Terry Pratchett - Sekáč

„Kriket-kritikastr-kovrkot!“

Slečna Zahořalá seděla ve své kuchyni.

Zvenčí k ní doléhalo nepravidelné cinkání a chřestot, jak Ned Rozinka a jeho pomocník sbírali po dvoře zbytky sklizňostroje. Hemžil se tam ještě tucet dalších lidí, kteří jim teoreticky pomáhali, ale v zásadě to pro ně byla vhodná záminka k tomu pořádně se rozhlédnout kolem. Udělala čaj, dala konvici s hrnky na tác a odnesla jim to ven.

Teď seděla s bradou v dlaních a upírala oči do prázdna.

Na pootevřené dveře někdo zaklepal. Do místnosti vstrčil opatrně hlavu Václav Pípa.

„Nezlobte se, slečno Zahořalá —“

„Hmm?“

„Koukněte, slečno, ve stodole běhá kůň-kostlivec! A žere seno!“

„Jak?“

„Ono jím propadává zase ven.“

„Vážně? Dobrá, tak si ho necháme. Aspoň nás přijde lacino krmení.“

Pípa stál ještě chvilku ve dveřích a v rukách mačkal klobouk.

„Jste v pořádku, slečno Zahořalá?“

„Jste v pořádku, pane Žička?“

Rumpál upíral oči do prázdna.

„Rumpále?“ obrátil se k němu Reg Půlbotka.

„Hmm?“

„Arcikancléř se ptá, jestli nechcete něco k pití.“

„Si dal nejraději sklínku destilační vody,“ řekla paní Bochánková.

„Cože? Obyčejnou vodu?“ otřásl se Výsměšek.

„Přesně to, co by si přál,“ přikývla paní Bochánková.

„Prosil bych sklenici destilované vody,“ řekl Rumpál.

Paní Bochánková vypadala jako z cukru. Tedy jako z cukru vypadalo to, co z ní bylo vidět, což byla část mezi kloboukem a kabelkou, která byla jakousi protiváhou klobouku. Byla tak veliká, že když si ji paní Bochánková položila na klín, musela mírně pozvednout ruce, aby ji mohla chytit za uši. Jakmile se doslechla, že její dcera byla pozvána na univerzitu, přišla také. Paní Bochánková vždycky považovala za samozřejmé, že pozvání adresované Ludmille se automaticky vztahuje i na Ludmillinu matku. Takové matky jako ona jsou všude a dnes už je všeobecně známo, že se s nimi nedá dělat absolutně nic.

Mágové se snažili bratrstvo Nového počátku pobavit různými žertovnými kousky a bratří se snažili vypadat nesmírně pobaveně. Byla to jedna z těch klasických společenských událostí, provázená dlouhými chvílemi nervózního ticha, občasným odkašláním a osamocenými výroky lidí snažících se marně rozproudit společenskou konverzaci poznámkami ve smyslu „no řekněte, není to skvělé?“.

„Zdá se, že jste se nám nějak zamyslel, Rumpále, co?“ nadhodil Výsměšek.

„Jsem jenom trochu unavený, arcikancléři.“

„A já myslel, že vy, zombie, nepotřebujete spát.“

„To je pravda, ale stejně jsem unavený,“ vysvětloval Rumpál.

„Jste si jistý, že bychom to neměli ještě jednou zkusit s tím pohřbem a tak dále? Tentokrát už bychom udělali všechno, jak má být.“

„Mockrát vám děkuju, ale ne. Já asi nejsem na ten život nemrtvého stavěný.“ Rumpál vrhl omluvný pohled na Reginalda Půlbotku. „Promiňte. Nějak se s tím pořád nedokážu vyrovnat.“

„Máte nezdanitelné právo vybrat si, zda chcete být živý, nebo mrtvý,“ odpověděl mu Reg odměřeně.

„Jeden-muž-kbelík mi řekl, že lidé teď už zase umírají normálně,“ ozvala se paní Bochánková. „Si tak myslím, že už brzo budou mít schůzku, pane Žička.“

Rumpál se rozhlédl.

„Šla s jejich psem na procházku,“ pokračovala paní Bochánková.

„Kde je Ludmilla?“ zeptal se. Rumpál se nevesele usmál. Jasnovidnost paní Bochánkové byla někdy velmi únavná.

„Bylo by hezké vědět, že o Lupina se někdo postará, až já… odejdu,“ nadhodil. „Tak mě napadlo, nemohly byste si ho vzít k sobě?“

„No…“ začala paní Bochánková nejistě.

