Terry Pratchett - Sekáč

MOJE SKLIZEŇ, A ZNIČENÁ? JEN PŘES MOU MRTVOLU!

Na střeše kovárny zabubnovala první sprška.

Ned Rozinka několikrát zapumpoval rukojetí měchů, až se barva ohně ve středu ohniště změnila z jasně rudé na bílou se žlutým přídechem.

Byl to skvělý den. Sklizňostroj fungoval líp, než se vůbec odvažoval doufat. Starý Podbora nedal jinak, že zůstane u něj, aby ho mohl zítra použít na další pole, takže ho nechal stát u něj na poli, pěkně přikrytý velkou plachtou. Zítra naučí jednoho z Podborových mužů, jak se strojem zacházet, a začne s výrobou nového, vylepšeného modelu. Úspěch byl jistý. Bylo jasné, že se před ním otevírá jasná budoucnost.

Ještě tady zbývala ta záležitost s kosou. Přešel ke stěně, kam ji pověsil. Je to tak trochu záhada, pomyslel si. Před ním na stěně visel nejdokonalejší nástroj svého druhu, jaký kdy v životě viděl. Ta kosa se nedala ani otupit. Její ostrost sahala dál než její ostří. A od něj se očekávalo, že ji zničí. Jaký je v tom smysl? Ned Rozinka věřil v logiku, a to ještě v logiku velmi určitého druhu.

Možná že se jí chtěl Vilém Klika prostě zbavit a tomu by docela rozuměl, protože i teď, když jen tak bezmocně visela na stěně, ž ní jako by vyzařovala ostrost. Měl dojem, že okolo ostří světélkuje jemně nafialovělá záře, kterou působily molekuly vzduchu, hnané průvanem v místnosti k místu své nevyhnutelné záhuby.

Ned Rozinka nesmírně opatrně sňal kosu ze stěny.

Zvláštní člověk, ten Vilém Klika. Řekl, že chce, aby byla ta kosa dokonale mrtvá. Jako kdyby se dala věc zabít.

Dobrá, ale kdo by ji dokázal zničit? Jistě, kosiště by se dalo spálit a kov popustit a vypálit, a kdyby tomu věnoval dost času, zbyla by z celé kosy za pár hodin hromádka popela a prachu. To bylo to, co si jeho zákazník přál.

Na druhé straně, předpokládejme, že by ji prostě zničil tak, že by stáhl čepel z kosiště… v tom případě by to už nebyla kosa. Pak už by z ní zbyly jen… no, kousky. Jistě, kdybyste chtěli, mohli byste z nich zase udělat kosu, ale to by asi šlo i z prachu a popela, kdybyste věděli jak.

Ned Rozinka pocítil radost nad tím, jak průkazné argumenty dokázal vymyslet. A koneckonců, Vilém Klika ho ani nepožádal o nějaké důkazy, že ta věc byla… hm, jaksi… zabita.

Přesně zamířil a usekl kosou špičku kovadliny. Neuvěřitelné.

Dokonalé ostří…

Vzdal se. Bylo to nefér. Nemůžete chtít po člověku, jako je on, aby zničil něco takového. Vždyť to je umělecké dílo.

Přešel místnost a zastrčil kosu do úkrytu za velkou hromadou dřeva. Ozvalo se krátké, ale zřetelné zakvíknutí.

To bude v naprostém pořádku. Ten čtvrťák Vilémovi zítra vrátí.

Krysí Smrť se zhmotnil za velkou hromadou dřeva v kovárně a rychle se přesunul ke smutné šedivé hromádce, k bývalé kryse, která se nevědomky dostala do cesty ukrývané kose.

Vedle tělíčka stál krysí duch a vypadal velmi svěže. Nezdálo se, že by ho zjevení krysího Smrtě nějak zvlášť potěšilo.

„Kvíík? Kvíík?“

KVÍÍK, vysvětlil mu krysí Smrť.

„ Kvíík? “

KVÍÍK, potvrdil krysí Smrť.

„[Načechrání vousů] [pokrčení čenichu]?“

Krysí Smrť zavrtěl hlavou.

KVÍÍK.

Krysa smutně přikývla. Život v kovárně byl skvělý. Ned se o nějaký úklid skoro nestaral a byl pravděpodobně nevyhlášeným mistrem světa v zapomínání nedojedených obložených chlebů. Krysí duch pokrčil rameny a vydal se drobným klusem za malou postavičkou v černém rouchu. Řekněme si rovnou, že neměl na vybranou.

V ulicích se hemžilo nezvyklé množství lidí. Většina z nich pronásledovala vozíky, které byly naloženy vším, co lidé považovali za vhodné do nich naložit — palivové dříví, děti, nákupy.

Teď už se vozíky neskrývaly, ale všechny slepě táhly jedním směrem.

