Terry Pratchett - Sekáč

Odkudsi z voňavé tmy za okruhem světla se ozvalo vzrušené zachichotání.

„A což teprve ti mladí,“ dodala slečna Zahořalá vyrovnaným hlasem. „Mívali jsme takové pořekadlo o tomhle ročním období. Počkejte… něco jako ‚Obilí dozrálo, ořechy hnědnou, spodničky nahoru…‘ tak něco.“ Povzdechla si. „Jak ten čas strašlivě letí, co?“

ANO.

„Víš, Viléme Kliko, že na tom tvém tvrzení o pozitivním myšlení přece jen něco je? Dnes večer se cítím mnohem líp.“

ANO?

Slečna Zahořalá vrhla zpytavý pohled na taneční parket. „Jako děvče jsem bývala velká tanečnice. Dokázala jsem utancovat každého. Byla bych snad dokázala utancovat měsíc tak, že by z toho zašel, nebo slunce, aby z toho vyšlo.“

Zvedla ruce a stáhla si pásku, která jí držela vlasy v pevném drdůlku, a jediným potřesením hlavy je rozpustila v bílém vodopádu.

„Jestli tomu rozumím, Viléme Kliko, ty umíš tančit, že?“

JSEM TÍM DOKONCE PROSLULÝ, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

Pod plátěným baldachýnem kývl první houslista na kolegy muzikanty, zastrčil si housle pod bradu a špičkou nohy začal vyklepávat do země rytmus —

„Jeden! Dva! Á raz, dva, tři…“

Představte si krajinu, kterou klouže oranžové světlo polovičního měsíce. A hluboko dole pod vámi hořící oheň, který kolem šíří kruh světla.

Dostalo se na všechny staré oblíbené — venkovské tance ve skupině, řízené jedním ze staříků, který vtipnými nápovědami určoval pořadí figur a pošťuchoval přítomné. Bylo to víření, proplétání a střídání tak složité, že kdyby měl každý z tanečníků v ruce pochodeň, mohly vzniknout topologické obrazce, odporující přírodním zákonům. Došlo i na tance, při kterých vážní i vážení lidé zapáleně vykřikují slova jako „kuk sem, kuk tam“ nebo „ej, juch!“, aniž se potom několik dnů bojí vyjít na ulici mezi spoluobčany. Na řadu přišly mazurka, polka, kradená, hubičková, valčík, skočná, dupák, rejdovák, obkročák, točená a coufavá a většina tanečníků skončila při klekavé, na bobku nebo mateníkem.

Když byli padlí odvedeni k lavicím, ti, kteří ještě přežili, to roztočili v ruchadle, hrábích, mlynářské, kovářské, tančil se švec i tkadlec a kdejaké další řemeslo a nářadí. Později došlo na hravý tanec, kdy polovina zúčastněných vytvoří ze spojených rukou oblouk a ostatní jím protančí. Tyhle tance jsou ostatně založeny na lidových vzpomínkách na popravy, podobně jako ty další, při nichž lidé vytvoří kruh, pro změnu vycházejí ze vzpomínek na hromadné nákazy. Jistě není třeba vysvětlovat, kde bychom měli hledat původ tance křižák, který přišel na pořad pak.

Tím vším vířily dvě postavy, jako by bylo jen dnes a zítřek neměl nikdy přijít.

První houslista si matně uvědomoval, že když na okamžik přestal hrát, aby se trochu nadechl, vystepovala z tanečního reje jakási vysoká hubená postava a v uchu mu zazněl hlas:

HRAJ! ČASU NA TO MÁŠ JEŠTĚ DOST, MNĚ TO MŮŽEŠ VĚŘIT.

Když odpočíval podruhé, dopadl před něj na zem diamant velký jako pěst. Z víru tanečníků vyplula menší drobná postava a řekla:

„Jestli nebudete hrát dál, hoši, tak vám slibuju, a tobě, Václave Pípo, zvlášť, že se osobně postarám o to, aby se váš život změnil v peklo.“

A zmizela znovu v mačkanici.

Houslista vrhl rychlý pohled na diamant. Mohl by na něj být pyšný kterýkoliv z pěti králů, na jejichž jména by si kdo vzpomněl. Rychle kámen odkopl za sebe.

„Potřebuješ víc místa pro lokty, co?“ zavolal na něj s veselým úšklebkem basista.

„Buď zticha a hraj!“

Uvědomoval si, že se mu na konečcích prstů objevují melodie, které jeho mozek nezná. Totéž cítil basista, bubeník a klarinetista. Odněkud se sem vlévala hudba, kterou nikdy v životě neslyšeli. Nebyli to hudebníci, kdo hrál hudbu na své nástroje, to hudba použila jako své nástroje hudebníky.

JE ČAS ZAČÍT NOVÝ TANEC.

