Terry Pratchett - Sekáč

„Rozhodly se nás dostat! Rozhodly se nás dostat! “ zasténal kvestor. Děkan mu vytrhl hůl.

„Hej, ta je moje!“

Děkan ho odstrčil stranou a upálil kolečka čelnímu vozíku.

„To je moje hůl!“

Mágové stáli v malé skupince, tiskli se záda k zádům a kolem nich se pomalu svíral kruh vozíků.

„Tady v tom městě nemají co dělat, vůbec se sem nehodí,“ řekl najednou lektor Zaniklých run.

„Já vím přesně, co cítíte,“ přikývl Výsměšek. „Jsou to Cizinci.“

„Předpokládám, že si z vás nikdo dnes náhodou nevzal létací zaklínadlo?“ zapátral s nevelkou nadějí starší pAsák.

Děkan zamířil a zničil další vozík.

„Ta hůl, kterou užíváš, je moje, abys věděl!“

„Mlčte už konečně, kvestore,“ zarazil ho arcikancléř.

„A děkane, takhle, když je budete brát jeden po druhém, tak se nikam nedostanete. Je to jasné, chlapi? Chceme jim napáchat co největší škody. Pamatujte si — zmatené, neuvážené salvy nejsou…“

Vozíky popojely kupředu.

AU. AU.

Slečna Zahořalá se potácela vlhkou chřestící temnotou. Pod nohama jí praskaly kroupy. Na obloze se křižovaly blesky a hromy se slévaly v jediné nepřetržité dunění.

„Štípou, co?“ řekla.

DUNÍ.

Vilém Klika zachytil snop obilí, který letěl mimo, a přidal ho k ostatním. Kolem procupitala slečna Zahořalá, sehnutá skoro až k zemi pod nákladem snopů [25] Pozn. autora: Schopnost drobných šlachovitých stařenek zvednout a přenést obrovské náklady je až neuvěřitelná. Výzkumy prokázaly, že mravenec dokáže odnést stonásobek své váhy, ale užitečné zatížení a hranice únosnosti průměrné, drobné osmdesátileté španělské venkovanky nemají omezení. . Ti dva pracovali neúnavně, přímo ve chřtánu bouře, křižovali pole všemi směry a zachraňovali sklizeň, aby nezůstala napospas vichřici a kroupám. Nebe je oslňovalo blesky. Tohle nebyla normální bouře. To byla válka.

„Každou chvíli začne průtrž mračen!“ vykřikla do hukotu větru slečna Zahořalá. „Do stodoly se nám to už nepodaří dostat včas! Běžte a přineste nějakou velkou plachtu, nebo něco takového! To musí pro dnešní noc stačit!“

Vilém Klika přikývl a rozběhl se ječící temnotou k domu. Kolem pole už tolikrát udeřilo, že vzduch začínal horce syčet a nad vrcholky živých plotů se chvěla namodralá korona.

A stál tam Smrť.

Vilém Klika zahlédl, jak se nad ním tyčí obrovská přikrčená hubená postava, připravená ke skoku, za kterou ve větru pleskal a rachotil vlající plášť.

Sevřela ho úzkost a pokoušela se ho současně zahnat na útěk a přimrazit hrůzou na místě. Vtrhla mu do vědomí a tam se změnila v kus ledu, zastavila všechny myšlenky s výjimkou slaboučkého niterného hlásku, který kupodivu docela klidně pípl: TAK TOHLE JE HRŮZA!

Smrť vzápětí zmizel, protože fialový svit blesků pohasl, ale jak nad kopci zazářil další oslepující výboj, objevil se znovu.

Pak tentýž vnitrní hlásek dodal o něco silněji: ALE PROČ SE NEHÝBÁ?

Vilém Klika se pomaličku vydal kupředu. Přikrčený stín se nehýbal.

Pak mu došlo, že ta věc na druhé straně plotu je jen spleť dřevěných ráhen, kovových paží a plátěných pásů, která připomíná všechny ty femury, humery a klavikuly, jen když se na ně díváte z určité strany. Když se na ně člověk podívá z trochu jiného úhlu, uvidí jen složitou sestavu vyvažovacích pák, podávacích ramen a posuvných dopravníků zakrytých plachtou, která hrozila, že už už odlétne. Před Vilémem stál Rozinkův sklizňostroj. Vilém Klika se strašlivě zašklebil. V hlavě se mu začaly líhnout zcela nevilémovsky neklikovské myšlenky. Vykročil kupředu.

Mágy obklopila stěna vozíků.

Poslední dávka magické energie v ní vypálila obrovskou díru, která se ovšem hned vzápětí zaplnila dalšími vozíky.

