Terry Pratchett - Sekáč

„Krleš!“ vykřikl bojovně děkan. Na kovových součástkách dalších vozíků zaduněl výboj syrové magie. Z nebe pršela kolečka.

„Napas se žhavé magie, až pukneš, ty haj —“ začal děkan.

„Neklejte! Jenom neklejte!“ vykřikl do všeobecného pozdvižení Výsměšek. Pokusil se srazit k zemi jakéhosi stupidního kreténa, který mu zakroužil kolem hlavy. „Nikdo neví, co by se z toho mohlo vylíhnout!“

„Hrom aby to spral!“ zaječel děkan.

„To k ničemu není. Je to stejné, jako kdybychom se pokoušeli zastavit moře,“ řekl zasmušile starší pAsák. „Já bych byl pro to, abychom se rychle vrátili na univerzitu a vybavili se tam nějakými opravdu ostrými a těžkými zaklínadly.“

„Dobrý nápad,“ přikývl Výsměšek. Změřil si pohledem postupující drátěnou stěnu. „Má taky ještě někdo nápad, jak bychom se tam dostali?“

„Vy hnusné podvýživy!“ užíval si dál děkan. Znovu zamířil hůl. Ta vydala smutný slabý zvuk, který by se zachycený v grafické formě nedal přečíst jinak než jako pffft. Z konce hole se odloupl doutnající oharek a s tichým zasyčením dopadl na dláždění.

Rumpál Žička s tlumeným úderem zavřel další knihu. Knihovník zamrkal.

„Nic! Sopky, přílivové vlny, hněv bohů, zběhlí mágové… Mě nezajímá, jak byla ostatní města zabita, mě zajímá, jak skončila…“

Knihovník položil na čtecí pult nový štos knih. Další výhoda, kterou člověk má, když je mrtvý. Rumpál začínal přicházet na chuť jazykům. Viděl ve slovech jejich smysl, aniž si přesně uvědomoval, co znamenají. Zemřít bylo přece jen úplně něco jiného než usnout. Bylo to spíš jako se probudit.

Podíval se k protější stěně knihovny, kde si nechával Lupine obvazovat zraněnou tlapu.

„Knihovníku?“

„Oook?“

„Vy jste taky kdysi změnil podobu z lidské na zvířecí… co byste dělal, kdybyste například věděl o dvou lidech, tedy teoreticky, samozřejmě, kdybyste věděl o dvou lidech, kteří… no, předpokládejme, že máme vlka, který se při úplňku mění v lidodlaka… a ženu, která se naopak za úplňku mění ve vlkodlačku… rozumíte mi? Oni se oba nějaký čas pohybují ve stejné podobě, ale každý se k ní blíží tak jako z opačné strany. A teď se sejdou. Co byste jim řekl? Nebo byste je nechal, aby si to vyřídili sami mezi sebou?“

„Oook,“ odpověděl knihovník okamžitě.

„No to je opravdu velmi lákavé.“

„Oook.“

„Jenže já se obávám, že se to paní Bochánkové nebude líbit.“

„Eeek oook.“

„To máte pravdu. Možná že by se to dalo říci trochu ohleduplněji, ale máte úplnou pravdu. Každý by si nakonec měl svoje věci řešit sám.“

Povzdechl si a obrátil další list. Oči se mu rozšířily.

„Město Kan Li,“ obrátil se ke knihovníkovi. „Slyšel jste o něm někdy? Co je to za knihu? Pruhoduchův grimoár ‚Kdo nevěří, ať tam běží‘. Tady se píše:…,malé vozíky… nikdo nevěděl, odkud se vzaly… byly tak užitečné… lidé je sháněli do stád a zaháněli do města… najednou se všechny vydaly pryč… lidé je sledovali, a ejhle, za hradbami města bylo jiné, nové město, město jakoby celé vybudované ze stánků trhovců a do něj vozíky uprchly…“

Obrátil na další stránku.

„Zdá se, že tady říkají…“

Pořád ještě tomu vůbec nerozumím, pomyslel si v duchu. Jeden-muž-kbelík si myslí, že mluvíme o rozmnožování měst. Ale to mi tak nějak nezní jako to pravé.

