Terry Pratchett - Sekáč

„Ale on chtěl… on hrozně toužil po tom, aby byl…“ pokusil se Výsměšek. Zažil toho v životě hodně, ale to pro lidi, jako byl on, nepředstavovalo vždy tu pravou zkušenost. Výsměšek byl v zásadě prosté a přímočaré mysli. V žádném případě však nebyl hloupý. Znamenalo to jen to, že byl schopen o některých věcech uvažovat správně jen tehdy, když se z nich odbouraly všechny ty zbytečné a nepodstatné věci.

Teď se soustředil na tu jedinou a důležitou skutečnost. Někdo, kdo byl technicky vzato mágem, se ocitl v potížích. To mu bylo jasné. To zahrálo na jednu ze základních strun. Záležitost týkající se problému mrtvý-nemrtvý mohla zatím klidně počkat.

A kromě toho tady byla ještě jedna maličkost, která mu nedopřála klidu.

„… Artur… letěl se podívat?…“

„Moje úcta!“

Výsměšek pootočil hlavu. Pomalu zamrkal.

„Máte překrásné zuby,“ řekl opatrně.

„Díky,“ usmál se ještě šířeji Artur Mrkalec.

„A to jsou vaše vlastní?“

„Ó ano.“

„Úžasné. Samozřejmě předpokládám, že si je pravidelně čistíte?“

„No jistě. Hygiena, to je u nás jedna ze základních věcí.“

„Takže co teď budete dělat?“ zeptala se Ludmilla.

„No, prostě půjdeme a vytáhneme ho ven,“ zamračil se Výsměšek. Co je to s tou dívenkou? Cítil podivné nutkání pohladit ji po hlavě.

„Uděláme nějakou magii a dostaneme ho z toho. To se ví. Děkane!“

„Krleš!“

„Jdeme dovnitř a dostaneme starého Rumpála ven!“

„Krleš!“

„ Cože? “ vytřeštil starší pAsák oči. „Vy jste se musel zbláznit!“

Výsměšek se pokusil zatvářit tak důstojně, jak mu to současná situace a vzhled dovolovaly.

„Pamatujte si člověče, že jsem váš arcikancléř!“ vyštěkl.

„Když chcete trvat na formalitách! Vy jste se musel zbláznit, arcikancléři!“ řekl starší pAsák. Potom o něco ztišil hlas.

„Kromě toho si uvědomte, že je to nemrtvý. Nemám nejmenší představu, jak chcete zachraňovat nemrtvé. To je tak trochu protimluv, nezdá se vám?“

„Co takhle dělením?“ snažil se pomoci kvestor.

„Ne ne, nemyslím, že bychom do toho měli tahat chirurgické zákroky.“

„No a vůbec, copak jsme ho nepohřbili?“ neodpustil si lektor Zaniklých run.

„Pohřbili, ale teď ho znovu vyhrabeme,“ odsekl arcikancléř. „Je to pravděpodobně zázrak lidské existence.“

„Jako nakládačky,“ kvestorova tvář se rozzářila šťastným úsměvem.

Dokonce i bratři a sestry Nového počátku poněkud ztuhli.

„Dělají to tak v jedné části Jakazačistánu,“ vysvětloval jim kvestor. „Udělají obrovské hliněné nádoby speciálně kořeněných okurek nebo zeleninové směsi a na celé měsíce je zahrabou do země, kde je nechávají kvasit. Jen tak docílí té skvěle pikantní —“

„Řekněte mi,“ naklonila se Ludmilla tiše k Výsměškovi, „takhle se obvykle chovají všichni mágové?“

„No, starší pAsák je výtečný vzor,“ odpověděl jí Výsměšek. „Ten dokáže pochopit skutečnost stejně dokonale jako figurka vystřižená z papíru. Jsem pyšný, že ho mám ve svém týmu.“ Odplivl si, zamnul si ruce a zvolal: „Tak prima, mládenci. Dobrovolníci?“

„Krleš! Zde!“ prohlásil děkan, který pro tyto chvíle žil v úplně jiném světě.

„Při svém poslání bych se musel propadnout hanbou pod zem, kdybych nepomohl bratru v nesnázi,“ postoupil kupředu i Reginald Půlbotka.

