Terry Pratchett - Sekáč

„To byl skvělý nápad, člověče.“

„Už brzo vás z toho dostaneme, Rumpále,“ ozval se Reg Půlbotka. „Nejsme zvyklí nechávat naše lidi na holičkách. Není to —“

Nedaleko před nimi vybuchla podlaha.

Vzápětí nato vybuchla i za nimi.

Věc, která se zvedla z rozbité podlahy, byla buď beztvará, nebo měla příliš podob najednou. Zuřivě se zmítala a natahovala k nim trubicovitá chapadla.

Vozík se zastavil.

„Máte ještě v zásobě nějakou magii, děkane?“

„Ehm, tedy, jaksi… ne, arcikancléři.“

„A ta zaklínadla, která jste právě použil, ta začnou účinkovat…?“

„Každou chvilku, arcikancléři.“

„Takže… to, co se stane… to se stane hlavně nám?“

„Ano, arcikancléři.“ Výsměšek pohladil Rumpála po hlavě.

„Tak to je mi líto,“ oznámil mu. Rumpál se nemotorně otočil a prohlížel si chodbu před nimi.

Za mozkem dění — královnou — něco zahlédl. Vypadalo to jako docela obyčejné dveře od univerzitní ložnice, které postupovaly po malých kouscích kupředu, jako kdyby je někdo opatrně postrkoval před sebou.

„Co je to?“ zeptal se Reg.

Rumpál se zvedl tak vysoko, jak to jen šlo.

„Šlýžkale!“

„Ale, no tak ,“ uklidňoval ho Reginald.

„To je Šlýžkal!“ vykřikl Rumpál. „ Slýžkale! To jsme my! Nemohl bys nám pomoct?“

Dveře se zastavily. Pak odletěly stranou.

Šlýžkal se narovnal v plné výši.

„Dobrý den, pane Žičko, dobrý den, Regu,“ řekl.

Zírali na chlupatého obra, který vyplňoval téměř celou chodbu.

„Hm, Šlýžkale, nemohl bys trochu vyčistit tu chodbu, abychom mohli dál?“ zaprosil Rumpál.

„Žádný problém, pane Žičko. Pro přátele cokoliv.“

Párou se natáhla ruka velikosti zahradního kolečka, ponořila se do změti blokující chodbu a jediným rázným pohybem ji smetla z cesty.

„Podívejte se na mě!“ prohlásil pyšně Šlýžkal. „Měli jste pravdu. Bubák potřebuje dveře stejně jako ryba tříkolku! Řekněte to hned a řekněte to nahlas! Jsem —“

„A mohl bys nám teď ještě laskavě ustoupit z cesty, prosím?“

„Jistě. Jasná věc. Ohé!“ Šlýžkal znovu zaútočil na královnu.

Vozík vyrazil kupředu.

„A udělal bys líp, kdybys šel s námi!“ křikl Rumpál, když viděl, jak se Šlýžkal ztrácí v páře.

„No, to by tedy zdaleka nebylo to nejlepší,“ zabručel pobledlý arcikancléř, když se rozjeli.

„Věřte mi. Co to vlastně, u všech všudy, bylo?“

„Bubák,“ vysvětlil mu Rumpál.

„Já myslel, že ti žijí jenom ve sklepě, za něčím, nebo ve skříni?“ křičel do všeobecného hluku arcikancléř.

„On svou skříň setřásl,“ prohlásil Reginald Půlbotka pyšně. „Našel sám sebe.“

„No to mi nevadí, pokud se nám ztratí z očí.“

„Nemůžeme ho přece nechat napospas —“

„Ale ano. Právě že ano!“ vyštěkl Výsměšek.

Za nimi zazněl zvuk připomínající výbuch bahenního plynu. Kolem proletěla zelená ohnivá koule.

„Zaklínadla začínají dozrávat!“ vykřikl děkan. „Rychle!“

Vozík vyrazil z vstupního otvoru a se skřípajícími kolečky se hnal vlahou nocí.

„Krleš!“ zaječel nadšeně Výsměšek, když se před nimi spěšně rozestupoval hustý dav.

Znamená to snad, že i já mohu říci ‚krleš‘?“ rozzářil se děkan.

„Dobrá. Ale jenom jednou. Každý to řekne jen jednou.“

„Krleš!“

„Krleš!“ zvolal Reg Půlbotka ozvěnou.

„Oook!“

„Krleš,“ připojil se Rumpál Žička.

„Krleš!“ zaduněl Šlýžkalův hlas.

