Terry Pratchett - Sekáč

JAK SE JMENUJE KOVÁŘ VE VESNICI?

Pípa pokýval hlavou. „To je Ned Rozinka, u střelnice, tam co byly lukostřelecké závody. Jenže teď neví, kam dřív skočit, znáš to, jsou žně a všechno možné k tomu.“

MÁM PRO NĚHO NĚJAKOU PRÁCI.

Vilém Klika vstal a vykročil k průchodu v plotě. „Viléme?“

Zastavil se.

ANO?

„No, jestli jdeš, tak bys tady ale mohl nechat tu pálenku.“

Vesnická kovárna byla temná a zalykala se vedrem. Jenže Vilém Klika měl oči, které by mu mohl každý smrtelník závidět.

Pod podivnou směsicí železných součástí se něco pohybovalo. Jak se ukázalo, byla to spodní polovina člověka. Jeho horní polovina mizela někde ve stroji, odkud se tu a tam ozvala nějaká kletba.

Když se Vilém Klika přiblížil, vystřelila z jednoho otvoru stroje ruka.

„Fajn. Když už jsi tady, podej mi korunkovou osmnáctku.“

Vilém se rozhlédl kolem. Po kovárně bylo rozeseto nepřeberné množství nářadí.

„No tak, mrskni sebou!“ ozval se netrpělivý hlas odněkud z útrob stroje.

Vilém Klika vybral z předmětů, které viděl kolem sebe, namátkou jeden vytvarovaný kus železa a vložil ho do napřažené ruky. Ozval se kovový skřípot a pak vzteklé zavrčení.

„Řekl jsem korunkovou ! Tohle není —“ ozval se skřípavý zvuk povolujícího kovu, „— auvajs, sakra, můj palec! Můj palec! Tys mě málem zmr —“ ozvalo se zadunění, „— hergot, to byla hlava ! Taák, koukni se, cos udělal. Ta pérová podložka je v tahu, zase mi vyskočila z toho výklopnýho čepu! Uvědomuješ si jak dlouho jsem se s tím babral?“

NEMÁM PŘEDSTAVU. VELMI SE OMLOUVÁM. Rozhostila se chvilka ticha.

„Jsi to ty, mladej Egberte?“

NE. TO JSEM JÁ, STARÝ VILÉM KLIKA.

Ozvalo se několik tlumených plechových nárazů a zadunění, a ze stroje se komplikovanými pohyby vysunula horní polovina člověka, která, jak se vzápětí ukázalo, patřila urostlému mladému muži s černými kudrnatými vlasy, černou tváří, v černé košili a ještě černější zástěře. Utřel si obličej kusem hadru, po kterém mu v ní zbyla růžová čmouha, a zamrkal, aby se zbavil potu, který mu zaplavoval oči.

„Kdo jste?“

DOBRÁK VILÉM KLIKA. PRACUJU U SLEČNY ZAHOŘALÉ.

„Aha, už vím. Ten člověk z ohně. Hrdina okamžiku, jak jsem slyšel. Sem s ní!“

Napřáhl k němu začerněnou ruku. Vilém Klika na ni nejistě zíral.

MOC MĚ TO MRZÍ, ALE JÁ OPRAVDU NEVÍM, CO JE TO KORUNKOVÁ OSMNÁCTKA.

„Já myslel ruku, vaši ruku, pane Kliko.“

Vilém Klika zaváhal, ale pak vložil svou ruku do mládencovy dlaně. Oči v olejem umazané tváři na kratičký okamžik zesklovatěly. Bylo to na tu chviličku, než se mozku podařilo přesvědčit hmat o tom, že se mu něco zdá. Vzápětí se kovář usmál.

„Jmenuju se Rozinka. Co tomu říkáte?“

JE TO VELMI PŘÍJEMNÉ JMÉNO.

„Ale ne, já myslím ten stroj. Pěkně mazaná mašinka, co?“

Vilém Klika si prohlížel stroj s uctivým, ale bohužel nic nechápajícím zájmem. Na první pohled to vypadalo jako přenosný větrný mlýn, na který zaútočil obrovský hmyz, na druhý pohled jako pojízdná mučírna Inkvizice, která se rozhodla, že práce ve městě už bylo dost a teď že si vyjede trochu na čerstvý vzduch. Z kovového fundamentu vyčnívaly na různé strany železné paže s několika klouby. Ta věc obsahovala řemeny a dlouhá pera. Celá pak byla umístěná na velkých kovových kolech opatřených ostrými bodci.

„Samozřejmě takhle, když není v chodu, nevypadá zdaleka tak dobře,“ vysvětloval Rozinka. „Musí ji táhnout kůň. Alespoň prozatím. V tomhle směru mám ale taky jednu nebo dvě velmi zajímavé myšlenky,“ dodal zasněně.

