Terry Pratchett - Sekáč

TEMNÁ OKOUZLENÍ, řekl. TO SE MI LÍBÍ.

„Určeno přímo pro ty intimní chvíle,“ pošeptala mu dáma.

Zdálo se, že zákazník zvažuje obsah jejího sdělení.

ANO, TO SE MI ZDÁ VHODNÉ.

Majitelka se rozzářila.

„Takže ji mohu zabalit?“

ANO, S OZDOBNOU STUHOU.

„Mohu snad pánovi nabídnout ještě něco jiného?“

Zdálo se, že zákazník propadl panice.

JINÉHO? MĚL BYCH MÍT JEŠTĚ NĚCO JINÉHO? JAK — JEŠTĚ NĚCO JINÉHO? CO BY TO TAK MĚLO BÝT?

„Promiňte pane, ale jak to myslíte?“

JAKO DÁREK PRO DÁMU.

Majitelka obchodu byla náhlým obratem v hovoru mírně zaskočena. Utekla se tedy ke spolehlivému klišé.

„No říká se, že ano, že nejlepšími přáteli každé ženy je pár pěkných diamantů, co říkáte?“

DIAMANTŮ? OH. DIAMANTY. OPRAVDU?

Třpytily se jako kousky hvězdného svitu na černě sametovém nebi.

„Tohle,“ upozorňoval obchodník „je zvláště dokonalý kámen, nemyslíte? Všimněte si toho lesku, té výjimečně průzračné —“

JAK JE PŘÁTELSKÝ?

Obchodník zaváhal. Věděl všechno o karátech, tvrdosti, čirosti, průzračnosti, lomu světla a výbrusech, ale ještě nikdy po něm nikdo nechtěl, aby posuzoval kameny z hlediska všeobecné náklonnosti.

„ Celkem přátelský?“ pokusil se.

NE.

Obchodníkovy prsty uchopily další úlomek zmrzlého mihotání.

„Tak si vezměme tenhle ,“ prohlásil a do hlasu se mu znovu vplížila předchozí sebedůvěra. „Pochází z proslulých diamantových dolů v Maamberly. Rád bych vás upozornil na ten jemný odstín —“

Cítil, jak se mu do hlavy zavrtává silou diamantového vrtáku zákazníkův pohled.

„Ale, to musím přiznat, svou náklonností proslulý není,“ dokončil kulhavě.

Temný cizinec se rozhlédl obchodem a ve tváři se mu mísila nespokojenost s nesouhlasem. V rozptýleném světle, za trollotěsnými přepážkami, zářily drahé kameny jako dračí oči v pozadí šeré jeskyně.

JSOU PŘÁTELSKÉ NĚKTERÉ Z TAMTĚCH?

„Pane, dovolil bych si poznamenat, bez obav z přílišné troufalosti, že jsme naši obchodní politiku nikdy nebudovali na přátelství a náklonnosti prodávaných kamenů,“ vypravil ze sebe obchodník. Byl si až trapně vědom toho, že tady je jaksi něco velmi, ale velmi v nepořádku, že kdesi v hloubi hlavy dokonce přesně ví, co je v nepořádku, ale že jeho mozek z nepochopitelných důvodů odmítá vytvořit mezi těmito dvěma skutečnostmi spojovací článek. To ho neuvěřitelně znervózňovalo.

KDE JE NEJVĚŠÍ DIAMANT NA SVĚTĚ?

„Největší? To je jednoduché. Je to Offlerova slza, uložená v nejvnitřnější svatyni chrámu Zkázy ztracených pokladů krokodýlího boha Offlera v nejtemnějším Jakazačistánu a má osm set padesát karátů. A pane, abych předešel vaší další otázce, tak s tím bych rád vlezl i do postele.“

Být knězem v chrámu Zkázy ztracených pokladů krokodýlího boha Offlera má i své výhody. Tak především, domů se většinou dostanete už před koncem pracovní doby. Je to díky tomu, že je chrám ztracený a většina Offlerových uctívačů k němu nikdy nenajde cestu. To jsou ti šťastnější.

