Terry Pratchett - Sekáč

„A já přes jeden z těch vozíků předtím upadl,“ zamyslel se arcikancléř, „a když jsem ho pak hledal, byl pryč.“

Cinkání se přibližovalo.

„Tak dobrá, ty mazaný chytráku, teď uvidíme!“ obrátil se arcikancléř po zvuku a jednou či dvakrát velmi významně poklepal svou holí do dlaně ruky.

Mágové se přitiskli ke zdi.

Neviditelný postrkovač vozíku už byl téměř u nich.

Výsměšek vztekle zavrčel a vyskočil z úkrytu.

„Ták, a teď tě mám, ty — ale do prdele !“

„Se nedám od nikoho tahat za fusekli, ani od tebe ne, Jeden-muži-kbelíku,“ odsekla popuzeně paní Bochánková. „Města přece nejsou živá. Já vím, že lidi říkají, že jsou, ale oni to myslí jen tak jako. “

Rumpál Žička zamyšleně otáčel v rukou jednou skleněnou koulí, kterou vzal z krbové římsy.

„Musí jich být nakladeny tisíce,“ zamyslel se. „Jenže všechny to samozřejmě nepřežijí. Jinak už bychom vězeli po krk ve městech, co?“

„Vy nám chcete tvrdit, že tyhle malé věcičky se nakonec rozloží na veliká místa ?“ řekla Ludmilla.

ne hned. mají ještě přechodné pohyblivé stadium.

„Musí to být něco na kolečkách,“ přikývl Rumpál.

správně, jak vidím, už jste to stejně věděl.

„Já vím, že to vím,“ souhlasil Rumpál, „ale vůbec tomu nerozumím. A co se stane, až skončí to pohyblivé stadium?“

to nevím.

Rumpál vstal.

„No, v tom případě už je nejvyšší čas, abychom to zjistili,“ prohlásil.

Podíval se na Ludmillu a Lupina. Jo. Ano. A proč ne? Pokud můžete někomu pomoci, když už máte stejně cestu okolo, pomyslel si Rumpál, pak jste nežili — nebo co — nadarmo.

Maličko se přihrbil a přimísil do hlasu špetku únavy a nejistoty.

„Háček je v tom, že se poslední dny cítím tak nějak nejistý na nohou,“ zasténal s bolestným výrazem. „Bylo by to od vás opravdu moc laskavé, kdyby mě mohl někdo cestou trochu podepřít. Nemohla byste mě doprovodit na univerzitu, mladá dámo?“

„Ludmilla poslední dny ze zdravotních důvodů skoro nevychází,“ namítla její matka okamžitě.

„To je úplně v pořádku,“ obrátila se k ní Ludmilla. „Mami, víš přece, že úplněk byl už před dvěma dny a —“

„Ludmillo!“

„No, ale byl.“

„Pro mladé děvče jsou dneska ulice velmi nebezpečné,“ bránila se pořád ještě paní Bochánková.

„Já si myslím, že ten úžasný pes pana Žičky by zahnal většinu nebezpečných individuí,“ řekla Ludmilla.

Jako na povel Lupine úpěnlivě zaštěkal a zaprosil předníma zvednutýma nohama. Paní Bochánková si ho změřila kritickým pohledem.

„No, opravdu vypadá jako poslušné zvíře,“ řekla po chvilce váhavě.

„Takže tím je to vyřízené,“ usmála se Ludmilla. „Skočím si jen pro šál.“

Lupine se začal radostně převalovat sem a tam. Rumpál do něj strčil nohou.

„Buď hodný,“ upozornil ho.

Ozvalo se významné zakašlání, kterým se Jeden-muž-kbelík hlásil o svá práva.

„Dobrá, dobrá,“ řekla paní Bochánková. Z kredence vzala balíček zápalek, s nepřítomným výrazem jednou z nich škrtla o nehet u palce a vhodila ji do sklenice s whisky. Alkohol hořel modrým plamenem a kdesi ve spirituálním světě se zhmotnil duch dvojité skotské bez ledu na tak dlouho, aby to Jednomu-muži-kbelíkovi stačilo.

Když Rumpál Žička opouštěl dům, měl dojem, že zaslechl jakýsi vzdálený duchovitý hlas, který si zanotoval pijáckou píseň.

Vozík se zastavil. Chvilku se kýval ze strany na stranu, jako by si mágy prohlížel. Pak provedl rychlý jednobodový obrat a začal se poměrně rychle vzdalovat.

