Terry Pratchett - Sekáč

„Pan Žička tuhle by se tě chtěl na něco zeptat, Jeden-muži-kbelíku.“

je tady šťastná a čeká, až se k ni připojíte, odpověděl obratem Jeden-muž-kbelík.

„Kdože to?“ zeptal se Rumpál.

To, jak se zdálo, zahnalo Jednoho-muže-kbelíka do úzkých. Tahle věta většinu zvědavců uspokojila bez dalšího vysvětlování.

kdo byste si přál, aby to byl? zeptal se opatrně. už si můžu vzít svoje pití?

„Ještě ne, Jeden-muži-kbelíku,“ zarazila ho paní Bochánková.

ale já ho hrozně potřebuju. je tady strašně těsno.

„Cože?“ vskočil mu Rumpál rychle do řeči. „Chcete říct, že je tam tolik duchů?“

celé stovky, řekl hlas Jednoho-muže-kbelíka.

Rumpál byl zklamán.

„Jenom stovky? To zase nevypadá tak zle.“

„Duch se ale stává jen z málokoho,“ chopila se slova paní Bochánková. „Se mohli stát duchem, museli by k tomu mít moc vážnou příčinu, jako třeba ňákou extra důležitou věc, kterou nestačili dodělat, nebo strašlivou pomstu, i když na druhý straně to může být i nesmírná vesmírná záležitost nedohlednýho významu, kde voni jsou jen pouhým pěšákem ve hře.“

nebo krutá žízeň, ozval se Jeden-muž-kbelík.

„No slyšeli ho?“ zavrtěla hlavou paní Bochánková.

chci zůstat ve špiritusálním světě, nebo alespoň ve vinném či pivním, he, he, he.

„Tak co se stane s životní silou, když něco přestane žít?“ zeptal se Rumpál. „Může tahle síla za všechno, co se tady teď odehrává?“

„Odpověz tomu pánovi,“ zvýšila paní Bochánková hlas, když se Jeden-muž-kbelík neměl k odpovědi.

a co všechno se tam u vás odehrává?

„Různé věci se uvolňují a odšroubovávají. Po ulicích běhají prázdné šaty. Každý se cítí nějak víc živý. A podobně.“

tohle? to nic není. koukněte, životní síla prosakuje nazpět, kudy to jenom jde. myslím, že s tímhle si hlavu lámat nemusíte.

Rumpál položil ruku na sklenici.

„Ale je tady něco, s čím bych si ji asi lámat měl, že?“ šel rovnou k věci. „A má to co společného s těmi malými skleněnými suvenýry, že?“

nechci to říct.

„Řekni to pánovi, rychle.“

To byl Ludmillin hlas — hluboký, skoro mužský, ale velmi přitažlivý. Lupine ji upřeně pozoroval. Rumpál se usmál. To byla jedna z předností toho být mrtvý. Všimli jste si věcí, které živým nic neříkaly.

Hlas Jednoho-muže-kbelíka byl ostrý a hádavý.

a co s tím asi udělá, i když mu to řeknu, no? mohl bych se kvůli tomu dostat do spousty nepříjemností.

„Dobrá, a kdybych to uhodl, můžete mi to alespoň potvrdit?“

ano. možná.

„Nemusíš ani nic říkat,“ ozvala se paní Bochánková. „Stačí, když místo ‚ano’ klepneš dvakrát a místo ‚ne’ jednou, jako za starých časů.“

no tak dobrá.

„Pokračujte, pane Žičko,“ pobídla Rumpála Ludmilla. Její hlas byl takový, že ho Rumpál zatoužil pohladit.

Odkašlal si.

„Já si myslím,“ začal pomalu, „že ty koule… ty koule jsou určitý druh vajec. Napadlo mě… proč snídat? A najednou mě napadlo… vejce…“

Klep.

„Aha. No, možná, že to byl opravdu jen takový hloupý nápad…“

pardon, bylo to pro ano jednou, nebo dvakrát?

„Dvakrát,“ vyštěkla paní Bochánková.

KLEP. KLEP.

„Aha,“ vydechl Rumpál. „A ty se mění v něco na kolečkách, že?“

ano bylo dvakrát, že?

„Správně!“

KLEP. KLEP.

„Já si to myslel! Myslel jsem si to! Našel jsem jedno z nich pod podlahou a pokoušelo se to proměnit v prostoru, kde na to nemělo dost místa!“ zakrákoral Rumpál vítězoslavně. Pak mu na čele naskočily zamyšlené vrásky.