Podle tradic směli do nejvnitřnější svatyně chrámu jen dva lidé. Nejvyšší kněz a pak ještě druhý kněz, který byl vzhledem k jejich počtu nejnižší. Offlerovi služebníci své úřady zastávali celá léta a ve funkci kněží se střídali. Byla to nenáročná práce, když uvážíme, že ti nejúspěšnější Offlerovi uctívači byli nabodnuti na kůly, rozdrceni, otráveni nebo naplátkováni automatickými pastmi a nástrahami ještě dříve, než vůbec dorazili k pokladničce a k nápisu s obrázkem veselého penězoměru, umístěnými před sakristií. [32] Pozn. autora: „Přispějte na Fond pro opravu střechy chrámu Zkázy ztracených pokladů! Chybí pouhých 6000 zlatých tolarů! Buďte velkorysí!! Tisíceré díky!!!“

Oba svatí mužové teď seděli na hlavním oltáři, ve stínu drahokamy obsypané sochy samotného Offlera, a hráli Mordýřovu sudou. Najednou k nim dolehlo zaskřípání hlavních chrámových vrat.

Nejvyšší kněz zvedl hlavu.

„Á hop!“ pokýval moudře hlavou. „Další kandidát pro pohyblivou kamennou kouli.“

„Kde jsme to —“ zamyslel se Nejvyšší kněz. „Jo, jaká byla sázka?“

„Dva oblázky,“ odpověděl Nejnižší kněz.

„Dobrá.“ Nejvyšší kněz nahlédl do svých karet. „Vyrovnávám na ty tvé dva oblázky a zvyšuju o —“

Odněkud z chrámu se ozvala ozvěna tichých kroků.

„Minulý týden se dostal nějaký chlápek s bičem až k tomu místu, kde jsou ty velké ostré špice,“ zabručel Nejnižší kněz.

Ozval se zvuk, jako když spláchnete obří, dávno nesplachovaný záchod. Kroky umlkly.

Nejvyšší kněz se sám pro sebe tiše usmál.

„Výborně,“ pokračoval. „Takže dorovnávám dva oblázky a zvyšuju o další dva.“

Nejnižší kněz vyložil karty.

„Dvojitý mord,“ uchechtl se potutelně.

Nejvyšší kněz si jeho karty s podezřením prohlížel.

Nejnižší kněz se zahloubal do kusu papíru.

„To znamená, že už mi dlužíš tři sta tisíc devět set šedesát čtyři oblázky,“ řekl nakonec.

Znovu se ozvaly kroky. O něco se přiblížily.

Knězi si vyměnili pohledy.

„No, v chodbě otrávených šipek už jsme dlouho nikoho neměli,“ zabručel Nejvyšší kněz.

„Vsadím pět oblázků, že to dokáže,“ natáhl ruku Nejnižší kněz.

„Platí.“

Několikrát po sobě se ozvalo ostré syknutí, následované zazvoněním kovu o kámen.

„Až se stydím vzít si ty tvoje oblázky.“

Kroky zazněly zas a byly opět o něco blíž.

„Tak jo, ale nezapomeň, že teď následuje —“

Skříp a šplouch. „— lávka nad nádrží s krokodýly.“

Ozvaly se kroky.

Nikdo zatím neprošel kolem strašlivých strážců brány —“

Kněží si navzájem zírali do vyděšených tváří.

„Poslyš,“ řekl Nejnižší kněz, „nevím sice, jak by to bylo možné, ale napadlo mě, co když je to —“

„Tady? To je nesmysl. Vždyť jsme uprostřed bohem zapomenuté, prokleté džungle. “

Nejvyšší kněz se pokusil o úsměv. „Nedovedu si ani představit, jak by to bylo možné… ale co když je to vážně —“

Knězi se v záchvatu hrůzy přitiskli jeden k druhému.

„ Paní Bochánková! “

Dveře vnitřní svatyně se s třeskotem propadly dovnitř. Místností zavířil temný vítr, uhasil svíce a zvířil karty jako barevné podzimní listí.

DĚKUJI VÁM.

Po dlouhé chvíli, když se zdálo, že se nebude dít nic víc, se Nejvyššímu knězi podařilo najít křesadlo a po několika roztřesených pokusech rozsvítit svíci. Oba kněží zvedli hlavu k soše, po které tančily stíny a kde teď na místě původního obrovského diamantu zívala černá díra.

Několik minut bylo ticho a nakonec si Nejvyšší kněz povzdechl a řekl: „No, podívejme se na to takhle: Kdo se to, mimo nás dvou, kdy dozví?“

„Jo. Tohle mě nenapadlo. Ty, poslyš, nemohl bych být Nejvyšším knězem už od zítřka?“

„Na tebe má přijít řada až ve čtvrtek.“

„No tak, nebuď srab!“

Nejvyšší kněz pokrčil rameny a sundal si z hlavy klobouk Nejvyššího kněze.

„Tyhle věci na mě vždycky působí hrozně depresivně,“ řekl a pohledem se vrátil k poničené soše. „Někteří lidé prostě nevědí, jak se chovat ve svatostánku víry.“