Terry Pratchett - Erik

„Jak to děláš?“ zeptal se Erik.

„No, je to prostě takový grif,“ odpověděl mu Mrakoplaš.

Erik podrobil okolní divy přírody detailnímu a nesouhlasnému průzkumu.

„Nevypadá to jako království,“ stěžoval si. „Řekl jsi, že navštívíme království. Tomuhle ty říkáš království?“

„Je to pravděpodobně dešťový prales Klače,“ vysvětloval mu Mrakoplaš. „Ten je plný různých království.“

„Máš na mysli tajemné a pradávné rasy amazonských princezen, které podrobují všechny zajatce mužského pohlaví podivným a vyčerpávajícím oplodňujícím obřadům?“ nadhodil Erik, jehož brýle se v té chvíli zamžily.

„Ha, ha, ha,“ odpověděl s kamennou tváří Mrakoplaš. „To dítě má neuvěřitelnou představivost.“

„Tentononc, tentononc, tentononc!“ zaječel papoušek.

„Četl jsem o nich,“ řekl Erik a opatrně nahlížel do okolní zeleně. „Jenže je jasné, že mi patří i jejich království.“ Potom se zahleděl do jakéhosi vlastního vnitřního světa. „No tohle!“ zvolal hladově.

„ Já bych se na tvém místě soustředil na hold,“ upozorňoval ho Mrakoplaš, který pomalu vykročil po něčem, co vypadalo jako zanedbaná stezka.

Pestrobarevné květy na nedalekém stromě se pomalu obrátily, aby je mohly pozorovat.

V džunglích centrálního Klače samozřejmě žijí tajemné kmeny amazonek, které loví mužské průzkumníky jen proto, aby vykonávali specificky mužské povinnosti. Ti muži jsou pokusné, zneužité a nešťastné oběti, které dlouho nepřežijí. [9] Pozn. autora: Je to způsobeno tím, že oprava zásuvek, vynášení odpadků, úklid knihoven, zjišťování toho, co haraší ve vikýři, a sekání trávníků nakonec vyčerpá i ty nejsilnější povahy.

Existují také náhorní plošiny, kde si hrají obludní plazi z časů dávno minulých, právě tak jako nedohledná sloní pohřebiště, ztracené diamantové doly a podivné zříceniny zdobené hieroglyfy, které naženou strach i tomu nejodvážnějšímu srdci. Na každé mapě podobné oblasti sotva zbývá místo, kam by se zakreslily stromy.

Těch několik málo průzkumníků, kteří se z těch krajů vrátili zpět, zanechalo několik vážně míněných rad pro ty, kteří přijdou po nich: 1) pokud je to možné, vyhýbej se každé liáně, která má na konci uhrančivé oči a rozeklaný jazyk, 2) nešlapej na žádné oranžovo černé kořeny, které ti leží napříč přes cestu a hýbají se, protože na jejich opačném konci může být tygr, 3) nechoď tam.

Jestli jsem démon, pomyslel si Mrakoplaš poněkud nepřítomně, proč mě všechno kouše a kdeco se mě snaží zašlápnout? Nebo se mi to jenom zdá a jediné, co mi může ublížit, je dřevěný kolík vražený do srdce? Nebo se tam vráží česnek?

Nakonec se džungle otevřela do široké vyčištěné planiny uprostřed pralesa, která byla na vzdálené straně ohraničena modrou stěnou sopečného pohoří. Krajina před naší dvojicí mírně klesala a měnila se v pestrobarevnou šachovnici jezer a močálovitých polí, ze které se tu a tam zvedaly příkré stupňovité pyramidy, jejichž vrcholky zdobily chocholy řídkého dýmu, rozplývající se na ranní obloze. Stezka, po které procházeli džunglí, se tady měnila v úzkou, ale dlážděnou silnici.

„Kde to jsme, démone?“ zeptal se Erik.

„Vypadá to jako jedno z tezumánských království,“ rozhlédl se znovu Mrakoplaš. „Tady vládne Muzuma, myslím.“

„Je to amazonská princezna, že jo?“

„To tedy není. Je to ten Velký Muzuma. Divil by ses, v kolika cizích královstvích nevládnou amazonské princezny.“

„Vypadá to tady v každém případě velmi primitivně. Skoro jako v době kamenné.“

„Tezumánští kněží mají velmi vyspělý kalendář a jsou neobyčejně dokonalí v horologii,“ citoval Mrakoplaš, který si vybavil patřičnou knihu.

