Terry Pratchett - Sekáč

MĚL JSEM SE PŘIPRAVIT LÉPE. MĚL JSEM PLÁNY —

„No ano, ale bylo potřeba sklidit obilí.“

ANO.

„Nemohli bychom nějak zabarikádovat dveře, nebo udělat něco takového?“

VÍTE VY, CO VLASTNĚ POVÍDÁTE?

„No tak něco vymyslete sám. Copak se vám nikdy nikdo nepostavil?“

NE, zavrtěl hlavou Vilém Klika a v hlase se mu ozval téměř neznatelný záchvěv pýchy.

Slečna Zahořalá vyhlédla z okna a pak se dramaticky přitiskla zády ke stěně vedle záclony.

„Je pryč!“

TO, upozornil ji Vilém Klika. TAK RYCHLE NEMOHL VZNIKNOUT ON, ZATÍM TO JEŠTĚ POŘÁD BUDE JEN TO.

„Je to pryč. Může to být kdekoliv.“

DOKÁŽE TO PROJÍT STĚNOU.

Vrhla se ke schodům, ale pak se zastavila a otočila se k němu s tázavým výrazem.

DOBRÁ. DONESTE TO DÍTĚ. MYSLÍM SI, ŽE BYCHOM ODSUD MĚLI ODEJÍT. Najednou ho něco napadlo. Maličko pookřál. POŘÁD NÁM JEŠTE ZBÝVÁ TROCHU ČASU. KOLIK JE HODIN?

„Nevím. Vždyť celou tu dobu, co jste tady, neděláte nic jiného, než že zastavujete hodiny.“

ALE NENÍ JEŠTĚ PŮLNOC, ŽE NE?

„Řekla bych, že není víc než čtvrt na dvanáct.“

PAK NÁM ZBÝVAJÍ JEŠTĚ TŘI ČTVRTĚ HODINY.

„Jak si tím můžete být tak jistý?“

BUDE TO DRAMATIZOVAT, SLEČNO ZAHOŘALÁ. SMRŤ, KTERÝ SE V NOCI PŘEDVÁDÍ NA POZADÍ BOUŘE A NECHÁ SE OSVĚTLOVAT BLESKY, vysvětloval jí Vilém Klika pohrdavě, TEN SE NEOBJEVÍ VE DVACET TŘI PĚTADVACET, KDYŽ SE MŮŽE ZJEVIT PŘESNĚ O PŮLNOCI.

Obličej jí zbledl, ale nakonec pomalu přikývla a vydala se nahoru. Po několika minutách se vrátila a nesla malou Sal zabalenou do přikrývky. „Pořád tvrdě spí,“ řekla.

TO NENÍ SPÁNEK.

Přestalo pršet, ale bouře se neustále pomalu točila nad kopci. Vzduch, stále ještě rozpálený jako výheň, tiše praskal.

Vilém Klika šel první. Prošli kolem kurníku, kde se krčil Cyril se svým obstarožním harémem, přičemž se celé osazenstvo té malé dřevěné rezidence snažilo na hřadě obsadit těch samých pár centimetrů. Kolem rozměrného komína obytného stavení se chvěla bledě zelená záře. „Říkáme tomu záře matky Brožkové,“ řekla slečna Zahořalá. „Je to znamení.“

ZNAMENÍ ČEHO?

„Cože? To se mě neptejte. Prostě jenom znamení. Taková ta všeobecná znamenologie. Kam jdeme?“

DO MĚSTEČKA.

„Abychom byli nablízku kose?“

ANO.

Zmizel ve stáji. Po chvilce se zase objevil a vedl za sebou osedlaného Truhlíka. Nasedl, natáhl se ze sedla, zvedl nahoru slečnu Zahořalou i se zabaleným dítětem a posadil si je před sebe.

JESTLI SE MÝLÍM, řekl slečně Zahořalé, ODNESE VÁS TENHLE KŮŇ, KAMKOLIV SI BUDETE PŘÁT.

„A kam bych si asi přála jet? Chci se jenom v pořádku vrátit zpět domů!“

KAMKOLIV.

Když se ocitli na cestě do městečka, přešel Truhlík do klusu. Vítr rval listí ze stromů a unášel ho v chomáčích po cestě. Tu a tam ještě oblohou proletěl nějaký ten osamělý blesk.

Slečna Zahořalá vrhla pohled na pahorek nad farmou.

„Viléme —“

JÁ VÍM.

„— je tam zase —“

JÁ VÍM.

„Proč nás nepronásleduje?“

JSME V BEZPEČÍ, DOKUD SE PÍSEK NEPŘESYPE.

„A až se přesype, tak zemřete?“

NE. VE CHVÍLI, KDY SE PŘESYPE, BYCH MĚL ZEMŘÍT.

„Viléme, zdálo se mi… vypadalo to…, jako když ta věc, na které to jede, je docela obyčejný kůň, sice trochu vyhublý, ale…“

JE TO KŮŇ-KOSTLIVEC. VELMI EFEKTNÍ, ALE STRAŠNĚ NEPRAKTICKÝ. KDYSI JSEM MĚL TAKY TAKOVÉHO, ALE POŘÁD MU PADALA HLAVA.