Město je živé. Předpokládejme, že by byl člověk pomalý obr — jako Vypočítavé borovice — a díval se dolů na město. Viděl by, jak rostou budovy, viděl by, jak mizí tábory obléhatelů, viděl by, jak se hasí požáry. Viděl by, že město žije, ale neviděl by lidi, protože ti se pohybují příliš rychle. Život měst, ta síla, která je pohání, to není žádná tajemná energie. Život města, to jsou lidé.

Nepřítomně obracel stránky a jejich obsah skoro nevnímal…

Takže máme města — veliká usedlá stvoření, která vyrůstají z jednoho místa a za celá staletí se téměř nepohnou z místa. Množí se tím, že vysílají skupiny lidí kolonizovat nové kraje. Města sama jen tak leží na svém místě. Jsou živá, ale asi tak, jak je živá medúza. Nebo čerstvá zelenina. Koneckonců, ne nadarmo se říká Ankh-Morporku Velká Vahúni…

A všude, kde najdete velké pomalu žijící věci, najdete taky malé rychlé věci, které se na ty velké vrhají a požírají je…

Rumpál Žička cítil, jak se mu začíná žhavit šedá kůra mozková. Byly vytvářeny stovky nových spojení, obnoveny tisíce nepoužívaných nervových drah. Myslel on vůbec, když byl ještě naživu? Teď o tom skoro pochyboval. Předtím byl jen rancem komplikovaných reakcí připojených na množství nervových zakončení a všechno, od líného uvažování o příštím jídle po nejasné vzpomínky z mládí, se stavělo do cesty mezi něj a skutečnou myšlenku.

Vyroste to uvnitř města, kde je to v teple a chráněno. Pak se to pohne a vydá ven z města a vytvoří to… něco, ne skutečné město, ale město falešné…, které postupně ze svého původního hostitele vytáhne lidi i život…

To slovo, které jsme neustále hledali, je dravec.

Děkan upíral nevěřící pohled na svou hůl. Zatřásl s ní a znovu zamířil.

Tentokrát bychom napsaný zvuk přečetli nejspíš jako pff.

Děkan pozvedl hlavu. Zpěněná vlna drátěných vozíků, sahající až ke střechám okolních domů, se právě chystala zřítit se mu na hlavu.

„Oh vy srá — srábkové!“ zasténal a zakryl si hlavu rukama.

Někdo ho chytil vzadu za roucho a odtáhl ho o kus dál ve chvíli, kdy se vozíky skutečně zřítily.

„Pojďme,“ nabádal je Výsměšek. „Když poběžíme, udržíme se před nimi.“

„Došla mi magie! Mně chybí magie!“ sténal zoufale děkan.

„A bude vám brzo chybět mnohem víc, jestli si nepospíšíte,“ vykulil na něj arcikancléř hrozivě oči.

Mágové se v houfu rozeběhli uličkou. Naráželi sice jeden do druhého, ale v zásadě se jim dařilo, udržovat si určitý náskok. Celé proudy vozíků projížděly městem a mířily do polí.

„Víte, co mi to připomíná?“ ozval se udýchaný Výsměšek, když se mezi nimi prodírali.

„Řekněte,“ zabručel starší pAsák.

„Tah lososů,“ odpověděl arcikancléř.

„Cože?“

„Ne v Ankhu, samozřejmě,“ pospíšil si Výsměšek. „Nevěřím, že by se losos dokázal dostat proti proudu v naší řece —“

„Leda že by se naučil chodit,“ dodal starší pAsák.

„— ale v některých řekách jsem je viděl namačkané jako slanečky,“ pokračoval Výsměšek. „Bojovali o to, kdo dřív a dál. Celá řeka byla jednou jedinou záplavou stříbra.“

„Hezké, moc hezké,“ souhlasil starší pAsák. „Ale proč to dělali?“

„No… ono to má něco společného s rozmnožováním.“

„Nechutné. A když si pomyslím, že aspoň občas tu vodu pít musíme, “ ušklíbl se starší pAsák.

„Prima, konečně jsme z toho venku a teď je obejdeme z boku,“ rozvíjel své plány Výsměšek. „Prostě si vybereme nějaké prázdné místo a —“

„Tomu moc nevěřím,“ zavrtěl smutně hlavou lektor Zaniklých run.

Prostor kolem nich, kam oko dohlédlo, byl pokryt záplavou popojíždějících a skřípějících vozíků, které místy sváděly i boje mezi sebou.