Terry Pratchett - Sekáč

Po nějaké chvíli prohlásil jeden z čumilů zachmuřeně: „To se nikdy neujme, vzpomenete si na mě.“

„Bodejť. Kdo by stál o takovou hračičku?“ přidal se druhý.

„Vždyť to vypadá jenom jako velké hodiny. Neumí to nic jinýho než jezdit sem a tam po poli —“

„— pěkně rychle —“

„— seče to jen tak obilí a mlátí z klasů zrní —“

„Hele, už to poseklo skoro tři řádky!“

„To mě podrž!“

„Koukněte, některý ty kousky se hejbou tak rychle, že skoro nejsou vidět! Co ty si o tom myslíš, Vilíku? Viléme?“

Všichni se ohlédli. Vilém už byl v polovině druhého řádku a neustále zrychloval.

Slečna Zahořalá pootevřela dveře jen na prst.

„Prosím?“ zeptala se s podezřením.

„Jde o Viléma Kliku, slečno Zahořalá. Přivedli jsme ho domů.“

Pootevřela dveře o něco víc.

„Co se mu stalo?“

Dva muži se neohrabaně všourali dovnitř a pokoušeli se při tom podpírat postavu o třicet centimetrů vyšší, než byli oni. Postava pozvedla hlavu a omámeně se podívala na slečnu Zahořalou.

„Nevíme, co to do něj vjelo,“ řekl Voda Zadnička.

„Tedy v práci je to pravý ďábel,“ přidal se k němu Václav Pípa. „Můžu vám říct, že si zaslouží každý centík, který mu platíte, slečno.“

„Tak to bude ve zdejším kraji první,“ odsekla kysele.

„Lítal po poli sem a tam jako šílený a zkoušel být lepší než ten Rozinkův udělátor. Nestačili jsme mu ani ve čtyřech! A víte, že tu mašinu fakt skoro porazil?“

„Položte ho na gauč.“

„My mu říkali, aby to na tom sluníčku s prací nepřeháněl —“ Voda natáhl krk k pootevřeným dveřím do kuchyně pro případ, že by z šuplíků u kredence vyčuhovaly nějaké poklady.

Slečně Zahořalé jeho pohled neunikl.

„A to vám zase věřím. Děkuju vám. Ale teď už bych vás nerada déle zdržovala, je dost pozdě a než dojdete domů —“

„Jestli pro vás můžeme ještě něco udělat —“

„Tak vím, kde bydlíte. A taky už nemáte zaplacený nájem za posledních pět let. Na shledanou, pane Pípo.“

Pomalu je popoháněla ke dveřím a ty jim nakonec zavřela rovnou před nosem. Pak se otočila.

„Co jste to prováděl, vy takzvaný Viléme Kliko?“

JSEM UNAVENÝ A NECHCE TO PŘESTAT.

Vilém Klika si sevřel rukama hlavu.

A PÍPA MI TAKY DAL PRO LEGRACI NAPÍT ZKVAŠENÉ JABLEČNÉ ŠŤÁVY, KVŮLI TOMU HORKU, A JÁ JSEM TEĎ NEMOCNÝ.

„Tak to mě ani trochu nepřekvapuje. Pálí to svinstvo v lese. Není v tom ani polovina jablek.“

JEŠTĚ NIKDY JSEM NEBYL NEMOCNÝ. ANI UNAVENÝ.

„To patří k životu.“

JAK TO MŮŽOU LIDÉ VYDRŽET?

„No, šťáva z kvašených jablek jim v tom většinou pomůže.“

Vilém Klika seděl a zasmušile zíral na podlahu.

ALE SKLIDILI JSME CELÉ POLE, řekl s náznakem triumfu. VŠECHNY POSTAVY JSOU ZPANÁKOVÁNY, NEBO JE TO NAOPAK?

Znovu si sevřel lebku rukama.

AUAUAU.

Slečna Zahořalá zmizela v umývárně. Ozvalo se skřípání pumpy. Vzápětí se vrátila s kusem namočeného plátna a sklenicí vody.

V TÉ VODĚ JE MLOK!

„To jenom dokazuje, že je ta voda čerstvá,“ [23] Pozn. autora: Celá staletí lidé věřili, že přítomnost mloka ve studni signalizuje, že je voda čerstvá a pitná, a za celou tu dobu nikoho nenapadlo zajímat se o to, kam mloci chodí na toaletu. odbyla ho slečna Zahořalá, která klidně vylovila obojživelníka ze sklenice a vypustila ho na dlažbu. Mlok okamžitě zmizel v jedné z četných puklin.

Vilém Klika se pokusil vstát.

TEĎ UŽ JSEM SKORO POCHOPIL, PROČ SI NĚKTEŘÍ LIDÉ PŘEJÍ UMŘÍT, řekl. SLYŠEL JSEM O BOLESTI A UTRPENÍ, ALE NIKDY JSEM TAK DOCELA NEPOCHOPIL, CO TO ZNAMENÁ.

Slečna Zahořalá vyhlédla zaprášeným oknem.

