Terry Pratchett - Sekáč

Smrť na Truhlíkovi letěl napříč světem a znovu přistál na dvoře farmy. Když zaklepal na kuchyňské dveře, slunce se klonilo k západu.

Slečna Zahořalá otevřela a utírala si ruce do zástěry. Krátkozrace na návštěvníka zamžourala a pak ustoupila o krok zpět.

„Vilém Klika? Vystrašil jste mě tak, že se ve mně skoro život zastavil —“

PŘINESL JSEM VÁM NĚJAKÉ KVĚTY.

Dívala se na suché, zahnědlé stonky.

A TAKY PÁR KOUSKŮ ČOKOLÁDY, TEN DRUH, CO MAJÍ DÁMY RÁDY.

Pohledem přeletěla k černé bonboniéře.

A TAKY TADY MÁM TENHLE DIAMANT, ABY SE S VÁMI SPŘÁTELIL.

Kámen zachytil poslední paprsky zapadajícího slunce.

Slečna Zahořalá konečně našla hlas.

„Viléme Kliko, co to má všechno znamenat?“

PŘIŠEL JSEM, ABYCH VÁS TADY OD TOHO VŠEHO ODVEDL.

„Ano? A kam?“

Tak dalece o tom Smrť zase nepřemýšlel.

KAM BYSTE RÁDA?

„Dnes večer nechci jít nikam jinam než na tancovačku,“ oznámila mu slečna Zahořalá rozhodně.

Tohle Smrť taky neměl v plánu.

CO JE TO, TEN TANEC?

„Dožínková tancovačka. Znáte to? Je to taková tradice. Když se sklidí poslední zbytky úrody. Taková společná oslava spojená s díkůvzdáním.“

S DÍKŮVZDÁNÍM KOMU?

„Nevím. Nikomu konkrétnímu. Jen tak všeobecné díkůvzdání, řekla bych.“

MĚL JSEM V PLÁNU UKÁZAT VÁM DIVY SVĚTA. NÁDHERNÁ MĚSTA. COKOLIV BYSTE SI PŘÁLA.

„Cokoliv?“

ANO.

„Pak si tedy půjdeme zatancovat, Viléme Kliko. Chodím tam každý rok. Spoléhají na mě. Vždyť to znáte.“

ANO, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

Natáhl se a vzal ji za ruku. „No počkejte, ne tak rychle, vždyť zatím nejsem oblečená ani —“

PODÍVEJTE.

Přeletěla očima to, co měla najednou na sobě. „Tohle nejsou moje šaty! Vždyť se celé tak úžasně třpytí!“

Smrť si povzdechl. Žádný z velkých milovníků Zeměplochy se nesetkal se slečnou Zahořalou. Kasanovák by se byl vzdal svých štaflí.

TO JSOU DIAMANTY. BOHATSTVÍ HODNÉ KRÁLE V DIAMANTECH.

„Kterého krále?“

KAŽDÉHO.

„Ale, božíčku!“

Truhlík pomalu kráčel cestou k městu. Po tom strašlivém kusu nekonečna mu obyčejná prašná cesta přinášela klid a úlevu.

Slečna Zahořalá seděla s nohama bokem za Smrtěm a zkoumala šustící obsah krabičky Temných okouzlení.

„Podívejme,“ ozvala se po chvilce, „někdo z toho vyjedl všechny čokoládové lanýžky s rumovou příchutí.“ Další zašustění hedvábného papíru. „A ze spodního patra taky. Tohle opravdu nemám ráda — když někdo začne vyjídat spodní patro bonboniéry dřív, než se dojedlo to horní. A pozná se to proto, že na vnitřní straně víka je orientační tabulka s obrázky všech bonbónů a podle ní by v krabici mělo být osm čokoládových lanýžků s rumovou příchutí. Viléme Kliko?!“

OMLOUVÁM SE, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

„Ten velký diamant je hezky těžký. Ale i tak je hezký,“ dodala zdráhavě. „Kde jste ho dostal?“

OD LIDÍ, KTEŘÍ SI MYSLELI, ŽE JE TO SLZA JEJICH BOHA.

„A je?“

NENÍ. BOHOVÉ NIKDY NEPLÁČOU. JE TO OBYČEJNÝ UHLÍK, KTERÝ SE DÍKY VYSOKÉMU TLAKU A TEPLOTĚ ZMĚNIL V DIAMANT, TO JE VŠECHNO.

„To znamená, že v každém kusu uhlí se ukrývá diamant, který čeká, až ho někdo stvoří, je to tak?“

PŘESNĚ, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

Chvíli bylo ticho, rušené jen tichým klip klap Truhlíkových kopyt. Pak začala slečna Zahořalá opatrně a hodně zeširoka:

„Abyste věděl, tak nějak přesně nechápu, co se děje. Dobře jsem viděla, jak málo písku tam zbývá. Takže jste si řekl ‚koneckonců, ta stará větev není zas tak špatná, tak jí ještě dopřeju nějakou tu hezkou hodinku a pak, až to nebude čekat, přijde vhodná chvíle na staré dobré pic kozu do vazu‘, nemám pravdu?“

Smrť mlčel.