JE TO TEDY JAKÉSI ZAŘÍZENÍ?

Zdálo se, že jeho otázka Rozinku poněkud zaskočila.

„Já dávám přednost názvu stroj,“ řekl. „Díky jemu dojde k revolučnímu převratu v polních pracích a právě tenhle stroj zažene staré metody práce se zděšenými výkřiky zpět do století Ovocného netopýra. Naše rodina sídlí téhle kovárně tři sta let, ale Ned Rozinka nemá v úmyslu strávit zbytek života přitloukáním ohnutých kusů železa na koně, to vám říkám rovnou.“

Vilém na něj upřel prázdný zrak. Pak se sehnul a nahlédl pod stroj. K velkému, vodorovně položenému kolu bylo připevněno několik srpů. Několik důvtipných převodů přenášelo kruhový pohyb z předních kol na excentrická ložiska kovových paží.

Najednou měl z té věci před sebou velmi ošklivý pocit, ale přesto se zeptal, o co se jedná, protože cítil, že se to od něj čeká.

„Tak podívejte, srdcem celého stroje je tady ta vačková hřídel,“ začal mu vysvětlovat Rozinka, vděčný za zájem. „Pohyb se přenáší prostřednictvím tady těch táhel a vačky uvádějí do pohybu výkyvná ramena — to jsou tyhle věcičky. Vpředu se spustí žací lišta, která je ovládaná protichodným mechanismem a uvede se do pohybu ve chvíli, kdy tady ta ramena přihrnou klasy semhle. Současně se rozeběhnou tyhle dvě mosazné koule, které budou neustále rotovat v tomhle prostoru, a tím vlastně mlátit obilí. Nekonečný pás odnese vymlácenou slámu a tady v tom místě propadne čisté zrní dolů, do násypky. Jednoduché.“

A OSMNÁCTKA KORUNKOVÁ?

„Dobře, že jste mně připomněl,“ Rozinka zalovil ve zmatku na podlaze a zvedl malý, napůl kulatý a napůl hranatý předmět a našrouboval jej na jednu z vyčnívajících částí stroje.

„To je velmi důležitá součástka. To zabraňuje tady tomu oválnému výstředníku sklouznout po ojnici až nahoru a zachytit o tuhle přírubu, což by mělo nedozírné následky, jak si jistě dovedete představit.“

Rozinka poodstoupil a otřel si ruce do hadru, který měl zastrčený za zástěrou, čímž si je o něco více zamastil.

„Říkám tomu univerzální žací a mlátící sklizňový stroj, zkráceně sklizňostroj,“ sdělil Vilémovi pyšně.

Vilém Klika se najednou cítil velmi starý. Po pravdě řečeno, on byl velmi starý. Ale ještě nikdy to necítil tak jako dnes. Hluboko ve stínech své duše cítil, že ví docela přesně, aniž potřeboval kovářovo vysvětlení, co se od sklizňostroje čeká.

OH.

„Dneska odpoledne s tím chceme podniknout zkušební jízdu na tom velkém poli starého Podbory. Zatím to vypadá vyloženě slibně, musím říct. To, na co se právě díváte, pane Kliko, to je budoucnost.“

ANO.

Vilém Klika přejel rukou po lesklém povrchu stroje.

A CO TAKHLE SAMA SKLIZEŇ?

„Cože? Jako to myslíte?“

CO TA SI O TOM POMYSLÍ? POZNÁ TO?

Rozinka nakrčil nos. „Pozná? Jak pozná? Nic nepozná. Obilí je prostě obilí.“

A ŠESTIPENCE JE ŠESTIPENCE.

„Správně.“ Rozinka zaváhal. „Potřeboval jste něco?“

Vysoká postava znovu přejela nešťastnými prsty po naolejovaném povrchu stroje. „Pane Kliko?“

PROSÍM? AHA, ANO. MĚL BYCH TADY PRO VÁS JEDNU TAKOVOU PRÁCI —

Vyšel z kovárny a vzápětí se vrátil s předmětem zabaleným do hedvábí. Opatrně balíček rozbalil.

Udělal k čepeli i nové kosiště — ne rovné, jaké užívají v horách, ale těžké, dvakrát prohnuté kosiště z rovin.

„Chcete ji naklepat? Nový kosíř? Nebo vůbec novou čepel?“

Vilém Klika zavrtěl hlavou.

CHCI, ABYSTE JI ZABIL.

„Zabil?“

ANO. NAPROSTO. ZNIČIT KAŽDÝ KOUSEK. TAK, ABY BYLA DOKONALE MRTVÁ.

„Krásná kosa,“ poznamenal Rozinka. „Připadá mi to škoda. Máte ji pěkně nabroušenou —“