„To je tak trochu jako kopání do mrtvého koně.“

HA, HA. TO BYLO OPRAVDU VTIPNÉ, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

„Myslím, že za téhle situace mi klidně můžete přestat říkat slečno Zahořalá.“

RENATO?

Trochu ji to překvapilo. „Jak znáš moje jméno? Aha. Asi jsi ho viděl někde zapsané, že?“

VYRYTÉ.

„Na jedněch z těch hodin?“

ANO.

„Co se v nich pořád tiše přesýpá písek?“

ANO.

„Takové hodiny má každý člověk?“

ANO.

„Takže ty víš, kolik času mi ještě —“

ANO.

„Musí to být velice zvláštní, vědět… všechny ty věci, které víš…“

NEPTEJ SE MĚ.

„Stejně to ale není správné. Kdyby lidé věděli, kdy zemřou, žili by mnohem lepším životem.“

OBÁVÁM SE, ŽE KDYBY LIDÉ VĚDĚLI, KDY ZEMŘOU, PRAVDĚPODOBNĚ BY NEŽILI VŮBEC.

„To je velmi nadčasový postřeh. Ale co ty o tom můžeš vědět, Viléme?“

VŠECHNO.

Truhlík dorazil k těm několika pokřiveným uličkám obstaveným domy, kterým se říkalo městečko, a jeho podkovy zazvonily na dlažbě malého náměstíčka.

Nikde nebylo ani živáčka. Ve městech, jako je Ankh-Morpork, je půlnoc jen pozdní odpoledne, protože tam se vlastně noc nedrží, jen pozdní večer, který plynule přechází v ranní kuropění. Ale tady lidé stále ještě řídili své životy podle západu slunce a koktavých kohoutů. Když se řeklo půlnoc, byla to opravdu půlnoc.

V okolních kopcích stále ještě zuřila bouře, ale náměstíčko bylo tiché. Od budov se dokonce ozvěnou odráželo tikaní hodin na zděném sloupu, které za dne nebylo ani slyšet.

Právě když se Truhlík přiblížil, v mechanickém břiše hodin něco zaskřípalo a zabzučelo. Minutová ručička s kovovým cinknutím poskočila a zastavila se na devítce. Na přední stěně hodin se otevřela dvířka a z nich velmi důležitě vyjely dvě mechanické postavičky, které s obrovským úsilím udeřily do malého zvonku.

Cink-cink-cink.

Pak se figurky postavily do zákrytu a kulhavě zmizely v útrobách hodin.

„Ty hodiny tady byly už v době, kdy jsem byla malé děvče. Udělal je prapradědeček mladého Rozinky,“ zasnila se slečna Zahořalá. „Vždycky jsem si hrozně přála vědět, co ti dva dělají v čase mezi zvoněním, věřil bys? Myslela jsem si, že tam uvnitř mají třeba takový malý domeček.“

MYSLÍM, ŽE NEMAJÍ. JSOU TO JENOM VĚCI. NEJSOU ŽIVÍ.

„Hmm. No, žijí tam už nějakou tu stovku let. Možná že je život něco, co si musíte tak trochu vysloužit?“

ANO.

Čekali v tichu rušeném jen občasným zaduněním velké ručičky, která poskočila o další minutu.

„Bylo to — bylo to docela příjemné, mít tě kolem domu, Viléme.“

Mlčel.

„Když jsi mi pomohl se sklizní, s věcmi v hospodářství a tak.“

BYLO TO… ZAJÍMAVÉ.

„Udělala jsem chybu, když jsem tě zdržela jenom kvůli tomu, aby se sklidilo obilí.“

NE. SKLIZEŇ JE DŮLEŽITÁ.

Vilém Klika otevřel dlaň. Objevily se hodiny.

„Pořád nemůžu přijít na to, jak tohle děláš.“

NA TOM NENÍ NIC TĚŽKÉHO.

Hukot padajícího písku sílil, až zaplnil celé malé náměstí.

„Chceš říci nějaká poslední slova?“

ANO. NECHCI ODEJÍT.

„Dobrá. Ale bylo to zbytečně stručné.“

Vilém Klika užasl, když zjistil, že se ho pokouší vzít za ruku.

Kus nad hlavou se hodinové ručičky spojily v půlnočním setkání. Dvířka se otevřela. Figurky vypochodovaly ven. Postavily se do pozoru, každá po jedné straně zvonku, a pozvedly svá kladívečka.

Dong.

A odněkud zazněl zvuk klusajících koňských nohou.

Slečna Zahořalá zjistila, že se jí před očima roztančila rudá a modrá kola, jako obrazce, které vám naplní zorné pole hned po oslnění, s tím rozdílem, že ji nic neoslnilo.

Když rychle pohnula hlavou a přitom vrhla pohled koutkem oka, dokázala zahlédnout malé šedé stíny, které se vznášely nedaleko u zdi jednoho domu.