čekala další skupina městských hodnostářů.

Ti byli doslova ověšeni šperky. Všechny ozdoby si však byly k nerozeznání podobné. Je mnoho způsobů, jak můžete použít kamenný kruh s otvorem uprostřed, a Tezumánci je vyzkoušeli všechny — s výjimkou jediného.

Mnohem důležitější ale byly truhlice, a to truhlice plné pokladů,které měli měšťanosté narovnány před sebou. Byly nabity drahocennostmi.

Erikovi se rozšířily oči.

„Hold!“ zajásal.

Mrakoplaš se vzdal. Ono to skutečně fungovalo. Nevěděl jak, nevěděl proč, ale zdálo se, že všechno jde tak, jak to mělo jít. Zapadající slunce se odráželo do přinejmenším tuctu pokladů. Jistěže patřily sice především Erikovi, ale ono by bylo i pro něj dost…

„Přirozeně,“ přisvědčil Mrakoplaš nevýrazně. „Co jiného jsi čekal?“

A začala nekonečná hostina, projevy, kterým Mrakoplaš nerozuměl, nebraly konce, ale lidé je přerušovali jásotem a nadšenými výkřiky a poklonami směrem k Erikovi. Ozývaly se dlouhé úryvky tezumánské hudby, jejíž zvuk připomínal spíš činnost někoho, kdo se zoufale snaží vyčistit si ucpaný nos.

Mrakoplaš nechal Erika sedět v pyšné póze v záři ohňů mezi Tezumánci a sám se sklíčeně potuloval kolem, až došel k samotné velké pyramidě.

„Mně se na té tentononc docela líbilo,“ prohlásil papoušek přátelsky.

„Já se s tím pořád nějak nemůžu smířit,“ zavrtěl Mrakoplaš hlavou. „Promiň, ale něco takového se mi v životě nestalo. Vítání, poklady a tak. Všechno jde jako po drátkách — přesně, jak se čekalo. To není dobré.“

Zvedl hlavu k vrcholu obludné pyramidy, která se v odrazu záře vzdálených ohňů rudě třpytila. Každý obrovský kamenný blok, ze kterého byla ta monumentální stavba vybudována, byl pokryt basreliéfy znázorňujícími Tezumánce, kteří prováděli svým zajatcům strašlivě vynalézavé věci. Všechny ty obrazy naznačovaly, že k tezumánským tradicím, ať už oni sami byli dobří v tom či onom, nepatřilo nadšeně vítat naprosté cizince a zasypávat je bohatstvím. Celkový vzhled pyramidy, pokryté polovypuklými obrazci, byl nádherný, bylo to dokonalé umělecké dílo. Jen detaily byly jeden strašlivější než druhý.

Mrakoplaš pomalu procházel kolem stěny, až nakonec dorazil k obrovským dveřím, na kterých byla zachycena skupina zajatců, kterým jak se zdálo, bylo právě poskytováno kompletní a velmi podrobné lékařské vyšetření. [10] Pozn. autora: Tedy tak to vypadalo alespoň zdálky. Zblízka už bohužel nikoliv.

Dveře se otvíraly do krátkého tunelu ozářeného pochodněmi. Mrakoplaš udělal několik kroků dovnitř a v duchu se utěšoval tím, že pořád ještě může v případě potřeby rychle utéct, a vzápětí se ocitl v obrovském centrálním prostoru pyramidy.

Všude kolem stěn zářily další pochodně a dokonce osvětlovaly i ten sebemenší koutek.

To ale bohužel nebylo právě to nejlepší, protože to, o pochodně především osvětlovaly, byla obrovská socha Quizozapletla — opeřeného hroznýše.

Většina lidí, kteří by už museli být s takovou sochou v jedné místnosti, by jistě dali přednost tomu, kdyby tam byla tma.

I když na druhé straně možná zase, že ne. Nejlepší by bylo nechat tu věc v zatemněné místnosti a léčit si svou nespavost tisíce kilometrů daleko. Jedině tak snad měl člověk šanci zapomenout, jak božstvo uctívané Tezumánci vypadá.

Vždyť je to jen socha, opakoval si Mrakoplaš. Není skutečná. Prostě a jednoduše je to něco, co se vylíhlo ve fantazii místních obyvatel.

„Co to, tentonoc, vlastně je?“ zaskřehotal nejistě papoušek.

„To je jejich bůh.“

„Děláš si ze mě blázny?“

„Ne, vážně. Je to Quizozapletl. Napůl člověk, napůl kuře, napůl jaguár, napůl had, napůl škorpion a napůl šílenec.“