Hm. Už tři týdny měl hrabě v obchodě pana Keebla vývěsku, kterou sháněl pomocnou sílu. Ubytování, tři jídla denně a v případě potřeby i falešný hrb. Nikdo se ani nezeptal , o co jde. A přitom si lidi věčně stěžují, že je v kraji hrozná nezaměstnanost. Stačí na to jenom vzpomenout a jeden je zesinalý vzteky.
Zvedl další kus dřeva a s nespokojeným úšklebkem roztáhl metr.
Záda Artura bolela od kopání vodního příkopu. Další věc, o které se noblesním upírům ani nesnilo. Příkop tak nějak patřil k věci, to je pravda. A většina upírů měla příkop kolem celého sídla, protože ani u jednoho z nich nevedlo průčelí na rušnou ulici. Taky neměli na jedné straně za sousedku starou paní Pivínovou, která si pořád a na všechno stěžovala, a na druhé straně trollí rodinu, se kterou Doreen nemluvila, takže ostatní upíři se nemuseli spokojit s příkopem, který se táhl jen přes zadní dvorek. Artur do něj každou chvíli spadl.
A pak tady bylo to kousání mladých žen, samozřejmě do krku. Nebo přesněji řečeno nebylo. Artur byl sice většinou ochoten naslouchat stanovisku toho druhého, ale byl si jist, že k upířině patří v určitých situacích mladé ženy, ať už Doreen tvrdí, co chce. V průsvitném naklíže. Artur si sice nebyl zdaleka jist, co to takové průsvitné naklížo je, ale četl o tom a věděl, že by to chtěl aspoň jednou vidět, než zemře… nebo co to vlastně udělá…
A ostatní upíři určitě neměli ženy, které jim ze dne na den začaly přišeplávat, aby tak zdůraznily délku špičáků, které neměly. Nepotřebovaly to. Ony tak mluvily od přírody.
Artur si povzdechl.
To nebyl život, ani položivot, ani život po životě, nebo co to mělo být, když byl člověk velkoobchodníkem se zeleninou nižší střední třídy a musel se chovat jako někdo z horních deseti tisíc.
Pak otvorem ve stěně, který tam právě prorazil, aby do něj zasadil zrezivělou mříž, pronikla dovnitř hudba.
„A je,“ zabručel a poškrabal se na bradě. „Doreen?“
Reginald Půlbotka dupl na své přenosné pódium.
„— a dovolte, abych vám řekl, že nebudeme jen tak nečinně ležet a dívat se, jak nám tráva přerůstá přes hlavu!“ zvolal. „Takže teď slyším, jak se ptáte: Jaký je náš sedmibodový plán pro získání rovnoprávnosti s živými?“
Vítr honil po hřbitově chomáče uschlé trávy. Jediné stvoření, které Reginaldovi věnovalo nějakou pozornost, byl osamělý havran.
Reginald Půlbotka pokrčil rameny a ztišil hlas.
„Měli byste se o to alespoň pokusit. Já jsem si pro naši věc sedřel ruce na kost,“ v tomto místě pozvedl ruku, aby demonstroval pravdivost svých slov, „a slyšel jsem snad jediné slůvko díků?“
Jen pro jistotu udělal řečnickou pauzu. Havran, jeden z těch zvláště velkých a vypasených, kteří zamořili střechy univerzity, naklonil hlavu na stranu a upřel na Reginalda zamyšlený pohled.
„Poslyšte,“ pokračoval Reginald, „občas mám pocit, že bych to měl raději vzdát —“ Havran si odkašlal.
Půlbotka se obrátil, jako když do něj střelí. „Řekni jediné slovo, rozumíš, jediné mizerné slovo a…“
V tom okamžiku zaslechl melodii.
Ludmilla se odvážila opatrně odtáhnout ruce od uší.
„To je příšerné! Co je to, pane Žičko?“ Rumpál si pokoušel stáhnout zbytky klobouku přes uši.
„Já nevím,“ odpověděl. „Mohla by to být hudba. Pokud ovšem člověk nikdy před tím žádnou hudbu neslyšel.“
To nezněly noty. Byly to slepené zvuky, které snad mohl někdo za noty vydávat, ale podobaly se mapě krajiny, kterou ve spěchu nakreslil člověk, který ji v životě neviděl.
Hnyp. Ynyp. Hvjomp.