„Ale víte, že je to…“ začal Reg Půlbotka, ale zarazil se, když uviděl Rumpálův výraz.

„Si myslim, že by to byla na jednu stranu velká úleva, mít psa v domě,“ přiznala paní Bochánková. „Mívám o Ludmillu často strach. Se kolem potuluje tolik divnejch lidí…“

„Ale vaše dcera je přece —“ začal znovu Reg.

„Mlčte, Regu,“ zarazila ho tentokrát Doreen.

„Tak v tom případě je to vyřízeno,“ usmál se Rumpál. „A máte doma nějaké kalhoty?“

„Cože?“

„Jestli máte doma nějaké kalhoty?“

„Jo, myslím, že tam něco zbylo po nebožtíkovi Bochánkovi, ale proč —“

„Promiňte,“ omlouval se spěšně Rumpál. „To jsem se jen tak zatoulal v myšlenkách jinam. Vždyť zpoloviny nevím, co mluvím.“

„Aha,“ začal Reg vesele, „už chápu. Vy chcete říct, že až se Lup —“

Doreen do něj zuřivě strčila loktem.

„Ah, promiňte. Mě si vůbec nevšímejte. Já bych si klidně někde zapomněl vlastní hlavu, kdybych ji neměl přišitou.“

Rumpál se pohodlně opřel a zavřel oči. Tu a tam zachytil útržek rozhovoru. Slyšel, jak se Artur Mrkalec vyptává arcikancléře, kdo jim tapetoval a odkud bere univerzita zeleninu. Slyšel, jak kvestor lká nad vysokými výdaji spojenými s vymýcením zhmotnělých kleteb, které z jakéhosi důvodu přežily všechny změny posledních několika dnů a uhnízdily se mezi trámy v temnotě u stropu. Mohl dokonce zaslechnout, pokud ovšem napjal svůj dokonalý sluch, nadšené hýkání, které vydával Šlýžkal debužírující v univerzitních sklepech.

Už mě nepotřebují. Konečně. Svět konečně přestal potřebovat Rumpála Žičku.

Tiše vstal a po špičkách došel ke dveřím.

„Jdu trochu na vzduch,“ oznámil společnosti, „a možná se chvilku porozhlédnu kolem.“

Výsměšek mu bodře pokynul a soustředil se na Artura, který mu vyprávěl, jak skvělých efektů by se dalo docílit ve Velké síni s tapetami napodobujícími různé druhy dřeva.

Rumpál za sebou tiše přivřel dveře a opřel se o chladnou kamennou zeď.

Okamžik. Ještě tady zbývala jedna věc. „Jsi tam, Jeden-muži-kbelíku?“ zeptal se tiše.

jak to víte?

„Mám pocit, že tady býváš často.“

he, he, vy jste jim tam u vás pěkně nadrobil! víte, co se stane při nejbližším úplňku?

„Samozřejmě, že to vím. A tak nějak si myslím, že oni to vědí také.“

dobrá, ale jaký je to mezilidský vztah, když spolu mohou být jen jeden týden ze čtyř?

„Třeba je to větší šance na štěstí, než jakou má spousta ostatních lidí. Život zdaleka není dokonalý, Jeden-muži-kbelíku.“

to říkáte vy mně?

„Poslyš, mohl bych se tě zeptat na něco osobního?“ řekl Rumpál. „Víš, hrozně rád bych věděl…“

no, já nevím…

„Koneckonců, máš svou astrální rovinu skoro zase jen pro sebe.“

hm, tak dobrá.

„Proč se jmenuješ Jeden —“

a to je všechno? já myslel, že na to jste už dávno přišel sám, takový chytrý člověk jako vy. v našem kmeni je staletý zvyk pojmenovat nově narozené dítě po první věci, kterou matka uvidí, když po porodu vyhlédne z týpí. moje jméno je zkratka z Jeden muž vylévající kbelík vody na dva psy.

„Tak to je dost nešťastné jméno, to jsi měl smůlu,“ potřásl hlavou Rumpál.

no, tak špatné to ještě není, odpověděl Jeden-muž-kbelík, litovat byste měl spíše mého bratra — dvojče. Narodil se první, takže on dostal jméno podle toho, co matka viděla, když vyhlédla o deset vteřin dříve.

Rumpál Žička se nad tím zamyslel.