Terry Pratchett - Sekáč

ACH. DALŠÍ DRAMA.

Smrť prošel stodolou a postavil se do vrat tak, aby měl co nejlepší výhled na temná pole. Slečna Zahořalá se mu držela v patách a používala ho tak trochu jako štít proti všem hrůzám, které by je mohly venku očekávat.

Za vzdáleným plotem se objevila namodralá záře, která se pomalu pohybovala.

„Co jeto?“

BYL TO ROZINKŮV SKLIZŇOSTROJ.

„ Byl? A co je to teď?“

Smrť se podíval na šedivé přihlížející.

UBOHÝ PORAŽENÝ.

Sklizňostroj se probíjel přes rozbahněná pole, přihrnovací ramena se výhružně kývala sem a tam a pohybující se páky pracovaly, obklopeny modravou září. Prázdné oje k zapražení koně se bezmocně zvedaly vzhůru.

„Jak to může jet bez koně? Včera to táhl kůň?“

TEĎ TO ŽÁDNÉHO NEPOTŘEBUJE.

Rozhlédl se po publiku. Šedých stínů neustálé přibývalo.

„Truhlík stojí na dvoře. Pojďme!“

NE.

Sklizňostroj stále zrychloval a mířil přímo k nim. Původně jasně odlišené sip, sip jednotlivých čepelí se začalo slévat ve stejnoměrný sykot.

„Zlobí se, protože jsi z něj sebral plachtu?“

TO NENÍ VŠECHNO, CO JSEM SEBRAL.

Smrť se potutelně ušklíbl na přihlížející. Pozvedl svou kosu, několikrát ji otočil v rukou, a když si byl jistý, že na ní spočívají zraky všech přítomných, odhodil ji na zem.

Pak si založil ruce.

Slečna Zahořalá s ním zacloumala.

„Co to děláš, blázne?“

DRAMA.

Sklizňostroj dorazil k bráně do dvora a proletěl jí v záplavě dřevěných úlomků.

„Jseš si jistý, že to dobře dopadne?“

Smrť přisvědčil.

„No dobrá. V tom případě jsem klidná.“

Kola sklizňostroje se měnila v rotující čmouhu.

PRAVDĚPODOBNĚ.

Pak najednou…v tom složitém stroji něco cinklo.

Sklizňostroj se stále pohyboval kupředu, jenže teď už v kusech. Z os vyrazily fontány jisker. Několik kuželů a ramen se sice udrželo pohromadě, ale i ty zmateně poskakovaly po dvoře, když se začaly vzdalovat od centrálního uzlu chřestících součástek, který se čím dál tím pomaleji valil kupředu. Kruh se srpovými čepelemi se uvolnil ze závěsů, proletěl bokem stroje a s hlasitým zvoněním se odkutálel do polí.

Dvůr naplnilo plechové chřestění, cinkání, drnčení, klepání, a teprve když všechno utichlo, ozvalo se poslední osamocené zazvonění, které je zvukovým ekvivalentem proslulých bot, z nichž vystupuje kouř.

Až pak se rozhostilo opravdu dokonalé ticho, které zaplavilo celé okolí.

Smrť se sehnul k zemi a zvedl složitě vyhlížející součástku, která mu dopadla skoro k nohám. Byla ohnuta téměř do pravého úhlu.

Slečna Zahořalá na něj upřela pohled.

„Co se stalo?“

JÁ SI MYSLÍM, ŽE TADY TEN OVÁLNÝ VÝSTŘEDNÍK SKLOUZL PO OJNICI AŽ NAHORU A ZACHYTIL SE O TAMTU PŘÍRUBU A TO MĚLO, JAK JSTE VIDĚLI, NEDOZÍRNÉ NÁSLEDKY.

Smrť se vyzývavě podíval na zástup šedých přihlížejících. Ti začali jeden po druhém pomalu mizet.

Zvedl ze země kosu.

A TEĎ MUSÍM JÍT, řekl.

Slečna Zahořalá se zděsila. „Cože? Jen tak, zničehonic?“

ANO. PŘESNĚ TAK. MÁM PŘED SEBOU SPOUSTU PRÁCE.

„A to už tě nikdy neuvidím? Tedy, myslela jsem dřív, než —“

ALE ANO. BRZO. Hledal ta správná slova, ale nedařilo se mu to. SLIBUJU.

Smrť si vysoukal plášť a sáhl do kapsy Klikových pracovních kalhot, které měl pod ním.

AŽ RÁNO PŘIJDE PAN ROZINKA SBÍRAT SVŮJ STROJ, BUDE PRAVDĚPODOBNĚ HLEDAT TOHLE, řekl položil jí na dlaň něco malého a pokrouceného.

