Terry Pratchett - Erik

„Jaká sedadla?“ zeptal se Mrakoplaš, kterému se zatočila hlava z česnekové vichřice proudící z kapitánových úst.

„Abyste tomu rozuměli,“ vysvětloval jim bodře seržant, „tak to se mluví o válečných trirémách. Tři sedadla, jasný? Jedno nad druhým. Trirémy. Přikovají vás k veslu a strávíte tam celý roky, než teda umřete, a potom je důležitý, jestli sedíte na horním sedadle, na čerstvým vzduchu, nebo na spodním sedadle, kde —“ ušklíbl se — „na něm nejste. Takže je to na vás, mládenci. Spolupracujte a jediný, čeho se budete muset bát, budou racci. Takže . Proč jen vy dva?“

Kapitán se pohodlně opřel.

„Promiňte,“ řekl Erik, „nejsme tady náhodou v Tsortu?“

„Nechceš si ze mě náhodou dělat srandičky, chlapče, že ne? Ono totiž existuje taky něco jako quinquirémy, víš? To jsou pětipalubníky. Tam by se ti vážně vůbec nelíbilo.“

„Ne, pane,“ bránil se Erik. „Prosím, když dovolíte, pane já jsem jenom malý chlapec, kterého svedla na šikmou plochu špatná společnost.“

„Nó tak to ti pěkně děkuju,“ prohlásil trpce Mrakoplaš. „Ty sis jen tak náhodou nakreslil spoustu magických obrazců, co, a pak jsi —“

„Seržante! Seržante!“ Ve dveřích strážnice se objevil udýchaný voják. Seržant zvedl hlavu.

„Je tam další, seržo! Tentokrát přímo před branou!“

Kapitán se vítězoslavně zašklebil na Mrakoplaše.

„Aha, takže takhle je to?“ prohlásil. „Vy jste byli jen takový předsunutý oddíl, který měl otevřít brány, nebo něco takového, co? Dobrá . Takže si tam zajdeme a probereme si to s těmi vašimi kamarádíčky. Za chvilku budu nazpět.“ Ukázal na zajatce a kývl na vojáka. „Ty zůstaneš tady. Jak se některý z nich pohne, udělej jim něco strašného.“

Mrakoplaš a Erik osaměli s hlídkou.

„Víš, co jsi udělal, že?“ podíval se Erik na Mrakoplaše. „přenesl jsi nás až do tsorských válek! Tisíc let do minulosti. Učili jsme se to ve škole, o tom dřevěném koni a všechny ty věci! Jak byla krásná Elenora unesena od Efebů — nebo unesena Efeby? — a pak začalo to dobývání, aby ji osvobodili a dostali nazpět, a tak dál.“ Najednou se zarazil. „To znamená, že se setkám s ní .“ Znovu se odmlčel. „Ty bláho!“

Mrakoplaš se rozhlédl po místnosti. Nevypadala nijak staře, ale proč by taky měla, když vlastně ještě stará nebyla. Kdekoliv v čase je teď, ať se tam ocitne dřív, nebo později. Pokusil se vzpomenout na ty trosky znalostí z dějepisu starověku, ale v hlavě se mu vynořila naprosto nesrozumitelná směsice bitev, jednookých obrů a,žen, kvůli jejichž tvářím vypluly tisíce lodí‘.

„Copak to nechápeš?“ zasyčel na něj Erik a oči se mu blýskaly. „Museli přitáhnout koně dovnitř dřív, než se do něj ukryli vojáci! My víme, co se stane! Můžeme na tom vydělat obrovské peníze!“

„A neřekl bys mi jak?“

„No…“ chlapec zaváhal. „Mohli bysme třeba vsadit na koně, nebo něco takovýho.“

„Skvělý nápad,“ ušklíbl se Mrakoplaš.

„No právě, a —“

„Jediná věc, kterou musíme udělat, je utéct, zjistit, jestli tady provozují koňské dostihy, a pak se pokusit vzpomenout si na jména koňů, kteří vyhráli v Tsortu asi před tisíci lety.“

Pak oba zachmuřeně zabodli pohledy nazpět do země. A tak to máte s těmi cestami v čase. Nikdy na to nejste připraveni. Mrakoplaš došel k názoru, že jediné, co by si přál, je najít da Quirmovu Fontánu mládí a udržet se naživu nějakých tisíc let, aby mohl zabít vlastního dědečka. To bylo jediné, co se mu na cestách časem alespoň trochu zamlouvalo. Vždycky totiž cítil, že by si to jeho předkové zasloužili. „Promiňte,“ obrátil se na strážného. „Ta druhá, ehm, dřevěná věc před branou… to už asi není kůň, předpokládám?“

„No, vy byste to měli nejlíp vědět, ne?“ ušklíbl se strážný. „Jste přece špioni.“

„Vsadil bych se, že má oblý hřbet a je mnohem menší,“ pokračoval Mrakoplaš a jeho obličej nesl výraz nevinné zvědavosti.

