Terry Pratchett - Sekáč

„Viléme?“

Sevřel prsty kolem hodin.

TEĎ TO ZAČNE.

Zvuk kopyt se rychle přibližoval a odrážel se od stěn okolních budov.

PAMATUJ: TOBĚ ŽÁDNÉ NEBEZPEČÍ NEHROZÍ.

Vilém Klika zmizel ve stínu nedalekého domu.

Pak se ještě na okamžik objevil.

PRAVDĚPODOBNĚ, dodal a znovu zmizel.

Slečna Zahořalá si sedla na schůdky u hodin a holčičku zabalenou v dece chovala na kolenou.

„Viléme?“ vypravila ze sebe po chvíli.

Na náměstíčko vjel jezdec na koni.

Jel skutečně na zvířeti — kostře. Z kostí přibližujícího se zvířete vyletovaly malé modré plamínky. Slečna Zahořalá se přistihla při myšlence, zda je to pravá kostra, nějakým způsobem oživená, něco, co bývalo kdysi uvnitř koně, nebo kostlivé stvoření svého vlastního původu. V této situaci to byly skutečně poněkud zvláštní myšlenky, ale pořád ještě lepší, než kdyby se zabývala tím duchovitým zjevením, které se přibližovalo.

Musel se ten kůň také hřebelcovat, nebo ho stačilo jen tu a tam vyleštit?

Jezdec sesedl. Byl mnohem vyšší než Vilém Klika, ale čerň jeho pláště pohlcovala všechny podrobnosti. V ruce svíral něco, co nebylo skutečnou kosou, ale spíš nějakým jejím vzdáleným předkem. Jejich příbuzenství bylo sice vzdálené, ale jisté, stejně jako je jisté, že i ten nejdokonalejší chirurgický nástroj měl ve své minulosti předka s dřevěnou násadou. Tahle věcička však byla přece jen dost daleko od jakéhokoliv nástroje, který se kdy dotkl obilí.

Postava se pomalu připlížila ke slečně Zahořalé, položila si svou pseudokosu na rameno a zůstala stát.

Kde je?

„Nemám nejmenší tušení, o kom to mluvíte,“ odsekla slečna Zahořalá. „A být na vašem místě, mladíku, dala bych svému koni aspoň občas nažrat.“

Zdálo se, že postava tuhle informaci velmi obtížně vstřebává, ale nakonec přece jen došla k určité mu rozhodnutí. Sundala kosu z ramene a sklonila kápi směrem k dítěti.

Já ho najdu, řekla. Ale nejdřív —

Ztuhla.

Za jejími zády se ozval hrobově chladný hlas.

ODHOĎ KOSU A POMALU SE OBRAŤ.

Takže je to něco ve městě, pomyslel si Rumpál. Ve městech přibývá stále víc a víc lidí, ale také obchodů, různých náboženství, kriminality a…

To je ale hloupé, řekl si. Vždyť to všechno jsou jen věci. Nejsou živé.

Možná, že život je něco, co si člověk musí tak trochu vysloužit?

Příživníci a dravci, ale ne jako ty druhy, které žijí z rostlin a živých tvorů. Tohle musí být určitý druh velkých a pomalých metaforických životních forem, které žijí z měst. A ve městech dozrávají, z měst se líhnou, jako ty — jak se jmenují? Ten pilný vosičkovitý hmyz. Kuťáskové? Ne, kutilky. Teď si dokázal snadno vzpomenout, jako si ostatně v posledních dnech dokázal vzpomenout skoro na všechno, že o kutilkách jako student četl. Bylo to o tom, jak kladou svá vajíčka do jiných živých tvorů, které předtím ochromí. Ještě několik měsíců potom pro jistotu odmítal vajíčka i kaviár.

A ta vajíčka budou… připomínat město, aby si je občané donesli domů. Jako kukaččí vajíčka.

Zajímalo by mě, kolik měst v minulosti zahynulo, obklopeno cizopasníky jako korálový útes obklopený mořskými hvězdicemi? Stal se z nich prázdný prostor, ztratila veškerého ducha, který v nich byl. Vstal. „Kam všichni odešli, knihovníku?“

„Oook oook.“

„No to jsou celí oni. Taky bych to dřív asi udělal. Bezmyšlenkovitě vyrazit do ulic. Kéž by je bohové chránili a pomáhali jim, a hlavně nějak zařídili, aby mágové našli mezi svými neustálými malichernými hádkami i trochu času na vážné věci.“

Pak ho napadlo: Dobrá, a co teď. Pěkně jsem si zapřemýšlel, fajn, ale co teď udělám?

