Terry Pratchett - Sekáč

Vydali se dál. Chodba se rozšířila do obrovského, jasně osvětleného kopulovitého prostoru. Různá podlaží propojovala četná schodiště, uprostřed byla fontána a porost rostlin v keramických nádobách, jejichž zeleň vypadala příliš zdravá, než aby nebyla umělá.

„Není to překrásné?“ zajásala Doreen.

„Pořád mi to vnucuje představu, že by tady měli být lidé,“ ozvala se nesměle Ludmilla.

„Spousta lidí.“

„V každém případě by tady měli být alespoň mágové,“ zabručel Rumpál Žička. „Půl tuctu mágů nemůže zmizet jen tak beze stopy.“

Celá pětice pomalu postupovala kupředu. Chodba, kterou se právě ubírali, byla taková, že by jí mohli pohodlně projít tři sloni vedle sebe.

„Poslyšte, já si myslím, že by nebyl špatný nápad vrátit se zpět, odkud jsme přišli,“ zpomalila po chvíli Doreen chůzi.

„A k čemu by to bylo dobré?“ zavrtěl hlavou Rumpál.

„No, dostali bychom se odsud,“ vysvětlila krátce Doreen.

Rumpál se otočil a rychle počítal. Z kopulovitého prostoru vycházelo pět chodeb.

„Předpokládám, že nahoře je to stejné,“ pronesl nahlas.

„Je tady všude neuvěřitelně čisto,“ rozhlížela se Doreen nervózně. „No řekni, Arture, že je tady neuvěřitelně čisto?“

„Velmi čisto.“

Ludmilla se najednou zastavila. „Co je to za zvuk?“

„Jaký zvuk?“

„ Ten zvuk. Jako když někdo něco vysává.“

Artur se začal s očividným zájmem rozhlížet.

„Hm, já to nejsem.“

„To jsou ty schody,“ ukázal Rumpál.

„Nemluvte hlouposti, pane Žičko. Schody přece nesají.“

Rumpál sklonil pohled.

„Tyhle ano.“

Schody byly černé a podobaly se řece v kaskádě peřejí. Objevovaly se na jednom místě podlahy jako plošina, rychle se dělily do kovových plošek připomínajících schodiště, které vyjíždělo nahoru a tam někde znovu mizelo pod podlahou. Jak se schody objevovaly, vydávaly pomalé rytmické zvuky, něco jako šlup-šlup, které se ze všeho nejvíce podobaly zvuku jazyka zkoumajícího nějakou zvláště znepokojující zubní dutinu.

„Víte,“ otřásla se Ludmilla, „že tohle je asi jedna z nejodpornějších věcí, jaké jsem kdy v životě viděla?“

„No, já už viděl horší,“ oznámil jim Rumpál. „Ale fakt je, že jsou pěkně odporné. Půjdeme nahoru, nebo dolů?“

„Vy se na to chcete postavit ?“

„Nechci, ale v tomhle patře mágové nejsou, a buď tedy pojedeme po schodech, nebo musíme sjet po zábradlí. A díval se už někdo z vás na zábradlí?“

Podívali se na zábradlí.

„No, já bych řekla,“ ozvala se nervózním hlasem Doreen, „že nám by spíš vyhovovalo dolů.“

Mlčky sjeli dolů. Artur v místě, kde byly schody vsávány pod podlahu, málem upadl.

„Měl jsem strašlivý pocit, že mě zatáhnou bůhví kam pod zem,“ omlouval se a začal se rozhlížet.

„Je to velké,“ připustil.

„Prostorné. Tady dole bych s tapetami imitujícími kameny dokázal skutečné zázraky.“

Ludmilla přistoupila k nejbližší stěně.

„Víte, je tady víc skla, než jsem kdy viděla pohromadě. Ale tyhle menší zasklené prostory mně připadají tak trochu jako obchody. Nezdá se vám to? Velikánský obchod plný menších obchodů?“

„A ještě není zralý,“ přikývl Rumpál.

„Cože?“

„Jen si tak nahlas přemýšlím. Dokázala byste poznat, jaké je tam zboží?“

Ludmilla si zastínila oči.

„To ne, zatím to vypadá jako spousta barev a lesku.“

„Dejte mi laskavě vědět, kdybyste náhodou zahlédla mága, ano?“ Někdo vykřikl.

„Nebo některého z nich slyšela, například,“ dodal. Lupine se rozběhl chodbou a Rumpál se spěšně vydal za ním.