Mračna, která se celé odpoledne stahovala nad kopci, byla čím dál tím temnější a jejich šedé kupy byly lemovány výhružnou sírovou žlutí. Horko dolehlo na celý kraj jako závaží.

„Žene se strašná bouřka.“

ZNIČÍ TO OBILÍ, KTERÉ JSEM SKLIDIL?

„Ne, to potom vyschne.“

JAK JE NA TOM HOLČIČKA?

Vilém Klika otevřel ruku. Slečna Zahořalá pozvedla obočí. Na kostnaté dlani ležely přesýpací hodiny a jejich horní polovina byla skoro prázdná. Měla dojem, že se od nich odráží světlo a že je nevidí docela přesně.

„Jak jste k nim přišel? Svírala je v ruce jako něco —“ odmlčela se, protože nemohla najít správný výraz, „— jako něco, co člověk svírá ze všech sil.“

ONA JE POŘAD JEŠTĚ DRŽÍ V RUCE. ALE JSOU SOUČASNĚ I TADY. NEBO KDEKOLIV. VZATO KOLEM A KOLEM, JE TO JENOM METAFORA.

„Ty, co držela v ruce, vypadaly velmi opravdově.“

TO, ŽE JE NĚCO METAFORA, NEZNAMENÁ, ŽE TO NEMŮŽE BÝT SKUTEČNÉ.

Slečna Zahořalá si najednou uvědomila, že slyší slabou ozvěnu jeho hlasu, jako kdyby ta slova říkaly současně dvě osoby, které nemluví ve stejném okamžiku.

„Kolik vám ještě zbývá?“

JE TO OTÁZKA HODIN.

„A kosa?“

DAL JSEM KOVÁŘI PŘESNÉ POKYNY.

Otřásla se. „Ne že bych si o mladém Rozinkovi myslela, že je to špatný hoch, ale jste si jistý, že opravdu udělal, co jste mu řekl? Zničit něco takového, to je velké sousto i na pořádného chlapa.“

NEMĚL JSEM NA VYBRANOU. TA MALÁ VÝHEŇ, KTEROU TADY MÁTE, NA TO NESTAČÍ.

„Ta kosa je nebezpečně zlá a strašlivě ostrá.“

STEJNĚ SE BOJÍM, ŽE BY NEBYLA DOST OSTRÁ.

„A na vás nikdy nikdo nic podobného nezkusil?“

JE TAKOVÉ RČENÍ: MŮŽU SI TO S SEBOU VZÍT DO HROBU?

„To je.“

KOLIK LIDÍ NA TO OPRAVDU VĚŘÍ?

„Vzpomínám si,“ začala trochu zeširoka slečna Zahořalá, „jak jsem kdysi četla o pohanských králích, co si stavěli obrovské pyramidy a dávali si do nich spoustu věcí. Dokonce i lodě. Taky děvčata, oblečená v průhledných kalhotách a nějaké té pokličce na hrnce. Nechcete mi tvrdit, že to bylo dobře?“

JÁ SI NIKDY NEBYL JISTÝ, CO JE DOBŘE, odpověděl jí Vilém Klika. NEJSEM SI ANI JISTÝ, ŽE EXISTUJE NĚCO TAKOVÉHO JAKO DOBŘE. NEBO ŠPATNĚ. JSOU JENOM MÍSTA, KDE STOJÍTE.

„To není pravda, dobře je dobře a špatně je špatně,“ zavrtěla hlavou slečna Zahořalá. „Já byla vychovaná tak, abych tenhle rozdíl poznala.“

ZNÁSILŇOVATELEM CELNÍCH ZÁKONÚ.

„Cože?“

PAŠERÁKEM.

„Na pašování není nic špatného!“

SNAŽIL JSEM SE VÁM JENOM UKÁZAT, ŽE NĚKTEŘÍ LIDÉ MYSLÍ JINAK.

„To se přece nepočítá!“

ALE —

Někde v kopcích udeřil první blesk. Zadunění hromu otřáslo celým domem. Z komína vypadlo několik cihel a zazvonilo na krbovém roštu. Okna se roztřásla pod divokými nárazy.

Vilém Klika přešel místnost a otevřel dveře.

Od prahu se odrazilo několik krup velikosti slepicích vajec a vletělo do místnosti.

OH. TO JE DRAMA.

„Oh, k sakru!“

Slečna Zahořalá se mu protáhla pod rukou.

„Kde se vzal ten strašlivý vítr?“

Z NEBE? řekl Vilém Klika, zaskočen její nečekanou otázkou.

„Pojďte! Rychle!“ Rozběhla se nazpět do kuchyně a z kredence sebrala lucernu a sirky.

VŽDYŤ JSTE ŘEKLA, ŽE TO POTOM VYSCHNE.

„Kdyby to byla obyčejná bouřka, tak ano. Ale v tomhle dopuštění? Zničí to všechno. Ráno bude všechno obilí vymlácené a bude se válet po celém kopci!“

Nervózně zapálila lucernu a vrátila se ke dveřím.

Vilém Klika vyhlédl do bouře. Kolem dveří létaly klasy, které unášel vítr.