Terry Pratchett - Sekáč

„Sežralo to pálivou omáčku!“ vykřikl arcikancléř.

„Rozmázli jsme tě po plotě, ty nakvašený svinstvo!“

„Chtěli jsme tě nakopnout do prdele? Už tě můžeme nakopnut do prdele!“ zabublal děkan s výrazem nesmírného štěstí.

„V tom druhém případě by to mělo znít: nemůžeme nakopnout do toho — A jsem si skoro jistý, že taková hromada kompostu žádné tentononc nemá —“ začal starší pAsák, ale i jeho v té chvíli zaplavila vlna všeobecného nadšení.

„Tak to je další hromada, která si příště setsakra rozmyslí, než si něco začne s mágy,“ prohlásil spokojeně děkan, který se nechal poněkud unést společným úspěchem. „Jsme bystří a nebezpeční a —“

„Afekt říká, že na zahradě jsou ještě tři takové,“ přerušil ho kvestor. Zavládlo ticho.

„Mohli bychom si na ně vzít své hole, ne?“ navrhl děkan.

Arcikancléř strčil do kusu bývalé hromady špičkou nohy.

„Neživé věci ožívají,“ zabručel. „To se mi ani trochu nelíbí. Co bude dál? Co když začnou chodit sochy?“ Mágové se rozhlédli po sochách mrtvých arcikancléřů, které lemovaly Velkou síň a také větší část chodeb univerzity. Univerzita existovala tisíce let a průměrný arcikancléř vydržel v úřadě zhruba jedenáct měsíců. Soch bylo opravdu požehnaně.

„Víte, byl bych raději, kdybyste takové věci neříkal,“ zasmušil se lektor Zaniklých run.

„To byla jen taková momentální úvaha,“ odpověděl mu Výsměšek. „Pojďme a podívejme se na zbytek těch hromad.“

„Jasně!“ souhlasil neohroženě děkan, který pro tuto chvíli upadl do spárů naprosto nemágovského záchvatu mužné odvahy. „Jsme zlí! A jak! No nejsme strašní?“

Arcikancléř pozvedl obočí a obrátil se ke zbytku mágů.

„No tak? Nejsme zlí?“

„Ehm. No, já se cítím celkem zlý ,“ přikývl váhavě lektor Zaniklých run. „A já se cítím velmi zlý,“ přidal se k němu okamžitě kvestor. „To je tím, že musím chodit bos,“ dodal po chvilce.

„No tak když ostatní, tak já jsem taky zlý,“ řekl starší pAsák, kterému nic jiného nezbývalo.

Arcikancléř se obrátil nazpět k děkanovi. „Ano,“ řekl. „Zdá se, že jsme všichni zlí!“

„Krleš!“ zahulákal s bojovným výrazem děkan.

„Krleš co?“

„To není krleš ‚co’, to je jenom krleš,“ jal se mu okamžitě vysvětlovat starší pAsák, který stál za ním. „Je to všeobecně veřejný pozdrav, dále také citoslovce vyjadřující odmítavý postoj uživatele a v neposlední řadě také bojovné zvolání, zvyšující hladinu adrenalinu v krvi.“

„Cože? Vážně? Takže to znamená něco jako ‚těbůch’?“ podivil se Výsměšek.

„No, možná že by se to tak nějak dalo říct,“ přikývl váhavě starší pAsák.

Výsměšek se rozjařil. Ankh-Morpork nabízel, co se týkalo lovu, velmi omezené možnosti. Nikdy ho nenapadlo, že by bylo možné užít si na své vlastní univerzitě tolik skvělé zábavy jako v posledních chvílích.

„Fajn!“ rozhlédl se bojovně. „Tak jdeme na ty hromady!“

„Krleš!“

„Krleš!“

„Krleš!“

„Krkneš!“

Výsměšek si povzdechl. „Kvestore?“

„Ano, arcikancléři?“

„Pokuste se aspoň trochu porozumět i těm věcem, které se nedají vyjádřit čísly, ano?“

Nad horami se pomalu stahovaly mraky. Vilém Klika přecházel sem a tam prvním obilným polem a používal k sečení obyčejnou kosu, kterou si našel na farmě. Ta nejostřejší byla pečlivě uložena až vzadu ve stodole, aby ji náhodou neotupil proudící vzduch. Za ním šlo několik pomocníků, které najala slečna Zahořalá. Pohrabovali obilí, vázali snopy a stavěli je do panáků. Slečna Zahořalá nikdy nezaměstnávala nastálo víc než jednoho člověka, jak už Vilém Klika zjistil. Aby ušetřila, najímala si pomocníky jen v době, kdy to bylo nezbytně třeba.

