Terry Pratchett - Sekáč

Jeden řekl: Ty si myslíš, že jsi triumfoval?

Smrť otočil kámen v ruce, aby mohl použít stranu s jemnějším povrchem, a pomalu znovu přejel čepel.

Jeden řekl: Budeme o tom informovat Azraela.

Jeden řekl: Koneckonců nejsi nic jiného než takový obyčejný malý Smrťáček.

Smrť pozvedl čepel kosy směrem k měsíčnímu svitu, pomalu s ní otáčel sem a tam a pečlivě pozoroval hru světla na drobných pecičkách kovu na jejím ostří.

Pak jediným rychlým a úsporným pohybem vstal. Tři šediví služebníci spěšně ustoupili.

Kostnatá ruka vyletěla s rychlostí útočícího hada, sevřela šedé roucho, přitáhla ho blíž a zvedla prázdnou kápi do výše Smrťových očních důlků.

VÍTE, PROČ VĚZEŇ VE VĚŽI POZORUJE, JAK LÉTAJÍ PTÁCI? řekl Smrť.

Stín zasípal: Okamžitě ze mě sundej ty své špinavé… auvej…

Z temných důlků na okamžik vyšlehl modrý plamen.

Pak Smrť spustil šedý stín na zem a podíval se po dalších dvou.

Jeden řekl: Nemysli si, že jsme se potkali naposled.

Pak zmizely.

Smrť si nedbalým pohybem oklepl ze svého dokonale černého roucha drobeček popela a postavil se přesně na vrchol hory. Pozvedl oběma rukama kosu nad hlavu a povolal všechny menší Smrtě, kteří vznikli za jeho nepřítomnosti.

Netrvalo dlouho a už se valili vzhůru úbočím hory jako černá záplava.

Slévali se jako kapky černé rtuti a mířili ke Smrťovi.

Tak to trvalo dlouhý čas, ale pak to přece jen skončilo.

Smrť spustil kosu a prozkoumal se. Ano, všechno na svých místech. Znovu tedy byl tím Smrtěm a obsahoval všechny Smrtě světa. Kromě —

Na okamžik zaváhal. Někde uvnitř cítil maličký prostor obsahující prázdnotu, jakýsi nenaplněný zlomek své duše, něco nevypočitatelného…

Nebyl si tak docela jistý, co by to mohlo být.

Pokrčil rameny. Bezpochyby to nakonec zjistí. Ale zatím ho čeká velmi mnoho práce…

Vyjel.

Daleko od vrcholu hory, ve svém doupěti pod stodolou se krysí Smrť pustil trámku, který až dosud svíral v pevném odhodlání.

Rumpál Žička skočil sounož na další chapadlo, které vyrazilo mezi dlaždicemi a plazilo se oblaky páry. Odkudsi spadl velký kus mramoru a zasypal ho drobnými úlomky. Pak divoce kopl do stěny.

Uvědomil si, že teď už odsud pravděpodobně nevede žádná cesta, a i kdyby, on by ji stejně nenašel. Ať se děje cokoliv, on byl prostě uzavřen uvnitř té věci. Ta třásla svými stěnami v marném pokusu, jak ho dostat. Když už nic jiného, postará se jí o ošklivý případ žaludeční nevolnosti.

Opatrně zamířil k otvoru, který byl ještě před nedávném vstupem do široké chodby, a proskočil jím těsně předtím, než se s mlasknutím zavřel. Po stěnách přeběhl záblesk stříbřitého ohně. Kolem bylo tolik života, že se už nedal omezit.

Pohybovalo se tady i několik vozíků, které, zmatené stejně jako Rumpál, bezcílně kroužily sem a tam.

Vydal se další celkem slibně vyhlížející chodbou, i když bylo pravda, že ani jedna z četných chodeb, které během svých sto třiceti let života navštívil, se tak netřásla ani nebyla tak mokrá.

Ze stěny vyrazilo další chapadlo a pokusilo se mu podrazit nohy.

Samozřejmě, že zabít ho nemohlo. Jenže ho mohlo zbavit těla. Byl by na tom jako Jeden-muž-kbelík. Osud horší než smrt, pravděpodobně.

Zvedl se ze země. V té chvíli na něj padl strop a přitiskl ho k podlaze.

V duchu napočítal do deseti a pomalu se sunul kupředu. Všude kolem něj syčela pára.

Uklouzl a tak tak před sebe stačil natáhnout ruce.