(Opodál ve tmě, tam, kde byl dav nejřidší, se tiše plížil nezřetelný obrys páně Soulolitův, temný stín posledního světového bánší, který se tiše přisunul až k otřásající se budově a stydlivě zasunul pod dveře jakýsi lísteček. Na lístku stálo: Oooííí, Oooííí, Oooííí!)

Vozík se nakonec definitivně zastavil. Nikdo se neohlédl. Pak opatrně promluvil Reginald. „Jsi za námi, že?“

„Správně, pane Půlbotko,“ odpověděl mu šťastným hlasem Šlýžkal.

„Tak nevím, máme se bát, že se objeví před námi?“ zamyslel se Výsměšek. „Nebo je horší, když víme, že je za námi?“

„Ohó! Už žádné těsné skříně a temné sklepy pro tohohle bubáka!“ pokračoval Šlýžkal.

„No, na jednu stranu je to i škoda, protože u nás na univerzitě máme pár opravdu rozlehlých sklepů,“ prohlásil rychle Rumpál Žička.

Šlýžkal chvíli mlčel. Pak se hlasem, v němž zněl pátravý tón, zeptal: „A jak velké?“

„Obrovské.“

„Žjó! A krysy, krysy tam jsou?“

„Co krysy. Krysy nejsou nic proti tomu ostatnímu. Je tam celá řada uprchlých démonů, každý jiný. Ti se tam dávno přemnožili.“

„Co to děláte?“ syčel tiše arcikancléř Vzoromil Výsměšek. „To mu vykládáte o našich sklepeních!“

„Takže byste byl raději, kdyby se vám schovával pod postelí?“ zeptal se ho koutkem úst Rumpál. „Nebo ho měl pořád v patách?“

Výsměšek najednou zuřivě pokýval hlavou.

„No pravda, teď si vzpomínám, ty krysy už se nám taky skoro vymykají z rukou,“ začal rozkládat silným hlasem. „Některé z nich — pch, ty musí mít alespoň šedesát centimetrů, co říkáte, děkane?“

„Já bych řekl, že osmdesát cenťáků,“ přikyvoval horlivě děkan. „Přinejmenším.“

„A tučné jsou jako venkovské máslo,“ dodával Rumpál.

Šlýžkal se na tím chvíli zamyslel. „No, dobrá,“ řekl nakonec váhavě. „Možná k vám někdy zaskočím a mrknu na ně.“

Obrovský obchod vybuchl a vbuchl [28] Pozn. překl: Pro češtinsky méně zdatné čtenáře původní znění:…explodoval a implodoval současně. současně.To je samozřejmě něco, co se nedá provést bez zvláště vysokého rozpočtu na zvláštní efekty nebo bez tří velkých zaklínadel, která působí jedno proti druhému. Přihlížející měli dojem, že vidí, jak se ze stavby rozšiřuje obrovský mrak, který se ovšem současně nesmírnou rychlostí zmenšoval, takže celkově to vypadalo jako zmenšující se bod. Ze zmučených polí byla nasávána zem a mizela v centrálním víru. Pak se rozlehl poslední divoký výbuch nemuzikální hudby, který však téměř okamžitě umlkl.

A pak tam nezbylo nic, jen rozbahněné pole.

A z modrého ranního nebe se snášely tisíce bílých vloček podobných sněhu. Tiše klouzaly vzduchem a lehce dosedaly do přihlížejícího zástupu.

„Není to zase nějaké semínko, že ne?“ zeptal se Reginald Půlbotka.

Rumpál zachytil jednu z padajících bílých vloček. Byl to nepravidelný čtvereček, povrch měl drsný a špinavý a jen s velkým úsilím bylo možno na jeho povrchu přečíst slova:

„Ne,“ zavrtěl hlavou Rumpál. „Tohle pravděpodobně není nebezpečné.“

Opřel se ve vozíku a usmál se. Nikdy nebylo pozdě vychutnat si život.

A když se všichni dívali jinam, poslední žijící zeměplošský vozík, ztracený a osamělý, tiše a smutně odchřestil do zapomnění noci. [29] Pozn. autora: Na světech, kde se supermarketoidní životní formě podařilo uplatnit své sémě, se všeobecně myslí, že lidé odvážejí drátěné vozíčky-košíčky pryč a nechávají je stát na podivných opuštěných místech, takže musí být zaměstnány celé oddíly mladých mužů, kteří je hledají a vozí zase zpět. Pravda je přesně opačná. Ve skutečnosti jsou tihle mladí muži lovci, kteří stopují svou kořist městskou krajinou, lapají ji, snaží se zlomit jejího ducha, zkrotit ji a jako stádo držet v otrockém područí. Nejspíš.