Terry Pratchett - Sekáč

„Neříkej mi to, pokusím se to uhodnout,“ pozvedl ruku. „Dva-rvoucí-se-psi?“

Dva-rvoucí-se-psi? Dva-rvoucí-se-psi? prohlásil posměšně Jeden-muž-kbelík. ó je, ten by dal ruku za to, kdyby se jmenoval Dva-rvoucí-se-psi!

Celá ta historie s Rumpálem Žičkou ovšem opravdu skončila mnohem později, jestliže ovšem máme na mysli všechno, co udělal, způsobil a uvedl do pohybu. Tak například v té vesničce v horách Beraní hlavy, kde stále ještě tančí pravý Morrisův tanec, stále ještě věří, že dokud nezmizí vlnky na hladině světového dění, lidé, kteří je způsobili, nejsou mrtví — dokud se nezastaví hodiny, které on natáhl, dokud nedozrálo víno, které ona nakládala, dokud nebylo sklizeno to, co oni zaseli. Říká se, že délka života některých lidí je jen slupkou jejich skutečné existence.

Když Rumpál procházel uličkami města, naplněnými řídkou mlhou, mířil na schůzku, kterou měl dohodnutou od chvíle, kdy se narodil. Cítil, že by dokázal předpovědět skutečný konec celé téhle historie.

Stane se to za pár dnů, když na noční nebe vyjde znovu měsíc v úplňku. Jakýsi dodatek či addendum k životu Rumpála Žičky — narozeného v roce Významného trojúhelníku ve století Trojí havěti (vždycky dával přednost starému kalendáři s historickými jmény před tím nově vymyšleným číslováním, které se dnes tak rozmáhá) a který zemřel v roce Rozmarného hada ve století Ovocného netopýra. Plus minus.

Vysoko v horách, pod stříbřitým měsícem, poběží vřesovištěm dvě postavy — ani lidé, ani vlci. S trochou štěstí budou mít to nejlepší z obou těch světů. Nebudou je jen vnímat, ale především chápat.

Vždycky je nejlepší mít oba světy.

Smrť seděl v křesle ve své pracovně s rukama sepjatýma před obličejem.

Občas se v křesle zhoupl sem a tam.

Albert mu přinesl šálek čaje a s diplomatickou nenápadností zmizel.

Na Smrťově stole stály jediné přesýpací hodiny. Jeho oči ulpívaly právě na nich.

Houp — skříp, houp — vrz.

Kyvadlo velkých hodin ve vstupní hale domu se pohybovalo s neúprosnou přesností a zabíjelo čas.

Smrť zabubnoval kostnatými prsty na stolové desce z poškrábaného dřeva. Před ním ležel stoh knih, ve kterých byly záložkami označeny životní příběhy největších milenců Zeměplochy [30] Pozn. autora: Nejnadšenější z nich byl drobný, ale neodbytný a až neuvěřitelně úspěšný Kasanovák — trpaslík — jehož jméno je dodnes vzpomínáno s úctou všemi dámami, a s hrůzou všemi majiteli dlouhých žebříků. . Jejich všeobecně se opakující příběhy mu nedokázaly pomoci ani v tom nejmenším.

Vstal, tiše se přikradl k oknu a vyhlédl ven na své temné království, zatímco za zády podvědomě svíral a otvíral dlaně.

Nakonec sebral prudkým pohybem hodiny ze stolové desky a vyšel z místnosti.

Truhlík na něj čekal v temném teple stáje. Smrť ho rychle osedlal, vyvedl na dvůr, vysedl na něj a rozjel se k vzdálenému třpytnému klenotu jménem Zeměplocha.

Když tiše dosedl na dvůr farmy, slunce právě zapadalo.

Proplul stěnou.

Došel k úpatí schodiště.

Pozvedl hodiny a pozoroval, jak se přesýpá čas.

Pak se zarazil. Bylo tady něco, co by rád věděl. Vilém Klika byl zvědavý, a on si pamatoval všechno z doby, kdy byl Vilémem Klikou. Dokázal si prohlédnout všechny jeho emoce, jako motýla napíchnutého na špendlík, každou podrobnost toho malého tvorečka připevněného na korkové destičce, uložené pod sklem.

Vilém Klika byl mrtev, nebo lépe řečeno ukončil svou existenci. Jenže — co to vlastně bylo? — byl snad život skutečného člověka jen slupkou jeho smyšlené existence? Vilém Klika byl pryč, ale zůstaly po něm ozvěny. A v paměti Viléma Kliky zůstaly dluhy.