Takový vozík se dal zastavit jediným způsobem — převrátit ho. Pak ležel bezmocně na zádech a kolečka se divoce a zbytečně otáčela. Mágové viděli několik činorodých jedinců, kteří se pokusili vozíky rozbít, ale ty byly prakticky nezničitelné — trubky se ohýbaly, ale nepraskaly, a dokud jim zbývalo alespoň jedno kolečko, statečně se pokoušely pokračovat v cestě.

„Podívejte se na támhleten!“ ukázal arcikancléř. „Ten veze moje prádlo! Fakticky, to je moje prádlo! Ty… ošklivý piškuntálku!“ vydralo se mu po zaváhání ze znechucených úst.

Prodral se zástupem, zarazil vozíku svou hůl pod kola a jediným trhnutím ho převrátil na záda.

„Tady v tom zástupu civilistů si nemůžeme dovolit ani jednou vypálit,“ postěžoval si děkan.

„Těch vozíků jsou celé stovky! Táhnou jako skvrnostajové! [24] Pozn. autora: Skvrnostajové jsou malí černobílí hlodavci, vyskytující se především v horách Beraní hlavy. Jsou to prapředci lumíků, kteří, jak je všeobecně známo, pravidelně páchají hromadné sebevraždy ať už tím, že se vrhají z útesů nebo se topí v řekách a jezerech. Skvrnostajové dělávali totéž. Háček je v tom, že mrtvá zvířata se nemohou rozmnožovat a během minulých tisíciletí se objevovalo stále více a více skvrnostajů — potomků těch, kteří tváří v tvář hlubině, otvírající se před nimi na vrcholu útesu, vykřikli hlodačí ekvivalent hesla „To nechte těm, kteří si hrají na vojáky!“ Dnes už skvrnostajové hravě zlézají útesy a k překonání vodních ploch a toků si stavějí malé lodě. Když je jejich cesta náhodou zavede na mořský břeh, zůstanou tam chvíli sedět, přičemž se jeden druhému vyhýbají pohledem, a pak se rychle rozcházejí, aby se dostali domů dříve, než nastane dopravní špička. “ rozhlížel se kolem zděšeně lektor Zaniklých run. „Běž, běž, fuj, nech mě, ty… ty košíku !“

Zahrozil neodbytnému vozíku svou holí.

Záplava drátěných košíků na kolečkách opouštěla město. Občané, kteří jim stáli v cestě, se bránili, uhýbali, ukrývali se, ale přece jen tu a tam některý z nich upadl pod pokulhávající kolečka. Uprostřed záplavy pohybujících se vozíků zůstali jen mágové, pokřikovali vzrušeně jeden na druhého a útočili na stříbrnou záplavu svými holemi. Ne že by magie nefungovala, naopak, fungovala velmi dobře. Jediné malé kouzlo dokázalo změnit vozík v tisícovku malých drátěných hlavolamů. Jenže k čemu to bylo dobré? O chviličku později se přes svého nešťastného sourozence přehnaly dva další.

Vozíky kolem děkana se rozstřikovaly ve sprškách roztaveného kovu.

„Že se s tím ale nepáře, co?“ zhodnotil s uznáním jeho počínání kvestor.

„No, fakt je, že jestli bude ještě chvilku pokračovat, tak z toho svého ‚krleš!‘ ochraptí.“

Děkan si nedokázal vzpomenout na to, kdy byl v životě šťastnější. Šedesát let se poslušně řídil sebeomezujícími regulemi mágstva a teď najednou zažíval nejkrásnější chvíle svého života. Nikdy si neuvědomil, že jediná věc, po které tajně toužil a která se celá ta léta ukrývala kdesi hluboko v jeho nitru, bylo něco pořádně rozplesknout.

Z konce jeho hole vyletěl znovu oheň. Všude kolem něj s cinkotem dopadaly kusy drátu, trubkových držadel a zbytečně se točících koleček. A nejkrásnější na tom bylo, že cílů neubývalo. Další vlna vozíků, namačkaných v sevřeném útvaru, se pokoušela postoupit kupředu přes rozptýlená těla svých druhů. Nefungovalo to, ale vozíky to přesto neustále zkoušely. Zkoušely to skutečně se zoufalou úporností, protože ještě nedosáhly svého cíle a už se přes ně valila třetí vlna, která si bezohledně razila cestu vpřed. Pravděpodobně není na místě používat slovo „zkoušely“. To by totiž naznačovalo určitou dávku cílevědomé snahy, jakousi možnost, že by se snad vozíky mohly rozhodnout „nezkoušet to“. Něco na jejich neúnavném snažení, na způsobu, jak se ve svém úsilí drtily navzájem, naznačovalo, že mají v celé té věci na vybranou asi jako voda tekoucí z kopce.