„Pa-dam-pa-dom-pam,“ zabroukal si houslista, a jak ho začal ovíjet neznámý rytmus a melodie, z brady mu odkapával pot.

Tančící se nejistě zahemžili, protože si nebyli jistí, jaké se na tuhle melodii hodí kroky. Byla mezi nimi jediná dvojice, která nezaváhala ani vteřinu. V dravčím nahrbení se pár efektně trhavými pohyby sunul mezi tanečníky a spojené ruce měl nataženy kupředu jako všeničící kloun válečné galeony. Na konci parketu se dvojice ve víru končetin, popírajícím normální anatomické zákonitosti, otočila a vydala se na zpáteční cestu.

„Jak se jmenuje tenhle?“

TANGO.

„Nemohli by nás za to zavřít?“

TĚŽKO.

„Úžasné.“

Hudba se změnila.

„Ale tenhle znám! To je quirmský býčí tanec! Ole!“

S MLÉKEM?

Najednou se nad parketem rozlehlo staccato ostře klapavých úderů, které neuvěřitelnou rychlostí zavířily přesně do rytmu hudby.

„Kdo hraje na ty kastaněty?“

Smrť se spokojeně pousmál.

KASTANĚTY? JÁ NEPOTŘEBUJU KASTANĚTY…

A pak bylo teď.

Měsíc na jednom vzdáleném obzoru už byl jen pouhým duchem sama sebe. Na druhém obzoru se rozlévala šafránově narůžovělá záře nadcházejícího dne.

Opustili taneční parket.

Ať už hudebníky celou tu neuvěřitelnou noc pohánělo cokoliv, teď je to opustilo. Rozhlíželi se užasle jeden po druhém. Houslista Pípa se podíval na místo, kam odkopl drahokam. Ten tam stále ještě ležel.

Bubeník se pokusil vmasírovat do zdřevěnělých zápěstí alespoň trochu citu.

Pípa se bezmocně rozhlédl po vyčerpaných tanečnících.

„Dobrá, takže, mládenci…“ řekl a ještě jednou si nasadil housle pod bradu.

Slečna Zahořalá a její společník melodii zaslechli, když pomalu procházeli mlhou, která se postupně rozplývala v ranním světle.

Smrť ten pomalý neodbytný rytmus poznal okamžitě. Připomínal mu dvě dřevěné figurky, které víří časem, dokud nedojde hodinové pero.

JAK SE JMENUJE TA PÍSEŇ?

„To je Poslední valčík.“

VÁŽNĚ POCHYBUJI O TOM, ŽE NĚCO TAKOVÉHO EXISTUJE.

„Víš,“ řekla najednou slečna Zahořalá, „celý večer jsem přemýšlela o tom, jak se to stane. Jak to uděláš. Myslím… lidé přece musí zemřít na něco, ne? Nejdřív jsem si myslela, že to bude vyčerpáním, ale nikdy jsem se necítila líp! Byl to nejkrásnější večer mého života, a přitom jsem se ani nezadýchala! Abych řekla pravdu, připadám si jako znovuzrozená, Viléme. A já —“

Najednou se zarazila.

„Vždyť já ani nedýchám !“ To nebyla otázka. Zvedla si dlaň před ústa a ze všech sil se na ni pokusila dýchnout.

NE.

„Tak takhle je to. Nikdy v životě jsem si tak neužila… hej! Takže… a kdy?“

VZPOMÍNÁŠ SI, JAK SEM SE OBJEVIL A TY JSI ŘEKLA, ŽE JSEM TĚ VYSTRAŠIL TAK, ŽE SE V TOBĚ SKORO ZASTAVIL ŽIVOT?

„Jistě.“

ZASTAVIL SE.

Nezdálo se, že by ho slečna Zahořalá poslouchala. Obracela si před očima ruku, hned hřbetem nahoru, hned zas dlaní, jako by ji v životě neviděla.

„Vidím, že jsi udělal nějaké změny, Viléme Kliko,“ řekla po chvíli.

NE, JÁ NE. TO ŽIVOT DĚLÁ ZMĚNY.

„Víš, co myslím. Vypadám mladší.“

I TO K TOMU NĚKDY PATŘÍ.

Luskl prsty. Truhlík přestal okusovat živý plot a pomalým klusem se rozběhl k nim.

„Něco ti řeknu,“ zamyslela se slečna Zahořalá. „Často jsem přemýšlela o tom, že… často mě napadlo, že každý má takové svoje přirozené stáří. Vidíš děti, kterým je deset a chovají se, jako kdyby jim bylo pětatřicet. Někteří lidé se dokonce narodí už ve středním věku. Bylo by hezké říkat si, že já byla…“ podívala se sama na sebe, „no, řekněme osmnáctiletá… celý život. Myslím uvnitř, v duši.“