Terry Pratchett - Sekáč

„Oni si mysleli, že to dělají pro mé dobro,“ vysvětloval Rumpál. „Tak to s lidmi bývá často. Je to úžasné, všechny ty věci, které v tom určitém okamžiku vypadají jako skvělý nápad.“

Nový Smrť se pomalu narovnal.

Nebo?

HM.

EHM.

Vilém Klika pomalu o několik kroků ustoupil, rychle se otočil a vzal nohy na ramena.

Bylo to, jak byl sám ze všech nejlépe informován, zcela zbytečné oddalování nevyhnutelného. Ale nebyl to ve zkratce celý lidský život?

Ještě žádný člověk před ním po své smrti neutekl. Mnoho jich to zkoušelo předtím, a často velmi důmyslnými způsoby. Ale duch, náhle přesazený z jednoho světa do druhého, obvykle zareagoval tak, že začal beznadějně bloumat kolem. Koneckonců, proč utíkat? Vždyť jste ani nevěděli, kam byste vlastně měli utíkat.

Jenže duch Vilém Kliky věděl, kam má utíkat.

Kovárna Neda Rozinky byla na noc zamčená, i když to samozřejmě nepředstavovalo žádný problém. Ani živý, ani mrtvý, duch Viléma Kliky proběhl zdí.

Z doutnající výhně vycházela jen slabá narudlá záře. Kovárna byla plná vlahé temnoty.

Co v ní ale nebylo, byl duch kosy.

Vilém Klika se zoufale rozhlížel sem a tam.

KVÍK?

Na trámu nad jeho hlavou seděla malá postavička v černém pláštíku s kápí. Divoce gestikulovala směrem k nejtemnějšímu koutu.

Vilém uviděl, že za hromadou dřeva vyčuhuje tmavé kosiště. Pokusil se ho uchopit prsty, které teď byly stejně hmotné jako jejich stín.

SLÍBIL MI, ŽE JI PRO MĚ ZABIJE.

Krysí smrť lítostivě pokrčil ramínky.

Stěnou prošel nový Smrť a v obou rukou svíral napřaženou čepel.

Pomalu se blížil k Vilému Klikovi. Něco zašumělo. Do kovárny se hrnuly šedé stíny.

Vilém Klika se zašklebil hrůzou.

Nový Smrť se zastavil a v slabé záři uhlíků zaujal dramatickou pózu.

Švihl kosou ze všech sil.

A málem ztratil rovnováhu a upadl.

Nečeká se od tebe, že budeš uhýbat!

Vilém Klika znovu proběhl stěnou a s lebkou skloněnou pádil napříč náměstím, přičemž jeho poloprůsvitné nohy nevydávaly při dopadu na dláždění nejmenší zvuk. Doběhl k malé skupince u hodin.

NA KONĚ! A RYCHLE PRYČ!

„Co se děje? No tak, co se děje ?“

NEFUNGOVALO TO!

Pohled slečny Zahořalé se naplnil panikou, ale vzápětí se vzpamatovala, položila zabalené děvčátko Truhlíkovi na záda a sama vylezla za ním. Vilém Klika pak koně udeřil po zadku. Ucítil náraz, protože Truhlík existoval ve všech světech.

JEĎ!

Neohlížel se, ale vyrazil ulicí nahoru a na cestu k farmě.

Zbraň!

Něco, co by udržel v rukou!

Jediná zbraň ve světě nemrtvých byla v rukou nového Smrtě.

Jak Vilém Klika běžel, uvědomil si, že slyší rychlý klepavý zvuk. Sklopil oči. Vedle něj běžel krysí Smrť.

Krysí Smrť zvedl hlavičku a povzbudivě na Viléma kvíkl.

Vilém proběhl branou na dvůr a opřel se o stěnu domu.

Zdáli zaznělo zadunění bouře. Jinak všude vládlo dokonalé ticho.

Poněkud se uvolnil a začal se plížit podél zdi k zadní části domu.

V šeru se něco zablesklo. Tam, opřená o stěnu, spočívala jeho kosa, kterou tam chlapi odložili, když ho přinesli domů. Nebyla sice zdaleka taková jako ta, kterou si tak pečlivě připravil, tuhle užíval při sklizni. Ostří, které měla, bylo vybroušeno jen na brusech a jemných kamenech, ale byl to známý tvar a Vilém po ní podvědomě natáhl ruku. Ta mu prošla kosou jako mlhou.

Čím dál utečeš, tím blíže se k nám dostaneš.

Ze stínů klidně vystoupil nový Smrť.

To byste měl vědět, dodal.

Vilém Klika se narovnal.