„Chyťte ho!“ zaduněl arcikancléřův hlas. Zamířil hůl a podařilo se mu z ní vymámit ohnivou kouličku, která změnila malý kousek dláždění v něco žlutého a bublajícího. Prchající vozík se divoce zakymácel, ale pokračoval v jízdě, zatímco mu jedno kolečko chřestilo a skřípalo.

„Určitě to pochází z Podzemních rozměrů!“ vykřikl děkan. „Musíme ho vyhubit do základů!“

Arcikancléř mu položil konejšivým gestem ruku na rameno. „Nebuďte blázen. Věci z Podzemních rozměrů mají mnohem víc chapadel a takových věcí. Nevypadají, jako že je někdo vyrobil. “

Při zvuku dalšího vozíku se otočili. Chrastil lhostejně boční uličkou, a když zpozoroval, nebo nějakým jiným způsobem zaregistroval skupinu mágů, zastavil se a vzal na sebe okamžitě výraz nevinného vozíku, který tam právě teď někdo zapomněl. Kvestor se k němu připlížil. „Zbytečně se tváříš tak hloupě,“ zamračil se na vozík. „My víme , že umíš jezdit.“

„Všichni jsme tě viděli. “ přidal se k němu děkan. Vozík zachovával umíněné mlčení.

„Určitě nedokáže myslet,“ řekl lektor Zaniklých run. „Podívejte se, vždyť na tom není místo, kam by se vešel mozek.“

„A kdo říká, že myslí?“ podíval se na něj arcikancléř. „Jediné, co dokáže, je hýbat se. Kdo na to potřebuje mozek? I garnáti se pohybují.“ Přejel prstem po kovových trubkách. „No, jak bylo dokázáno, garnáti jsou dost inteligent —“ začal starší pAsák.

„Mlčte,“ zarazil ho Výsměšek. „Ale zajímalo by mě — je tohle opravdu vyrobené?“

„Vypadá to jako z drátu a trubek,“ přikývl starší pÁsák. „Drát je věc, kterou je třeba vyrobit, a trubky taky. A pak jsou tady kolečka. Příroda by těžko zplodila něco s kolečky.“

„Já jenom, že takhle zblízka to vypadá —“

„— jako jeden nedělitelný celek,“ připojil se lektor Zaniklých run, který si s námahou klekl, aby mohl vozík prozkoumat co nejpodrobněji. „Udělané z jednoho kusu. Jako když ta věc vyrostla. Ale to je přece nesmysl.“

„Možná. Nežije v horách Beraní hlavy kukačka, která si staví místo hnízda hodiny?“ nadhodil kvestor.

„To jo, ale to je jen velmi neobvyklý rituál, provozovaný při námluvách,“ vysvětlil pohotově lektor Zaniklých run. „Kromě toho je známo, že ty hodiny chodí velmi nepřesně.“

Vozík se najednou vrhl do mezery mezi mágy a víceméně uspěl, až na to, že mezera byla ucpána kvestorem, který zaječel a upadl přímo do nákladového košíku. Vozík ani nezpomalil a chřestil po dláždění k hlavní bráně.

Děkan pozvedl svou hůl. Arcikancléř mu sevřel ruku.

„Mohl byste zasáhnout kvestora.“

„Jenom jednu malou ohnivou kouli?“

„Je to velmi lákavá myšlenka, ale ne. Pojďme. Za ním!“

„Krleš!“

„Když myslíte.“

Mágové se dali do pronásledování vozíku. Za nimi, stále ještě nepovšimnuto, pleskalo křídly a pobzukovalo hejno arcikancléřových slov — kleteb.

A nedaleko procházel Rumpál Žička, který vedl malou delegaci přímo do knihovny.

Na dveře knihovny někdo silně zabušil a knihovník Neviditelné univerzity se vydal otevřít, přičemž v chůzi rychle zaklepal klouby rukou o podlahu.

„Já vím, že tam jste,“ ozval se za dveřmi hlas Rumpála Žičky. „Musíte nás pustit dovnitř. Je to životně důležité.“

„Oook.“

„Vy nám neotevřete?“

„Oook!“

„Pak nemám na vybranou…“

Prastaré kamenné bloky se pomalu začaly pohybovat. Malta ve spárách praskala. Pak se část stěny zřítila dovnitř a odhalila Rupála Žičku, stojícího v otvoru přibližného tvaru Rumpála Žičky. Mág vykašlal jemný prach.