„Co je to?“

KORUNKOVÁ MATICE VELIKOSTI OSMNÁCT.

Smrť přistoupil ke svému koni a pak si na něco vzpomněl.

A TAKY MI DLUŽÍ ČTVRŤÁK.

Výsměšek otevřel oči. Všude kolem se hemžili lidé. Spousta světel a vzrušení. Většina lidí mluvila najednou.

Zdálo se, že ho někdo posadil na velmi nepohodlný vozík a všude kolem bzučí podivný hmyz.

Slyšel, jak si děkan stěžuje, pak ve všeobecném zmatku rozlišil sténání, které mohl vydávat jen kvestor, a hlas mladé ženy. Jak to vypadalo, tak se o jeho lidi někdo stará, ale jemu vůbec nikdo nevěnoval pozornost. No, když už se tedy rozdělovala péče, on se dá, u všech čertů, také opečovat.

Hlasitě zakašlal.

„Co kdybyste zkusili,“ obrátil se ke krutému světu všeobecně, „vpravit mi mezi bledé a sevřené rty trochu nějaké kvalitní brandy?“

Vzápětí nad sebou spatřil zjevení, které mu u tváře přidržovalo lampu. Mělo obličej velikosti pět v kůži rozměru třináct a hlasem, v němž zněla účast, řeklo: „Oook?“

„Jo to jste vy?“ prohlásil Výsměšek. Rychle se posadil pro případ, že by knihovníka napadlo dát mu dýchání z úst do úst.

Jeho mozkem pokulhávaly zmatené myšlenky. Vzpomínal si na stěnu lesklého kovu, pak růžové moře a nakonec… hudbu. Nekonečnou hudbu, určenou k tomu, aby změnila lidský mozek v kouli smetanového sýra.

Otočil se. Za ním se tyčila budova, obklopená zástupem lidí. Byla nízká a dřepěla na zemi podivně animálním způsobem, vzbuzovala dojem, že kdyby někdo chtěl zvednout ze země její křídlo, uslyšel by mlask, mlask povolujících přísavek. Proudilo z ní světlo a ze dveří se valila mračna páry.

„Výsměšek se probral!“

Objevilo se několik dalších tváří. Výsměšek si pomyslel: není svátek Pečené duše, takže to určitě nejsou masky. No nazdar.

Někde za sebou zaslechl děkanův hlas, který říkal: „Já jsem pro to, abychom sestavili Oparretův seizmický reorganizátor a vhodili ho tam dveřmi. A máme po problémech.“

„V žádném případě! Jsme příliš blízko k městským hradbám! Stačí, když na příslušná místa spustíme Kýhovýrův přitažlivý středobod a —!“

„Nebo Podskočníkovo požárové překvapení?“ Ozval se kvestorův hlas. „Spálit to na prach, to je nejlepší řešení —“

„Jo? Vážně? A co vy víte o válečné taktice? Vždyť vy neumíte pořádně říct ani krleš !“

Výsměšek se křečovitě zachytil okrajů vozíku.

„Byl by někdo z vás tak laskav a řekl mi,“ zasípal, „co se tady — k sakru — děje?“

Ludmilla si prorazila cestu členy klubu Nového začátku.

„Musíte je zastavit, arcikancléři!“ zvolala. „Oni se dohadují o tom, jak by ten velký obchod zničili!“

Ve Výsměškově hlavě se objevila ošklivá vzpomínka.

„Skvělý nápad,“ odpověděl jí.

„Ale pan Žička je stále ještě uvnitř!“

Výsměšek se pokusil zaostřit na zářící budovu.

„Cože? Mrtvý Rumpál Žička?“

„Artur se tam zaletěl podívat, když zjistil, že pan Žička už s námi není, a řekl, že pan Rumpál bojuje s něčím, co vylezlo ze stěn! Viděli jsme spoustu vozíků, ale ty se o nás nezajímaly. On nás vlastně vyvedl ven!“

„Cože? Mrtvý Rumpál Žička?“

„Nemůžete to místo rozbít vaší magií, když tam zůstal jeden z vašich mágů!“

„Cože? Mrtvý Rumpál Žička?“

„Ano!“

„Ale on je přece mrtvý,“ zavrtěl hlavou Výsměšek.

„Nebo snad ne? Tvrdil, že je.“

„Pch,“ přidal se někdo, kdo měl mnohem méně kůže, než o kolik by chtěl Výsměšek kdy v životě přijít.

„To je naprosto typické. Není to nic jiného než nesmyslné přesvědčení o nadřazenosti živých. Ryzí životismus. Je mi jasné, že kdyby tam uvnitř zůstal někdo, kdo by byl živý, snažili by se ho ze všech sil zachránit. Jste všichni životisti!“