„Mám pravdu, viďte?“

PŘED VÁMI JEDEN NIC NEUTAJÍ.SLEČNO ZAHOŘALÁ.

„Hm. Měla to snad být poklona? Ano? Předpokládám, že jste dost vytížený a váš čas že je hodně drahý.“

MNOHEM VYTÍŽENĚJŠÍ, NEŽ SI VŮBEC DOKÁŽETE PŘEDSTAVIT, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

„No, myslím si, že za daných okolností mi můžete klidně znovu začít říkat Renato.“

Za lučištnickou střelnicí hořel na louce velký oheň. Smrť viděl, jak se kolem něj pohybují postavy. Tu a tam se ozvalo zmučené zaskřípění, které naznačovalo, že někdo ladí housle.

„Vždycky chodím na dožínkovou tancovačku,“ pokračovala slečna Zahořalá v nezávazné konverzaci. „Ne tančit, samozřejmě, já se hlavně starám o jídlo a takové ty věci.“

PROČ?

„No, někdo na to přece musí dohlížet.“

NE, JÁ BYCH RÁD VĚDĚL, PROČ NETANČÍŠ?

„Protože jsem stará, proto.“

JSI JEN TAK STARÁ, JAK SI MYSLÍŠ, ŽE STARÁ JSI.

„Jak? Hm. Vážně? Tyhle hlouposti lidé říkají pořád dokola. Vždycky říkají ‚Na mou čest, vypadáte skvěle!‘ Taky říkají ‚I stará vrba se občas zazelená‘, ‚Na staré housle se dají zahrát hezké písničky.‘ a spoustu dalších podobných věcí. Jedna pitomost větší než druhá. Jako kdyby stáří bylo něco, z čeho by se měl člověk radovat! A když o tom dokáže navíc ještě filozofovat, tak se mu připíšou body ! Moje hlava dokáže bez potíží myslet jako mladá, ale moje kolena se na to už dívají jinak! Nebo moje zuby. Zkus říct mým kolenům, že jsou jen tak stará, jak si myslí, a uvidíš, jestli ti to pomůže. Nebo jim.“

TO BY STÁLO ZA ZKOUŠKU.

Bylo vidět, že kolem ohně je čím dál tím více lidí. Smrť viděl oloupané kmínky mladých stromků, zatlučené kolem a ověšené pestrobarevnými fábory.

„Mládenci sem většinou přinesou vrata od několika stodol a stlučou je, aby vznikl pořádný parket,“ vysvětlovala mu slečna Zahořalá. „Pak si mohou zatančit opravdu všichni najednou.“

LIDOVÉ TANCE? řekl Smrť unaveně.

„To ne. My tady máme svou pýchu, abys věděl!“

PROMIŇ.

„Koukněte se, to je Vilém Klika!“ zvolala najednou jakási postava, která se vynořila ze tmy.

„Je to starej dobrej Vilík!“

„Ahoj, Vildo!“

Smrť se rozhlédl kruhem bezelstných tváří.

JSEM RÁD, ŽE VÁS VIDÍM, PŘÁTELÉ!

„Slyšeli jsme, že jsi odešel,“ volal na něj přes oheň Vévoda Zadnička. Podíval se na slečnu Zahořalou, které Smrť pomáhal z koně. Zatímco se rychle pokoušel pochopit situaci, hlas se mu maličko změnil.

„Vy dnes večer vypadáte… jen záříte, slečno Zahořalá,“ usmál se na ni rytířsky.

Ve vzduchu se vznášel pach zapařené trávy. Amatérský orchestr, chráněný plachtou na čtyřech kůlech, stále ještě ladil.

Byly tam hrubé stoly pokryté tím druhem pokrmů, které se pojí spíše s výrazem „hostina“ než „jídlo“. Obrovské vepřové paštiky, podobné malým pevnostem, soudky nakládaných okurek a cibulek v ostře kořeněném nálevu, opečené brambory, které se rozvalovaly v cholesterolovém moři rozpuštěného másla. Někteří místní starší už se usadili kolem stolu na lavicích určených právě k tomuto účelu a pustili se do jídla. Žvýkali pomalu a nepřetržitě, i když většinou dosti bezzubě, a měli výrazy lidí, kteří byli odhodláni sedět na svých místech a žvýkat třeba celou noc, když to jinak nepůjde.

„Je to hezké, vidět, jak si to ti staří lidé užívají,“ řekla slečna Zahořalá.

Smrť se rozhlédl po jedlících. Většina z nich byla mladších než slečna Zahořalá.