Na tohle se moc těšíme.

TĚŠÍŠ SE NA TO?

Nový Smrť popošel kupředu. Vilém Klika ustoupil.

Ano. Vzít život Smrťovi, to je jako ukončit život bilionů nižších životů.

NIŽŠÍCH ŽIVOTÚ? TOHLE NENÍ ŽÁDNÁ HRA!

Nový Smrť zaváhal. Co je to hra?

Vilém Klika ucítil slabou jiskřičku naděje.

MOHL BYCH TĚ NĚJAKOU —

Konec dřevěné násady ho zasáhl pod bradu a odhodil ho ke stěně, kde se svezl k zemi.

Cítíme, cítíme šalbu a mam. Nechceme tě poslouchat.

Vilém Klika se pokusil vstát.

Násada kosy ho zasáhla znovu.

Nikdy neděláme tytéž chyby.

Vilém Klika pozvedl hlavu. Nový Smrť v ruce svíral zlaté přesýpací hodinky — horní baňka byla docela prázdná. Kolem dvojice Smrťů se najednou pohnula krajina, začala rudnout, prostě a jednoduše na sebe začala brát tu nehezkou tvář reality viděné z druhé strany…

Váš čas už je dávno tentam, pane Viléme Kliko.

Nový Smrť si shodil z hlavy kápi. Mezi černým pláštěm a zlatou korunou se jen tak vinuly pramínky našedlého dýmu.

Vilém Klika se pozvedl na lokti.

KORUNA? Hlas se mu chvěl nenávistí. JÁ NIKDY KORUNU NENOSIL!

Vy jste taky nikdy nechtěl vládnout.

Nový Smrť znovu napřáhl svou čepel.

Pak došlo jak novému Smrťovi, tak starému Smrťovi, že se sykot padajících zrn času ve skutečnosti nezastavil.

Nový Smrť se zarazil a vytáhl zlaté přesýpací hodiny.

Zatřásl s nimi.

Vilém Klika se podíval do prázdného prostoru pod korunou. I když tam nebyly rysy, ve kterých by se odrážel výraz, zračilo se tam překvapení, které se vznášelo jen tak ve vzduchu.

Smrť viděl, jak se koruna otáčí.

Kousek stranou stála slečna Zahořalá s rukama předpaženýma a dlaněmi nějakých třicet centimetrů od sebe. Oči měla zavřené. Mezi dlaněmi se ve vzduchu před ní vznášel mlhavý obrys přesýpacích hodin, ve kterých se silným pramínkem přesypával písek.

Oba Smrťové dokázali na jejich podstavci přečíst jemně vyryté jméno — Renata Zahořalá.

Výraz nového Smrtě, visící v prostoru pod korunou, se teď změnil z údivu na absolutní úžas. Obrátil se k Vilému Klikovi.

Kvůli VÁM?

Jenže to už se Vilém Klika zvedal a rostl jako královský hněv. Natáhl se za sebe, zavrčel, a protože znovu žil, i když jen v zapůjčeném čase, ruce se mu sevřely kolem kosiště obilní kosy.

Korunovaný Smrť ji zahlédl a pozvedl na obranu svou vlastní zbraň, ale na celém světě pravděpodobně neexistovalo nic, co by mohlo zastavit ten opotřebovaný nástroj. Ostří kosy zabrblalo vzduchem a pomsta a nenávist mu dodaly ostrost, která překračovala jakoukoliv definici ostrosti. Proletělo kovem, aniž v nejmenším zpomalilo.

ŽÁDNOU KORUNU, zasyčel Vilém Klika a upřel pohled přímo do kouře nad límcem černého pláště. ŽÁDNOU KORUNU. JEN PRÁCI.

Černé roucho se pod ostřím jeho kosy pomalu sesulo k zemi. Ozvalo se slabé vzlykavé zasténání, které téměř přesahovalo hranici slyšitelnosti. Ze země vyšlehl černý sloup, podobný negativu blesku, a zmizel v mracích.

Smrť chvíli čekal a pak opatrně strčil do černé hromádky na zemi špičkou nohy. Z té vypadla mírně zprohýbaná koruna, kutálela se kousek po hrbolatých kamenech a zmizela.

OH, řekl Smrť s odmítavým gestem. DRAMA.

Přešel ke slečně Zahořalé a jemně jí přitiskl ruce k sobě. Nehmotné hodiny zmizely. Modrofialový opar, lemující okraj zorného pole, zmizel a tentýž prostor zaplavila skutečnost.

Dole v městečku právě hodiny dotloukly poslední úder půlnoci.

Stará paní se třásla. Smrť jí luskl prsty před obličejem.