Pospíším si, samozřejmě. Ale pomalu.

Volný prostor v kruhu vozíků už nebyl vidět. Něco se dělo. Nad celou tou obrovskou drátěnou pyramidou se rozlévala bledě modrá záře a z jejího nitra tu a tam vyrazil světelný záblesk. Do hromady ze všech stran narážely další a další vozíky, jako asteroidy obohacující kůru nové planety. Některé nově přijíždějící vozíky však udělaly úplně něco jiného. Zamířily přímo k tunelům, které se v té neskutečné stavbě otevíraly a zmizely ve spleti lesklého kovu.

Na špičce kovové pyramidy se něco pohnulo a ze sítě drátu a trubek něco vyrašilo. Byla to lesklá tyč, podpírající kovovou kouli zhruba dvoumetrového průměru. Minutu nebo dvě se nic nepohnulo, ale když kouli osušil větřík, koule popraskala a začala se rozpadat.

Vytryskl z ní vodopád bílých proužků, které zachytil vítr a roznesl je nad celý Ankh-Morpork a k zástupům přihlížejících diváků.

Jeden z nich se pomalu svezl po střeše a kývavým letem dopadl na zem k nohám Rumpála Žičky, který právě vyšel z budovy univerzity.

Byl ještě vlhký a byl na něm jakýsi nápis. Tedy spíše pokus o nápis. Písmena se podobala těm podivným neohrabaným nápisům vyrytým do plošek skleněných těžítek, slova vytvořená něčím, co se mezi slovy ani zdaleka nepohybovalo jako doma.

Rumpál došel k hlavní bráně. Kolem proudily zástupy lidí.

Rumpál své spoluobčany dobře znal. Byli schopní dívat se na všechno. Věřili každému nápisu, který měl na konci víc než dva vykřičníky.

Cítil, jak se mu do zad zavrtává čísi pohled, a otočil se. Z ústí nedaleké uličky ho pozoroval vozík; když zjistil, že si ho Rumpál všiml, zacouval zpět a odvrzal.

„Co se to děje, pane Rumpále?“ zeptala se Ludmilla.

Ve výrazech kolemjdoucích lidí bylo něco neskutečného.

Nemuseli jste být ani mágem, abyste okamžitě poznali, že něco není v pořádku. A Rumpálový smysly bzučely jako dynamo.

Lupine se vrhl na letící proužek papíru a přinesl ho Rumpálovi k nohám.

Rumpál smutně zavrtěl hlavou. Pět vykřičníků, naprosto spolehlivé znamení nepříčetné mysli.

A pak zaslechl hudbu. Lupine si sedl, zvedl čenich a zavyl.

V té chvíli se zarazil bubák Šlýžkal, který hodoval ve sklepě pod domem paní Bochánkové, a s polovinou nedojedené třetí krysy v ruce a s hlavou nakloněnou ke straně začal pozorně naslouchat.

Pak rychle dojedl a natáhl se pro své dveře.

Hrabě Artur z Nosterfernetu pracoval na kryptě.

On sám by klidně mohl být živ, znovuživ, neživ, nebo co se to od něj vlastně čekalo, že bude dělat, bez krypty. Jenže musel mít kryptu. Doreen na kryptě rozhodně trvala. Teprve krypta dodávala celému místu ten správný tón. Musíte mít kryptu a podzemí musí být klenuté, jinak se na vás bude zbytek upířího světa za vašimi zády šklebit.

Když s upířinou začínáte, nikdo vám tyhle věci neřekne. Nikdo vám neřekne, že si budete muset postavit svou vlastní hrobku z laciných, jednou přepalovaných cihel, nakoupených v obchoďáku se stavebninami, který patří trollu Křídovi. Takovými věcmi se většina ostatních upírů nezabývala, posteskl si v duchu Artur. Třeba takový hrabě Jugulár, například. Ne, takový zazobaný hejsek si na to někoho najme. Když se vesničané vypraví na hrad, aby ho spálili, neuvidíte hraběte, jak letí k bráně, aby zvedl padací most. Kdepak, ani nápad. Ten jenom řekne: „Igore,“ tedy třeba Igore „Hybaj dolů vytáhnout most a padám, padám!“