Cítil, jak sám nad sebou ztrácí kontrolu. Musel ovládat tolik věcí současně. Dávno zapomněl na smutek, už jen udržování srdce a plic v chodu ho namáhalo tak strašlivě, že…

„Sadařina!“

„Co to má, do háje, znamenat?“

„Sadařina! Rozumíš? Bonsai! Krleš!“

„Oook!“

Rumpál pootevřel kalné oči.

Aha. Zdá se, že už ztrácí i kontrolu nad mozkem a smysly.

Z oblaků páry se vynořil bokem vozík, na jehož stranách visely nejasné postavy. Když se vozík přiblížil, natáhla se z něj jedna chlupatá a jedna zhola obyčejná ruka, zachytily ho a vhodily na ložnou plochu. Čtyři malá kolečka zaskřípala, vozík se odrazil od stěny, pak se srovnal a chřestil dál.

Rumpál jen jakoby z dálky vnímal hlasy.

„Tak do toho, děkane. Já vím, že jste se na to těšil.“ To byl arcikancléř.

„Krleš!“

„A zabijete to dokonale? Myslím, že bychom nikdo nestáli o to, aby se nám to objevilo na schůzi přátel Nového začátku. Nemyslím, že by to byl vhodný kandidát.“ To byl Reginald Půlbotka.

„Oook!“ To byl knihovník.

„Buďte bez obav, Rumpále. Děkan provede něco dokonale vojenského, doufám,“ uklidňoval Rumpála Výsměšek.

„Krleš! Dle rozkazu!“

„No, maucta.“

Rumpál viděl, jak se děkanova ruka pozvedá, a mezi prsty zahlédl něco lesklého.

„Co použijete?“ zeptal se arcikancléř, jak se vozík řítil oblaky páry.

„Oparretův seizmografický reorganizátor, Kýhovýrův přitažlivý středobod, nebo Podskočníkovo požárové překvapení?“

„Krleš!“ zavřískl děkan s výrazem nebeského uspokojení.

„Cože? Všechny tři najednou?“

„Krleš!“

„To zacházíte trochu daleko, nemyslíte? A ještě jednu věc, jestli vás uslyším ještě jednou říci ‚krleš‘, já osobně vás dám vyhodit z univerzity, pronásledovat až na konec světa těmi nejstrašnějšími démony, které dokáže vytvořit démonologie, roztrhat na výjimečně malé kousky, rozemlít, přeměnit na směs připomínající tatarský biftek a navršit do psí misky.“

„Kr—“ Děkan zachytil arcikancléřův pohled. „Ano. Ano? Ale no tak, arcikancléři! K čemu je dobré ovládnout kosmickou rovnováhu a znát tajemství osudu, když nemůžete alespoň jednou za čas něco vyhodit do vzduchu a rozmlátit na kusy? Prosím? Už je mám připravené. Víte, jaký zmatek to dělá v inventáři, když si je připravíte a pak nepoužijete —“

Vozík se řítil klesající chodbou a nejbližší zatáčku, byť mírnou, proskřípal po dvou kolech.

„No tak dobrá,“ povolil Výsměšek. „Když to pro vás tolik znamená.“

„Kr — pardon.“

Děkan začal tiše a horlivě mumlat slova zaklínadel, ale najednou hlasitě vykřikl.

„Oslepl jsem!“

„To vám jenom do očí sklouzl ten váš bonsai obvaz, děkane.“

Rumpál zasténal.

„Jak se cítíte, bratře Žičko?“ Rumpál Žička nad sebou spatřil silně potrhané rysy Rega Půlbotky.

„No, vždyť to znáte,“ vypravil ze sebe Rumpál. „Mohlo by to být lepší, ale mohlo by být i hůř.“

Vozík se odrazil od zdi a vyrazil jiným směrem.

„Kdy už to konečně začne, děkane?“ sykl Výsměšek zaťatými zuby. „Tu věc už ovládám opravdu jen s vypětím všech sil!“

Děkan zamumlal několik slov a dramaticky máchl rukou. Ze špiček prstů mu vyrazil oktarínový plamen a uzemnil se kdesi v hlubinách mlhy.

„Jupí!“ zaječel.

„Děkane?“

„Prosím, arcikancléři?“

„Ta poznámka, kterou jsem měl k tomu vašemu slovu…“

„Ano? Ano?“

„Můžete si k němu přidat ještě ‚jupí‘.“

Děkan smutně svěsil hlavu.

„Aha. Dobře, arcikancléři.“

„A proč už to všechno dávno neudělalo ‚prásk‘?“

„Opozdil jsem začátky, arcikancléři. Myslel jsem si, že by bylo asi lepší, kdybychom se dostali ven dříve, než to začne.“