„Aha,“ ožil Erik. „To je skvělé!“

„Ne,“ vysvětloval mu Mrakoplaš trpělivě. „To znamená vědu o měření času.“

„Oh.“

„Budou se ti ale líbit. Jsou to podle všeho, co se říká, skvělí matematici.“

„Hu,“ otřásl se Erik a poplašeně zamrkal. „Člověk by řekl, že v takové zaostalé civilizaci, jako je tahle, není co počítat.“

Mrakoplaš pozoroval několik vozů, které se k nim rychle blížily. „Myslím, že jejich obvyklou zábavou je počítat své oběti.“

Tezumánská říše, rozkládající se v džunglí porostlých nížinách centrálního Klače, je proslulá svými ovocnými trhy, dokonalou technikou zpracování obsidiánu, ptačího peří a nefritu a hromadnými oběťmi na počest Quizozapletla, opeřeného hroznýše, boha hromadných obětí. S Quizozapletlem alespoň vždycky víte, jak se říká, na čem si stojíte. Obvykle je to na vrcholku pyramidy, ve společnosti mnoha dalších lidí, především kněze v přepychové péřové čelence, třímajícího v ruce obsidiánový nůž, se kterým budete mít v nejbližší chvíli příležitost se seznámit.

Tezumánci jsou na celém světadíle proslulí jako nejzachmuřenější, nejpopudlivější a nejpesimističtější národ s největšími sklony k sebevraždám, s jakým se kdy vůbec můžete setkat. Důvody tohoto jejich stavu jistě každý brzo pochopí. To, co Mrakoplaš vyprávěl o měření času, bylo také pravda. Tezumánci si totiž už dávno uvědomili, že věci se neustále zhoršují a protože měli velmi realistické myšlení, vyvinuli složitý systém měření času, aby věděli přesně o kolik za den.

Navzdory všeobecnému názoru Tezumánci vymysleli kolo. Měli jen naprosto odlišné názory na to, jak ho použít.

Byl to první vůz tažený lamami, který Mrakoplaš v životě viděl. Ale to nebylo to, co bylo na voze zvláštní. Zvláštní na něm bylo, že ho nesli lidé. Konec každé osy svírali dva muži, běželi za zvířaty a podrážky jejich sandálů pleskaly na dlažbě.

„Myslíš, že mi v tom voze vezou hold?“ zeptal se Erik.

Všechno, co první vůz kromě vozky obsahoval, byl však malý, téměř do krychle tvarovaný muž v oděvu z pumích kůží a péřovou čelenkou na hlavě.

Běžci udýchaně zastavili a Mrakoplaš si všiml, že každý z nich má u pasu něco, co by se dalo nejlépe popsat jako primitivní meč, vyrobený tak, že někdo osadil hrany kusu hrubě vytvarovaného dřeva ostrými obsidiánovými úlomky. Taková divošská zbraň se mu ovšem nezdála o nic méně nebezpečná než v kovárně ukovaný, výjimečně civilizovaný meč.

„No?“ řekl Erik.

„Co,no’?“

„Řekni mu, ať mi dá můj hold!“

Tlusťoch pompézně vystoupil, došel k Erikovi a k velkému Mrakoplašovu překvapení klesl na kolena a udeřil čelem o zem.

Mrakoplaš cítil, jak mu něco šplhá po zádech. Pak se mu to přesunulo na rameno a do ucha mu zaskřehotal hlas, který zněl, jako když někdo trhá kus plechu. „Tak to už je lepší. Velice tentononc, pohodlné. Ale kdyby ses mě náhodou pokusil srrazit dolů, démone, můžeš rrovnou tentononc, rrozloučit s uchem. A jak se nám ty svitky pěkně rrozvinuly, co? Zdá se, že ho tady všichni čekají!“

„Poslyš, proč ty vlastně pořád říkáš to svoje tentononc?“ zeptal se Mrakoplaš.

„Omezený tentononc. Ten chytrrák. Věcička. Vždyť víš. Má to v sobě slova,“ vysvětloval papoušek.

„Slovník?“ pomáhal mu Mrakoplaš. Mezitím dorazily další vozy, vystupovali z nich další lidé a všichni tloukli hlavami před Erikem, který se usmíval jako idiot.