Smrť často přemýšlel o tom, proč lidé pokládají na hroby květiny. Předtím mu to vždycky připadalo nesmyslné. Mrtví už přece odešli tam, kam nedosáhne vůně růží. Ale teď… Neměl pocit, že rozumí, ale cítil v sobě jakési místo, které to dokázalo pochopit.

V obývacím pokoji slečny Zahořalé byla za staženými závěsy dokonalá tma a tou se teď pohyboval ještě temnější stín, který mířil ke třem truhličkám stojícím na toaletce.

Smrť otevřel jednu z těch menších. Byla plná zlatých mincí. Vypadaly nově, jako mince nepoužívané. Pak otevřel druhou malou skříňku. I ta byla plná zlata.

Očekával od slečny Zahořalé něco víc, i když pravděpodobně ani Vilém Klika by nedokázal přesně vysvětlit proč.

Nakonec otevřel větší truhličku. Nahoře byla vrstva hedvábného papíru. Pod papírem jakási bílá průsvitná věc, jakýsi závoj s věnečkem, teď už křehký a zažloutlý věkem. Chvilku si ho nechápavým pohledem prohlížel a pak ho odložil stranou. Dále našel pár bílých bot na podpatku. Jak nepraktické pro život na farmě, pomyslel si. Není divu, že je nenosí a odložila je sem.

Byly tam i další papíry. Štůsek dopisů převázaných stužkou. Položil je na závoj. Když jeden poslouchal nebo četl, co si lidé navzájem říkají či píší, prakticky se vůbec nic nedozvěděl — používali jazyka jen jako prostředku k ukrytí svých pocitů.

A nakonec to našel — malou dřevěnou skříňku uloženou až na dně. Vytáhl ji ven a dlouho obracel v rukou. Pak s tichým cvaknutím odsunul malý háček a zvedl víčko.

Zabzučela ozubená kolečka.

Ta melodie nebyla nijak zvlášť hezká. Smrť slyšel všechnu hudbu, která kdy byla napsána, a většina z ní byla lepší než tahle písnička.

Zvuk byl poněkud dutý a chřestivý a slaboučká melodie zněla v tříčtvrtečním rytmu.

Zatímco se uvnitř skříňky otáčela upachtěná ozubená kolečka a tiše sténalo hodinové pero, na její horní plošce se v parodii valčíku trhavě pohybovaly dvě dřevěné postavičky.

Smrť je pozoroval, dokud pero nedoběhlo. Pak si přečetl vyrytý nápis.

Byl to dárek.

Vedle skříňky stály přesýpací hodiny, které tam Smrť odložil. Písek se neustále tiše přeléval z horní poloviny do dolní, ale Smrť si jich nevšímal.

Když hodinové pero doběhlo, znovu je natočil. Dvě postavy, které se spolu otáčejí v čase. A když hudba dohraje, stačí párkrát otočit klíčem.

Když pero znovu doběhlo, seděl v tichu a temnotě a nakonec došel k rozhodnutí.

Už zbývaly jen vteřiny. Vteřiny znamenaly pro Viléma Kliku hodně, protože jich měl jen omezenou zásobu. Pro Smrtě, který neměl nikdy žádné, naopak neznamenaly vůbec nic.

Vyšel ze spícího domu, nasedl na Truhlíka a rozjel se.

Cesta mu trvala jen okamžik, i když urazil vzdálenost, na kterou by světlo potřebovalo tři sta milionů let, ale to bylo tím, že Smrť cestuje ve vesmíru, kde Čas nic neznamená. Světlo si myslí, že dokáže cestovat rychleji než cokoliv jiného, ale to se mýlí. I kdyby dokázalo cestovat seberychleji, kamkoliv dorazí, všude najde tmu, která tam byla dřív a už na něj čeká.

Na té cestě měl i společnost — galaxie, hvězdy, stuhy zářící hmoty, která se vlnila, vířila a směřovala k svému neznámému cíli.

Smrť na svém bílém koni se pohyboval temnotou jako bublina na hladině řeky.

A každá řeka má svůj cíl.

Pak se pod ním objevila pláň. Vzdálenost tady byla stejně bezvýznamná jako čas, ale z té pláně se šířil opar nekonečna. Mohla být vzdálená kilometr nebo milion kilometrů; byla poseta dlouhými údolími, nebo snad vyschlými koryty řek, které před ním, když se přiblížil, uhýbaly vlevo a vpravo.