„V životě jsem neviděl nikoho sekat obilí kosou,“ řekl jeden z pomocníků. „Vždycky se to dělalo srpem.“

Udělali si přestávku na oběd, který snědli ve stínu živého plotu.

Vilém Klika vždycky věnoval jménům a tvářím lidí jen tak velkou pozornost, jaká byla nezbytně nutná k výkonu jeho profese. Obilný lán se táhl po celém kopci a mizel za křivkou jeho úbočí. Skládal se z jednotlivých stébel a možná se očím jednoho stébla jevilo jiné stéblo jako velmi přitažlivé, jako stéblo s desítkou nepřehlédnutelných charakteristických znaků, které ho oddělovaly od všech ostatních a jiných stébel. Ale pro sekáče byla všechna stébla stejná… prostě jen stébla.

Teď začal vnímat ty drobné odlišnosti.

Byl tady Vašek Pípa, Kecálek Kolečkář a Voda Zadnička. Všechno staříci, alespoň pokud to Vilém Klika dokázal posoudit, s kůží hnědou a tuhou jako vydělaná useň. Ve vesnici byli i mladí muži a ženy, ale zdálo se, že v určitém věku najednou změní stav a z mladých se téměř přes noc, bez nějakého přechodného stadia, stanou staří. A pak zůstanou staří velmi dlouho. Slečna Zahořalá mu před několika dny řekla, že když si vesničané chtěli založit hřbitov, museli někomu nejdřív rozbít hlavu rýčem, aby tam měli koho pohřbít.

Vašek Pípa byl ten, co si při práci pořád prozpěvoval a přitom používal těch dlouhých nosových tónů, které značily, že na právě zpívané lidové písni páchá nehorázné násilí. Kecálek Kolečkář, ten zase neřekl jediné slovo, což bylo důvodem, jak Vilémovi svěřil Pípa, proč se mu říkalo Kecálek. Vilém Klika sice nepochopil, jaká je v tom logika, i když ostatním se to zdálo nejen jasné, ale ještě navíc docela zábavné. A David Zadnička se jmenoval Vévoda Zadnička a byl tak pojmenován svými rodiči, kteří měli úpornou i když poměrně velmi prostou myšlenku, jak svým dětem zajistit život ve vyšší společenské třídě — jeho bratři se jmenovali Vladyka, Hrabě a Král.

Staříci teď seděli ve stínu živého plotu a oddalovali chvilku, kdy se budou muset znovu dát do práce. Z konce řady se ozval žbluňkavý zvuk.

„To letošní léto docela ušlo,“ řekl Pípa. „Konečně je jednou pro změnu na žně slušný počasí.“

„Hm… neříkej bác, dokud nemáš hubu plnou písku,“ naklonil Voda hlavu ke straně. „Včera v noci jsem viděl pavouka, jak přede svou pavučinu obráceně. Pavouci tak věští špatné počasí. To je jistý znamení, že přijde strašlivá bouřka.“

„Vůbec nepochopím, jak pavouci něco takovýho dokážou.“

„Kecálek podal Vilémovi velký hliněný džbán. Něco v něm šplouchalo.

CO JE TO?

„Jabkovej mošt,“ řekl Pípa. Ostatní se rozesmáli.

AHA, podíval se po nich Vilém Klika. SILNÝ DESTILÁT, KTERÝ SE V ŽERTU PODÁ NIC NETUŠÍCÍMU CIZINCI NEBO NOVÁČKOVI, A TAK SE VYVOLÁ JEDNODUCHÉ POBAVENÍ DÍKY TOMU, ŽE POSTIŽENÁ OSOBA SE Z NEVĚDOMOSTI RYCHLE PODNAPIJE.

„A krucifixnámol,“ ušklíbl se Pípa. Vilém Klika se zdlouha napil.

„Jo a taky lítají nízko vlašťovky,“ řekl Voda. „A křepelky táhly k lesu. Taky se vyrojilo velkých slimáků — jéjej. A ještě nesmím zapomenout, že —“

„Nemyslím si, že ta drobná pakáž má tu nejmenší potuchu o základech meteorologie,“ zavrtěl hlavou Pípa.

„Těm by bylo podle mě potřeba to vždycky spíš říct. Hej, žouželáci! Blíží se pořádná bouřka, takže, pane pavouku, neudělal byste něco klasicky tradičního?“

Vilém Klika si znovu přihnul.