Terry Pratchett - Sekáč

SLEČNO ZAHOŘALÁ? RENATO?

„Já — já nevěděla, co mám dělat, a ty jsi předtím říkal, že to zdaleka není tak složité, takže —“

Smrť vešel do stodoly. Když vyšel ven, měl na sobě svůj černý plášť s kápí.

Stále ještě stála na stejném místě.

„Nevěděla jsem, co mám dělat,“ opakovala, a asi ne kvůli němu. „Co se stalo? Už to všechno skončilo?“

PRAVDĚPODOBNĚ JEŠTĚ NE, odpověděl.

Za první řadou vozíkových válečníků se začaly objevovat další vozíky. Většina z nich vypadala jako malí stříbrní dělníci a jen tu a tam mezi nimi zablesklo bledé zlato vojáků.

„Co kdybychom ustoupili ke schodům,“ navrhla Doreen.

„Já si myslím, že to je přesně to, co chtějí, abychom udělali,“ rozhlížel se opatrně Rumpál.

„Tak tedy mně to celkem vyhovuje. A navíc si myslím, že na těch kolečkách nedokážou zdolat schody, co říkáte?“

„Vy přece v boji s nimi nemůžete obětovat život,“ upozornila ho Ludmilla. Lupine se jí držel neustále nablízku a upíral žluté oči na postupující vozíky.

„Bylo by skvělé, kdybychom měli alespoň nějakou šanci.“ Rumpál se dal nakonec přemluvit a skupinka začala ustupovat ke schodům. Když dorazili na jejich úpatí, zjistili, že na horním konci je shromážděn hustý zástup vozíků. Schodiště dolů však bylo, jak se zdálo, volné.

„Třeba pak najdeme jinou cestu nahoru,“ uklidňovala spíš sama sebe Ludmilla.

Jeden po druhém vstoupili na pohyblivé schodiště. Vstup hned za nimi zaplnily vozíky, které uzavřely tuhle únikovou cestu.

Mágové byli v nejnižším patře. Stáli mezi fontánkami a květinami tak tiše, že je Rumpál nejdříve minul, protože si myslel, že jsou to nějaké sochy nebo součásti ultramoderního nábytku.

Arcikancléř měl falešný nos, velký a červený, a v ruce svíral chomáč balónků. Kvestor stál vedle něj a žongloval barevnými koulemi, ale naprosto automaticky, jako stroj, a nevidoucí oči upíral neznámo kam.

Starší pAsák stál o kousek dál a na sobě měl dvojitou reklamní tabuli, s jakou se chodí po ulicích. Písmo na ní ještě zcela nedozrálo, ale Rumpál by vsadil svůj posmrtný život na to, že nápisy budou nakonec hlásat něco jako „výprodej!!!!!“.

Ostatní mágové byli nahloučeni v malé skupince, podobni loutkám, kterým někdo zapomněl natáhnout hodinové pero. Každý z nich měl na rouchu přišpendlenu oválnou placku. Známé, lidské grafice se vymykající písmo na nich hlásalo:

a bylo naprosto nepochopitelné, proč to dělá. Nezdálo se, že by mágové vypadali nějak bezpečně.

Rumpál zaluskal prsty před děkanovýma bledýma očima. Žádná odpověď.

„Ale není mrtvý,“ oznámil Reginald Půlbotka.

„Jen odpočívá,“ přikývl Rumpál. „Prostě je vypnutý.“

Reginald do děkana strčil. Mág trhavě postoupil kupředu, pak se zastavil, chvilku se nejistě kýval sem a tam a znovu znehybněl.

„Obávám se, že je odsud nikdy nedostaneme,“ otřásl se Artur. „Ne, dokud budou v tomhle stavu. Nemohl byste je nějak probudit?“

„Zapalte jim pod nosem peříčko,“ navrhla Doreen.

„Myslím, že to by nebylo nic platné,“ zavrtěl hlavou Rumpál. Své prohlášení zakládal na skutečnosti, že Reginald Půlbotka se pohyboval mágům přímo pod nosem a nikdo, jehož čichové ústrojí nezaregistrovalo Reginalda Půlbotku, nemohl reagovat na pach obyčejného spáleného peří. Takový člověk by pravděpodobně nereagoval ani na velmi těžké závaží, které by mu někdo hodil z výšky na hlavu.

„Pane Žičko,“ obrátila se Ludmilla s prosebným výrazem k Rumpálovi.

