„Já toho pitomýho právníka vůbec neměl poslouchat! Měl jsem hned vědět, že když člověk dostane úřední obsílku, a zvlášť od soudu, nemůže z ní pojít nic dobrého. A stejně na tu podělanou věc nemůžu dosáhnout!“
„Nemůžete vyskočit?“ zeptal se Rumpál.
„Nemohl by vás trefit šlak?“
„Ne.“
„A já zase nebudu nikam skákat!“
„Tak leťte! Proměňte se v netopýra a leťte.“
„Tady nedokážu získat dostatečnou vzletovou rychlost!“
„A co kdybyste s ním hodili,“ navrhla Ludmilla. „Víte, jako když pouštíte vlaštovku.“
„Něco takového bych si vyprosil! Já jsem hrabě!“
„No jo. Ale před chvilkou jste tvrdil, že jste o to nikdy nestál,“ upozornil ho Rumpál přátelsky.
„No, na zemi o to opravdu nestojím, ale když se mám rozhodnout, jestli se mnou má někdo házet jako talířem, tak —“
„Arture! Okamžitě udělej, co po tobě pan Žička chce!“
„Nevím, proč bych měl —“
„Arture!“
Artur v netopýří podobě byl překvapivě těžký. Rumpál ho držel za uši jako deformovanou kuželkářskou kouli a pokoušel se zamířit.
„Dejte pozor!“ pištěl hrabě, „nezapomeňte, že jsem ohrožený druh!“ dodával, když Rumpál napřáhl ruku dozadu.
Byl to přesný hod. Arturovi stačilo několikrát plesknout křídly a už se držel drápky černého kruhu ve stropě.
„Můžete s tím pohnout?
„Ne!“
„Tak se toho pevně chyťte a proměňte se nazpátek.“
„Ne!“
„My vás chytíme.“
„Ne!“
„Arture!“ zaječela Doreen a zaútočila na jeden z postupujících vozíků svým provizorním obuškem.
„No jo, tak dobrá.“
Vzápětí se u stropu zhmotnil Artur Mrkalec, který zoufale visel na černé mřížce, ale hned poté se zřítil na Rumpála s Regem a na prsa si tiskl kulatou černou mřížku.
Hudba najednou umlkla. Ze zničeného otvoru se vyvalilo růžové trubkoví a sneslo se na Artura, takže vypadal jako velmi levná porce špaget s masovými kuličkami. Fontány se na okamžik pokusily téci obráceně a pak vyschly.
Vozíky se zastavily. Ty vzadu najely do těch vpředu a ozval se sbor bolestivých kovových tónů.
Z otvoru se valilo další a další trubkoví, silné i slabé. Rumpál ho kus sebral. Bylo až nepříjemně růžové a lepkavé.
„Co myslíte, že by to mohlo být?“ zeptala se Ludmilla.
„Co si myslím? Já si myslím, že bychom odsud měli okamžitě vypadnout,“ odpověděl jí Rumpál.
Podlaha se zatřásla. Z fontán se vyvalila pára.
„Jestli ne dřív,“ dodal rychle.
Arcikancléř zasténal. Děkan padl kupředu. Ostatní mágové sice zůstali stát, ale činilo jim to dost velkou námahu.
„Už se z toho probírají,“ hlásila Ludmilla. „Jenže nevím, jestli zvládnou ty schody.“
„Nemyslím, že by někdo z nás ty schody zvládl,“ ušklíbl se Rumpál. „Podívejte se na ně.“
Schody si to taky očividně nemyslely. Černé stupně se ve světle, které nevrhalo stíny, záludně leskly.
„Je mi jasné, o čem mluvíte,“ přikývla Ludmilla. „To bych se raději pustila přes pás pohyblivého písku.“
„Asi by to bylo mnohem jistější,“ souhlasil s ní Rumpál.
„Třeba bychom našli nějakou rampu? Musí tady být nějaká cesta, po které jezdí ty vozíky, ne?“
„Dobrý nápad.“
Ludmilla pozorovala vozíky. Bezcílně jezdily sem a tam. „Já si dokonce myslím, že bych si mohla jeden z těch hodnějších chytit —“ řekla a chňapla po držadle kolemjedoucího vozíku.
Vozík se jí chvilku vzpíral, ale pak, protože nedostal žádné jiné příkazy, se poslušně podřídil.