„No jo, proměnit se. Ale v co?“

Vzoromil Výsměšek vklusal do pracovny a sundal svou magickou hůl ze závěsu nad krbem. Olízl si prst a opatrně se dotkl její špičky. Přeskočila drobná oktarínová hvězdička a ucítil závan zápachu připomínajícího rozpálený mastný cín.

Vykročil nazpět ke dveřím.

Pak se pomalu otočil, protože jeho podvědomí právě dokončilo analýzu věcí přítomných v hustě zaplněné pracovně a odhalilo nesrovnalost.

„Co to tady, k čertu, dělá?“ zavrčel arcikancléř.

Strčil do toho špičkou své hole. Zazvonilo to a kousek se to odsunulo.

Velmi vzdáleně to vypadalo jako ten druh věcí, které postrkovaly po chodbách služebné. Obvykle to bývalo naloženo smetáky, kbelíky mopy a hadry. Výsměšek si udělal v duchu poznámku, aby si o tom nezapomněl promluvit s hlavní hospodyní. A vzápětí mu to vypadlo z hlavy.

„Ty zatracené drátěné věci na kolečkách se pletou všude,“ zavrčel.

Při slově „zatracené“ se z čiročirého vzduchu zhmotnilo něco jako obrovská masařka se zuby, které by neudělaly ostudu ani kočce. Tvor zmateně zabzučel, obletěl přeplněnou pracovnu a vylétl pootevřenými dveřmi za arcikancléřem, který si ve svém rozpoložení ničeho nevšímal.

Slova mágů jsou mocná. Kletby jsou ještě mocnější. V době, kdy životní síla prakticky krystalizovala ze vzduchu, musela najít únikové cesty, kde to jen šlo.

města, odpověděl Jeden-muž-kbelík. já si myslím, že jsou to zárodky měst.

Starší mágové se shromáždili ve Velké síni. Dokonce i starší pAsák cítil podivné vzrušení. Považovalo se za velmi odporné používat magii proti kolegům mágům a používat ji proti civilistům bylo nesportovní. Člověku to udělalo dobře, když byl jednou opravdový důvod ji použít.

Arcikancléř se rozhlédl kolem.

„Děkane, proč máte po celém obličeji ty barevné pruhy?“ zeptal se pátravě.

„Maskování, arcikancléři.“

„Maskování, říkáte?“

„Krleš, arcikancléři!“

„Tak dobrá. Důležité je, že se v tom cítíte dobře vy.“

Pomalu se plížili ke kusu země, kde bylo Afektovo malé království. Alespoň většina z nich se plížila. Děkan se přibližoval‘ sérií složitých skoků a piruet, příležitostně se tiskl zády ke zdi a téměř neslyšně ze sebe v krátkých sériích vyrážel dech: „Á-fu! Á-fu! Á-fu!“

Byl strašlivě sklíčený, když se ukázalo, že ostatní kompostové hromady stojí přesně tam, kde je Afekt navršil. Zahradník, který je zpovzdálí sledoval a kterého děkan dvakrát málem srazil k zemi, kolem hromad chvíli obcházel.

„Já myslím, že se jen tak nevinně tváří,“ zasykl děkan. „Myslím, že bychom ty zatracené věci měli vyhodit do —“

„Ještě se ani nezabraly,“ zavrtěl hlavou Afekt. „Tamta musela být nejstarší.“

„To znamená, že tady nemáme s čím bojovat?“ nadhodil arcikancléř.

Zem se jim zachvěla pod nohama. A pak se směrem od ambitu ozvalo jemné zacinkání.

Výsměšek se zamračil.

„Už tam zase někdo jezdí s těmi zatracenými drátěnými vozíky,“ prohlásil. „Před chvílí jsem jeden objevil dokonce ve své pracovně!“

„Vážně?“ zavrtěl hlavou starší pAsák. „Já měl ve své pracovně taky jeden. Otevřel jsem skříň, a bac ho — byl tam.“

„Ve skříni?“ podíval se na něj pohrdlivě arcikancléř. „A proč jste si ho tam cpal, člověče?“

„ Já si ho tam nedal, vždyť vám to vysvětluju. Museli to být studenti. To by tak vypadalo na ty jejich žertíky. Jeden z nich mi kdysi strčil do postele kartáč.“