Tam ležel kdosi na zemi a zoufale se pokoušel odehnat párek vozíků. Byly mnohem větší než ty, které viděl Rumpál předtím, a celé se blýskaly zlatem.

„Hej!“ zaječel.

Vozíky okamžitě přestaly týrat ležící postavu a bleskově se obrátily proti nově příchozím.

„A je,“ stačil říci Rumpál a vozíky vyrazily. S každým metrem nabíraly na rychlosti.

První z nich se hbitě vyhnul Lupinovým čelistem a vrazil Rumpálovi do kolen, takže ho porazil na zem. Když se přes jeho tělo hnal druhý, Rumpál zuřivě natáhl ruku, namátkou zachytil kov a silně zatáhl. Jedno kolečko odletělo a vozík s třeskotem narazil do zdi.

Vyškrabal se na nohy právě včas, aby zahlédl, jak se Artur s pochmurnou odhodlaností pověsil na rukojeť druhého vozíku a víří kolem v šíleném odstředivém valtzu.

„Pusť ho! Pusť ho,“ křičela Doreen.

„Já nemůžu! Nemůžu!“

„Tak něco dělej!“

V tom okamžiku zazněl zvláštní zvuk, spojený s náhlým pohybem vzduchu. Vozík najednou nenapínal své síly proti váze velkoobchodníka s ovocem a zeleninou ve středním věku, ale na jeho držadle visel jen malý vyplašený netopýr. Odstředivá síla mrštila vozíkem na nejbližší opěrný sloup, odkud se odrazil, narazil na stěnu a padl na zem na záda.

„Kolečka!“ vykřikla Ludmilla. „Utrhněte mu kolečka!“

„Postarám se o to,“ ujistil ji Rumpál. „Pomoz Regovi.“

„Myslíte, že ten ležící je Reginald?“ zeptala se nevěřícně Ludmilla.

Rumpál mlčky ukázal na nedalekou stěnu. Slova „Lépe pozdě než nik…“ končila klikatou čmouhou rozmazané barvy.

„Ukažte mu stěnu a dejte mu plechovku s barvou a zapomene, v jakém světě se to ocitl,“ přikývla Doreen.

„No, tolik jich zas na vybranou neměl,“ zabručel Rumpál a odhodil od sebe kolečka vozíku. „Lupine, hlídej, kdyby se náhodou objevila další.“

Kolečka byla nabroušená jako brusle. Zřetelně cítil, že je pořezán na nohou. No, tak jak se asi postupuje při uzdravování?

Zvedli Reginalda Půlbotku do sedu.

„Co se děje?“ zeptal se. „Nikdo si sem netroufal, tak jsem sem vlezl, abych zjistil, odkud přichází ta hudba, a potom už si pamatuju jenom ta kolečka —“

Hrabě Artur se znovu vrátil do své víceméně lidské podoby, nadmul hruď a pyšně se rozhlédl kolem. Když si uvědomil, že si ho nikdo nevšímá, zase splaskl.

„Vypadají nebezpečněji než ty ostatní,“ upozorňovala Rumpála Ludmilla. „Jsou větší, ošklivější a samá ostrá hrana.“

„Vojáci,“ přikývl Rumpál. „Tam venku jsme se setkali jen s dělníky. A tady teď s vojáky. Přesně jako u mravenců.“

„Když jsem byl malý kluk, měl jsem mravenčí farmu,“ vmísil se jim do hovoru Artur, který dost tvrdě dopadl na zem a teď měl chvilkové potíže s podobou skutečnosti.

„Počkejte,“ zarazila ho Ludmilla. „O mravencích něco vím. Máme mravence na zadním dvorku. Jestliže ale máte dělníky a vojáky, tak taky musí někde být —“

„Já vím,“ přikývl Rumpál.

„— ale to se tomu jenom tak říkalo, farma. Nikdy jsem ty mravence neviděl, že by farmařili —“

Ludmilla se opřela o stěnu.

„Bude to někde blízko,“ řekla.

„Taky si myslím,“ souhlasil Rumpál.

„Jak asi vypadá, co byste řekl?“

„— uděláte to jednoduše tak, že vezmete dvě tabulky skla a nějaké ty mravence a —“

„Nevím. Jak bych taky mohl. Ale mágové budou někde nablízku.“

„Nevím, proč se o ně tak staráte,“ zavrtěla hlavou Doreen. „Pohřbili vás klidně zaživa jenom proto, že jste byl mrtvý.“

Při zvuku koleček zvedl Rumpál hlavu. Zpoza rohů vyjelo několik vozíkových válečníků a zaujali formaci.