„Zdá se mi, že to zní z nějakého místa za městskými hradbami,“ řekla Ludmilla. „A kam jdou všichni ti lidé? Přece se jim to nemůže líbit , nebo snad ano?“
„No, nedovedu si představit, proč by mělo.“
„Já jenom, že mi to… vzpomínáte si na ty potíže s krysami, které se vloni tolik přemnožily? A na toho muže, který tvrdil že má píšťalu, jejíž tóny slyší jen krysy?“
„Jistě že si to pamatuju, ale to nebyla pravda, byl to švindl. Ten chlápek, to byl Úžasný Moric a jeho Cvičení hlodavci —“
„Ale předpokládejme na chvilku, že by to mohla být pravda.“
Rumpál zavrtěl hlavou.
„Hudba, která by lákala lidi? Tohle máte na mysli? Ale to nemůže být pravda. Na nás to přece nepůsobí. Spíš naopak, ujišťuju vás.“
„Ano, ale… vy přece nejste tak docela živý člověk…, když dovolíte,“ nedala se odbýt Ludmilla.
„A já —“ zarazila se a zrudla.
Rumpál ji přátelsky poplácal po rameni.
„To byla dobrá připomínka. Moc dobrá.“ Na víc se momentálně nezmohl.
„Vy to víte, že?“ řekla s očima upřenýma k zemi.
„Vím. Nemyslím, že by to bylo něco, za co byste se musela stydět, jestli chcete slyšet můj názor.“
„Maminka říká, že kdyby na to někdo přišel, byla by z toho strašlivá ostuda!“
„No, to hlavně záleží na tom, kdo by to byl,“ uklidňoval ji Rumpál a vrhl rychlý pohled na Lupina.
„Proč se na mě ten váš pes tak upřeně dívá?“ zeptala se Ludmilla.
„Je velmi chytrý,“ uklidňoval ji Rumpál.
Rumpál zašmátral v kapsách, odhodil několik hrstí země a vytáhl svůj ohmataný kalendář. Do dalšího úplňku zbývalo dvacet dnů. To je jedno, pomyslel si, bude to něco, na co se už teď můžeme všichni těšit.
Obrovská hora tvořená změtí kovových součástí se začala rozpadat. Kolem rozčileně kroužily ojedinělé vozíky, jež se pokoušely dostat ještě dovnitř, a svíral se tisícihlavý dav ankh-morporských občanů, kteří se tam pokoušeli nahlédnout. Nehudební hudba naplnila vzduch.
„Támhle je pan Kolík,“ ukázala Ludmilla hlavou, když se prodírali neodporujícími lidmi.
„Co prodává teď?“
„Mám pocit, že se právě nepokouší prodat nic, pane Žičko.“
„To už je to tak špatné? Jestli je to, jak říkáte, jsme v moc ošklivém maléru.“
Z jedné z mnoha děr, které zely v kovové spleti, vyšlehlo modré světlo. Vzduchem proletěly zbytky rozbitého vozíku a cinkající prška se snesla na zem jako podzimní listí.
Rumpál se sehnul k zemi a zvedl špičatý klobouk. Pokrývka hlavy byla pomačkaná a podle stop i přejetá spoustou vozíků, ale pořád ještě se v ní dal poznat předmět, který měl po právu sedět někomu na hlavě.
„Tam uvnitř jsou mágové,“ řekl.
Na kovu se odrazilo stříbřité světlo. Pohybovalo se jako olej. Rumpál opatrně natáhl ruku a od kovové hromady vyletěla velká jiskra a uzemnila se pres jeho prsty.
„Hmm,“ zavrtěl hlavou, „a jaký je tady magický potenciál —“
Najednou zaslechl volání upírů.
„Varúj, pane Žičko!“ [26] Pozn. překl.: Původní autorem použitý výkřik ‚coo-ee’, který prameny předkládají jako varovný křik australských domorodců, jsem se v tomto případě rozhodl nahradit varovným pokřikem dřevorubců nám mnohem bližšího národa.
Otočil se. Mířili k němu Nosterfernetovi.
„My jsme mysleli… byli bychom tady už dřív, jenže…
Nemohl jsem najít ten zatracený límečkový knoflíček,“ zamumlal vztekle Artur, který měl na rozpálené tváři stísněný výraz. Na hlavě měl nasazen vysoký cylindr — klak, který se jistě skvěle skládal, ale k všeobecné smůle postrádal jakoukoliv kloboukovitost. Artur vypadal, jako by do světa vyhlížel zpod měchu tahací harmoniky.
Читать дальше