Výsměšek se obrátil ke svým druhům. Měli zarudlé tváře, potrhaná roucha a výsledkem několika uspěchaných a nepříliš přesných ran byly začazené tváře, ožehnuté vousy a doutnající klobouky.

„Má ještě někdo nějaké zaklídadlo?“ zeptal se.

Všichni horečnaté přemýšleli.

„Mám dojem, že já si ještě najedno vzpomínám,“ ozval se váhavě kvestor.

„Tak sem s tím, člověče. V okamžiku, jako je tenhle, se musí vyzkoušet každý prostředek!“

Kvestor napřáhl ruku. Zavřel oči. Tiše zamumlal několik nezřetelných slabik.

Okolí ozářil krátký záblesk oktarínového světla a —

„Oh,“ zarazil se arcikancléř. „A to je všechno?“

„To je ‚Eryngiovo Květinové překvapení‘,“ řekl zrůžovělý kvestor s rozzářenýma očima. „Nevím, čím to, ale tahle věcička se mi dařila skoro sama. Asi takový dar, řekl bych.“

Výsměšek zíral na obrovský svazek pestrobarevných květů, které kvestor svíral v pravici.

„Jenže bych si troufl říct, že v téhle situaci nám to moc nepomůže,“ zatvářil se kysele.

Kvestor se rozhlédl po stěně vozíků, která se pomalu přibližovala, a jeho pyšný úsměv pohasl.

„Asi ne,“ souhlasil.

„Má někdo nějaký nápad?“ rozhlédl se Výsměšek.

Všichni mlčeli.

Pak se ozval děkan. „Ale růže jsou to pěkné.“

„To byla ale rychlost!“ podivila se slečna Zabírala, když se Vilém Klika objevil vedle hromady snopů a vlekl za sebou velkou plachtu.

VIĎTE? zahuhlal nepřítomně, když mu ji pomáhala přetáhnout přes hromadu a zatížit kameny. Vítr se snažil plachtu zachytit a vyrvat jim ji z rukou, ale to se mohl se stejným úspěchem pokoušet převrátit horu.

Na pole dopadla první sprška deště a mezi světélkujícími útržky mlhy zabubnovaly do země těžké kapky.

„V životě jsem takovou bouřku nezažila,“ zavrtěla hlavou slečna Zahořalá.

Znovu se rozlehlo dunivé zahřmění. Celý obzor se rozzářil jedinou oslnivou záplavou.

Slečna Zahořalá se chytila Viléma Kliky za paži.

„Není to támhle… na kopečku, nějaká postava?“ vypravila ze sebe. „Měla jsem dojem, že jsem zahlédla… takový nejasný obrys.“

NE, JE TO JEN STROJ NA SKLIZEŇ OBILÍ.

Znovu se zablesklo.

„Na koni?“ zavrtěla hlavou slečna Zahořalá.

Obloha se rozzářila potřetí. Tentokrát o tom nebylo pochyb. Na vrcholku nejbližšího pahorku stál kůň s jezdcem v sedle. V širokém plášti s kápí. A s kosou, kterou svíral stejně pyšně jako rytíř svůj dřevec.

PŘEDVÁDÍ SE. Vilém Klika se s pohrdavým výrazem obrátil ke slečně Zahořalé. JÁ NĚCO TAKOVÉHO NIKDY NEDĚLAL. A PROČ BYCH MĚL? K ČEMU JE TO DOBRÉ?

Otevřel dlaň. Objevily se zlaté hodiny.

„Kolik vám ještě zbývá?“

MOŽNÁ HODINA. MOŽNÁ POSLEDNÍCH PÁR MINUT.

„Tak rychle, pojďte!“

Vilém se nehýbal, stál a upřeně pozoroval hodiny.

„Povídám, pojďte!“

TO NEBUDE NIC PLATNÉ. MÝLIL JSEM SE, KDYŽ JSEM MYSLEL, ŽE ANO. ALE NEBUDE. JSOU PROSTĚ URČITÉ VĚCI, KTERÝM SE NEDÁ UNIKNOUT. NIKDO NEMŮŽE ŽÍT VĚČNĚ.

„Proč ne?“

Zdálo se, že tahle otázka Viléma Kliku mírně šokovala. CO TÍM MYSLÍTE?

„Proč nemůžete žít věčně?“

NEVÍM. SNAD JE TO NĚJAKÁ VESMÍRNÁ MOUDROST.

„Co o tom nějaká vesmírná moudrost ví? Tak půjdete už konečně?“

Postava na pahorku se nehýbala.

Déšť velmi rychle měnil prach na husté lepkavé bláto. Klouzali dolů úbočím a spěchali přes dvůr k domu.