„Ti, kdo mohou chodit, půjdou, a ty, kteří nemohou, budeme postrkovat. Tak pojď, dědo.“ To bylo určeno kvestorovi, kterého usadili na vozík. Řekl slabým hlasem „krleš“ a znovu zavřel oči. Na něj usadili děkana. [27] Pozn. autora: Je už dlouhodobou tradicí při nakládání drátěných vozíků ukládat ty nejkřehčí věci dospod.
„A teď kam?“ zeptala se Doreen. Několik dlaždic se zvlnilo a pak zvedlo. Z prostoru pod nimi se začala valit těžká šedá pára.
„Podle mě to musí být někde na konci chodby,“ uvažovala Ludmilla. „Pojďte!“
Artur sklopil oči k oblakům mlhy, které se mu točily kolem nohou.
„Moc by mě zajímalo, jak se dá tohle udělat,“ řekl. „Je neobyčejně těžké sehnat nějakou látku, která by vám udělala trochu mlhy. Zkoušeli jsme to, rozumíte, aby byla naše krypta ještě více… kryptická, ale jenom jsme kdeco začoudili, podpálili záclony a —“
„Ale no tak, Arture. Odcházíme.“
„Snad jsme jim neudělali moc velkou škodu, co myslíte? Možná bychom jim měli nechat nějaký lístek s vysvětlením —“
„Jasně! Jestli chcete, tak já jim napíšu něco na stěnu,“ rozzářil se Reg.
Zvedl vzpěčující se vozík — dělníka — za rukojeť a s výrazem nesmírného uspokojení s ním udeřil o nejbližší sloup, až se kolečka rozletěla na všechny strany.
Rumpál pozoroval, jak členové klubu Nového začátku postupují k nejbližší chodbě a před sebou postrkují výkvět všeho mágstva.
„Dobrá, dobrá, dobrá,“ řekl. „Tak zatím to bylo docela jednoduché. Prosím, a nic jiného nepotřebujeme. Zatím na tom není nic dramatického.“
Vykročil kupředu a najednou se zastavil.
Z podlahy vyrazily růžové trubice a začaly se mu pevně omotávat kolem nohou.
Další dlaždice vyletěly do vzduchu. Schodiště se zatřáslo a rozpadlo a odhalilo tmavou vroubkovanou, a především živou vrstvu, která je poháněla. Stěny se začaly vydouvat a bortit dovnitř, mramor praskal a odhaloval červené a růžové vrstvy uvnitř.
Samozřejmě, pomyslela si ta velmi malá část Rumpálová mozku, která ještě zůstávala relativně klidná, to všechno není skutečné. Budovy přece ve skutečnosti nežijí. Je to jen taková metafora, jenže v takových chvílích může být metafora totéž co zapálená svíčka v továrně na výrobu ohňostrojů.
Když už jsme si řekli tohle, řekněme si, jaká asi ve skutečnosti bude královna? Jako larvy chrostíků, které si stavějí domečky z písku, dřívek a kamínků, aby se zamaskovaly? Nebo jako loděnka — nautilus, který si s tím, jak roste, dostavuje ulitu? Máme-li však soudit podle toho, jakým způsobem se bortí podlahy, tak nejspíš jako velmi rozzlobená chobotnice.
Rumpál přemýšlel, jak by se mohla města proti takovým věcem bránit? Živá stvoření si většinou vyvinou proti nepřátelům a dravcům určitý obranný mechanismus. Jed a žihadla a ostny a takové věci.
Teď a tady jsem to nejspíš já. Neoholený, starý Rumpál Žička.
No, když nic, tak bych měl alespoň dohlédnout na to, aby se ostatní dostali v pořádku ven. Takže hlavně musím nějak ukázat, že jsem tady…
Sehnul se uchopil do rukou plnou hrst pulzujících trubek a ze všech sil zatáhl.
Královnin zuřivý řev byl slyšet až v budovách univerzity.
Bouřková mračna se hnala k pahorku. Tam se velmi rychle srážela a kupila v mohutnou hradbu. Na jejich okraji už bylo tu a tam vidět první blesky.
TADY KOLEM JE NĚJAK PŘÍLIŠ MNOHO ŽIVOTA, řekl Smrť. NE ŽE BYCH SI ZROVNA JÁ STĚŽOVAL. KDE JE TO DÍTĚ?
„Uložila jsem ji do postele. Teď spí. A je to docela obyčejný spánek.“
Do vrcholku kopce udeřil blesk, provázený hromovým zahřměním. Zahřmění následoval podivný skřípavý zvuk, který se ozval někde na polovině cesty k vrcholu kopce.
Читать дальше