„Oook.“

„Vy? Vás s sebou vzít nemůžeme,“ odpověděl děkan a vrhl pohrdavý pohled na knihovníka. „Vždyť vy nemáte ani ty nejmenší znalosti o partyzánské válce.“

„Oook!“ prohlásil rezolutně knihovník a udělal překvapivě srozumitelné gesto, které vyjadřovalo, že to je sice možné, ale na druhé straně, že to, co nezná o válečném umění orangutanů, by se dalo napsat na povrch malé hromádky vzniklé fyzickým zpracováním nepohodlného jedince, například děkana.

„My čtyři bychom na to měli stačit,“ přikývl spokojeně arcikancléř.

„Ani jednou jsem ho neslyšel říct krleš,“ huhlal spíš pro sebe děkan.

Najednou si sundal klobouk, což mágové dělají ve výjimečných případech, většinou jen tehdy, když si z nich chtějí něco vytáhnout, a podal ho kvestorovi. Pak utrhl pruh látky z podolku svého roucha a s výrazem vytržení ho pozvedl v napřažených pažích před sebe. Nakonec si jím ovázal čelo.

„Je to součástí étosu,“ řekl v odpověď na jejich neodbytně nechápavé pohledy a pronikavě nevyřčené otázky. „To je obřad, který podstupují válečníci Vyvažovacího kontinentu, než se vydávají do boje. A k tomu musíte vykřiknout —“ pokusil se vybavit text dávno přečtené knihy, „— ehm, bonsai. Ano, to je ono. Bonsai!“

„A já si myslel, že to znamená něco jako osekávání stromů, aby byly co nejmenší,“ zavrtěl užasle hlavou starší pAsák.

Děkan zaváhal. Když na to přišlo, sám si nebyl příliš jistý. Jenže dobrý mág nikdy nedovolí, aby mu nejistota bránila v pouti k výšinám.

„Ne, každopádně je to bonsai,“ prohlásil nakonec rezolutně. „Protože všechno je součástí bušído. Jako… jako malé stromy, které se snaží. Jako věčný nápor. Buší do… všeho a bez přestání. Jasně. To přece dává smysl, když o tom chvíli přemýšlíte.“

„Ale tady přece nemůžete křičet bonsai!“ protestoval lektor Zaniklých run. „Tady je přece naprosto odlišné kulturní pozadí. Bylo by to zbytečné. Nikdo by nepochopil, co máte tím výkřikem na mysli!“

„Nějak si s tím poradím,“ odbyl ho děkan.

Všiml si Ludmilly, která jim s otevřenými ústy naslouchala.

„To je řeč mágů,“ vysvětlil jí.

„Tohle? Vážně?“ zavrtěla Ludmilla hlavou. „Tak to bych nikdy neuhodla.“

Arcikancléř vylezl z vozíku a pokusně s ním popojížděl sem a tam. Nové myšlence trvalo dlouho, než se jí podařilo zahnízdit v arcikancléřově mysli, ale teď sám instinktivně cítil, že pro takový lehký drátěný vozík na čtyřech kolečkách se naskýtá celá škála využití.

„Tak co, jdeme? Nebo tady budeme stát celou noc a fačovat si hlavy?“ zavrčel nakonec.

„Krleš!“ vyštěkl děkan.

„Krleš?“ řekl Reginald Půlbotka.

„Oook!“

„Bylo to ‚krleš‘?“ zeptal se děkan s podezřením.

„Oook.“

„V tom případě… kupředu!“

Smrť seděl na horském vrcholku. To místo nebylo nijak zvlášť vysoko ani holé, ani nevzbuzovalo tísnivé pocity. Nikdy tady čarodějky nedržely sabat. Zeměplošské čarodějky, a to všeobecně, zásadně neodkládaly víc oděvu, než kolik nezbytně vyžadovala činnost, kterou v příslušném čase provozovaly. Nestrašily tady žádné přízraky. Na vrcholku neseděli žádní malí nahatí mužíčkové, kteří by rozdávali moudrosti, protože první věc, na kterou malý nahatý moudrý mužíček přijde, je, že sedět nahatý na vrcholku hory neznamená jen si pořídit parádní hemoroidy, ale navíc ještě hemoroidy omrzlé.

Občas na vrchol hory vylezl nějaký člověk a přidal nějaký ten kámen nebo dva na mohylu, která se tam vršila, jen proto, aby dokázal, že neexistuje žádná pitomost, kterou by člověk nedokázal.

Smrť seděl na mohyle a pomalými, klidnými tahy si obtahoval ostří kosy.

Vzduch se najednou pohnul a s tichým ‚pop‘ se z něj vylouply tři šedivé stíny.

Jeden řekl: Ty si myslíš, že jsi vyhrál?