„Jo, přesně. No, že byste měl nějakou zvláštní fantazii, blbečkové, to tedy ne.“

„ Aha ,“ přikývl Mrakoplaš a složil ruce do klína.

„Pokuste se o útěk,“ zamračil se na ně strážný. „Jen do toho, zkuste to a uvidíte, co se stane.“

„Předpokládám, že tvoji kamarádi tu věc dopraví do města,“ pokračoval Mrakoplaš.

„Jo, to je možný,“ odpověděl strážný.

Erik se začal pohihňávat.

Strážný si najednou uvědomil, že z dálky sem doléhá záplava výkřiků. Někdo se pokusil zatroubit na trubku, ale ta po několika prvních tónech podivně vykvikla zmlkla.

„Tak to podle všeho vypadá,“ nadhodil klidně Mrakoplaš, „že tam došlo k těžkému boji. Chlapi si dobývají ostruhy, konají pravé divy udatenství, budou citováni nadřízenými důstojníky v rozkazech, povyšováni a tak dál. A ty tady s námi musíš dřepět.“

„Musím vytrvat na vykázaném místě,“ prohlásil strážný.

„To je ten správný přístup,“ přikývl Mrakoplaš. „Nestarat se o nikoho tam venku, nemyslet na kamarády, kteří s nasazením vlastního života hájí město, ženy a děti proti krutému nepříteli. Ty zůstaneš tady a budeš nás hlídat. To je ten správný duch. Myslím, že ti nakonec postaví sochu na hlavním náměstí, jestli vůbec nějaké zůstane. Na podstavci bude stát: Konal svou povinnost.“

Zdálo se, že o tom voják přemýšlí, a zatímco se na strážnici rozhostilo ticho, zvenčí, odněkud od brány sem dolehlo strašlivé tříštivé zaskřípění drceného dřeva.

„Koukněte,“ prohlásil najednou strážný, „já jenom na chvilku vystrčím hlavu…“

„S náma si nelam hlavu,“ uklidňoval ho Mrakoplaš. „Vždyť víš, že ani nejsme ozbrojení.“

„Jasně,“ přikývl s úlevou voják. „Díky.“

Vrhl na Mrakoplaše unavený úsměv a rozběhl se směrem, odkud sem doléhaly podivné zvuky. Erik vrhl na Mrakoplaše pohled, ve kterém nechyběla jistá dávka obdivu.

„Tak to bylo fakt přesný,“ řekl.

„Ten mládenec to dotáhne daleko,“ pokýval Mrakoplaš hlavou. „Je to nejlepší vojenský logik, s jakým jsem se kdy setkal. Tak jdeme, uprchneme.“

„Ale kam?“

Mrakoplaš si povzdechl. Tolikrát znovu a znovu vysvětloval lidem svou základní filozofii, ale nikdo ji v podstatě nebral na vědomí.

„Nelam si hlavu s tím kam . To se podle mých zkušeností vždycky vyřeší samo. Důležité slovo je pryč .“

Kapitán opatrně zvedl hlavu nad barikádu a zavrčel.

„Je to jenom nějaká bedna, seržante,“ vyštěkl. „Nevypadá, že by se do ní vešel chlap, natož dva.“

„Promiňte, pane,“ prohlásil seržant a jeho tvář nesla výraz člověka, jehož svět se v několika posledních minutách úplně změnil. „Jsou v ní už přinejmenším čtyři, pane. Desátník Dobros Nanicos a jeho družstvo, pane. Poslal jsem je tam, aby to otevřeli.“

„Jste opilý, seržante?“

„Ještě ne, pane,“ odpověděl seržant významně.

„Takové bedny přece nežerou lidi, seržante.“

„Potom se to pěkně namíchlo, pane. Vidíte, co to udělalo s bránou.“

Kapitán znovu vyhlédl přes dřevěné trosky.

„Předpokládám, že té bedně narostly nožičky a došla si k bráně sama, co?“ prohlásil jízlivě.

Seržantovi se objevil na tváři výraz nesmírné úlevy. Jak se zdálo, konečně se s kapitánem začínali shodovat.