„Kdysi jsem znal golema, který jim byl hrozně podobný,“ zamyslel se Reg Půlbotka. „Jsou přesně jako on. Velikánský chlap, uplácaný z cihlářské hlíny. Tak nějak vypadá běžný golem. Jenom jim musíte na čelo napsat speciální kouzelné slovo a tak je nastartovat.“

„Co? Něco jako třeba bezpečnost?“

„Třeba.“

Rumpál znovu upřel pohled na děkana.

„Ne,“ zavrtěl nakonec rozhodně hlavou. „Nikdo nemá tolik cihlářské hlíny.“ Znovu se rozhlédl kolem. „Musíme zjistit, odkud přichází ta proklatá hudba.“

„Myslíte, kde se schovávají muzikanti?“

„Nemyslím, že by tuhle hudbu hráli hudebníci.“

„Musí tady být hudebníci, bratře,“ upozornil ho Reginald. „Proto se to přece jmenuje hudba.“

„Tak za prvé, nepodobá se to žádné hudbě, kterou jsem kdy slyšel, a za druhé jsem si taky myslel, že když chci mít světlo, potřebuju k tomu svíčku nebo olejovou lampu, a tady není ani jedno, ani druhé, a přece je tady světlo jako ve dne,“ odpověděl mu Rumpál.

„Pane Rumpále?“ opakovala Ludmilla o něco naléhavějším hlasem.

„Ano?“

„Tamhle přijíždějí nějaké další vozíky.“ Vozíky ucpaly všech pět chodeb vedoucích z ústředního prostoru.

„Další schodiště dolů už tady není.“

„Možná že je to — že ona je — v jedné z těch skleněných krychlí,“ řekla Ludmilla. „V některém tom obchodě.“

„Nemyslím. Nezdá se, že by byly dodělané. A kromě toho, mám z nich takový nedobrý pocit —“

Lupine zavrčel. Na předních vozících se zableskly ostré bodce, ale vozíky zatím nevypadaly, jako kdyby měly v úmyslu zaútočit.

„Musely přece vidět, co jsme udělali těm ostatním,“ měřil si je nedůvěřivým pohledem Artur.

„No, to nevím. Vždyť to se stalo nahoře,“ odpověděl mu Rumpál.

„Třeba se spolu nějak domlouvají.“

„A jak by spolu asi mluvily? Jak by vůbec dokázaly myslet? V několika spletených kusech drátu nemůže být žádný mozek,“ odmítala jeho myšlenku Ludmilla. „Mravenci ani včely taky nemyslí, když už o tom mluvíme,“ zamyslel se Rumpál. „U nich jsou to všechno podmíněné —“

Najednou zvedl hlavu.

Ostatní také zvedli hlavy.

„Vychází to odněkud ze stropu,“ řekl. „Musíme to najít, a nejlépe hned!“

„Vždyť jsou tam jen ty svítící plošky,“ prohlížela si strop Ludmilla.

„Musí to být něco jiného! Hledejte něco, odkud by ta hudba mohla vycházet.“

„Ale ona vychází odevšad !“

„Ať už máte v plánu cokoliv,“ prohlásila Doreen, která zvedla umělou květinu v květináči a teď ji držela jako obušek, „doufám, že to provedete rychle.“

„Co je ta kulatá černá věc támhle?“ zeptal se najednou Artur.

„Kde?“

„Támhle,“ ukázal Artur prstem.

„Fajn, Reg a já vám pomůžeme nahoru, tak do toho —“

„Mně? Ale já nesnáším výšky!“

„Já myslel, že se měníte v netopýra?“

„Jo, ale v hrozně nervózního!“

„Tak už si přestaňte stěžovat! Dobrá, jednu nohu, teď ruku sem, druhou nohu na Reginaldovo rameno —“

„A neprošlápněte mě, laskavě,“ upozornil Reginald.

„Mně se to nelíbí,“ zasténal Artur, když ho zvedli nahoru.

Doreen přestala pozorovat pomalu se přibližující vozíky a zvedla hlavu k němu.

„Avtuve! A so nopleffe opligé!?“

„Co? To je nějaký druh upíří tajné řeči?“ zašeptal Reg Rumpálovi.

„To znamená něco jako že šlechtic musí udělat, co musí šlechtic udělat,“ vysvětloval mu Rumpál.

„Šlechtic!“ zařval Artur, který se nebezpečně kolíbal.