Terry Pratchett - Sekáč

NEDOTÝKEJTE SE JÍ!

Rozinka si rychle vstrčil prst do úst.

„To je psina,“ řekl. „Byl bych přísahal, že jsem se jí ani nedotkl. Měl jsem ruku kolik centimetrů od ní. No, prostě je pěkně ostrá.“

Máchl kosou ve vzduchu.

„Ano. Pěk / / rá, to je vi /

/ně ost/ /dět.“

Odmlčel se, strčil si malíček do ucha a prudce s ním zatřásl.

„Jste si jistý, že chcete, abych tu kosu zničil?“

Vilém Klika zachmuřeně opakoval svou žádost.

Rozinka pokrčil rameny. „Dobrá, můžu ji roztavit a kosiště spálit.“

ANO.

„Dobrá, jsme dohodnutí. Je to vaše kosa. A v podstatě máte samozřejmě pravdu. Už je to zastaralá technologie. Zbytečná.“

OBÁVÁM SE, ABYSTE NEMĚL PRAVDU.

Rozinka ukázal palcem ke sklizňostroji. Vilém Klika věděl, že je zařízení vyrobeno jen z kovu a řemení, a proto nemůže číhat. Ale ono číhalo. A co víc, ten stroj to dělal s mrazící kovovou samolibostí.

„Možná že byste mohl přemluvit slečnu Zahořalou, aby si taky jeden koupila, pane Kliko. To je přesně ta správná věcička pro takovou farmu, kde si nemůžou dovolit najmout moc lidí. Už vás vidím tam nahoře, v takovém tom slabém vánku, řemeny pleskají a přihrnovací ramena krouží —“

NE.

„Ale jděte! Mohla by si to dovolit. Říká se o ní, že má plné bedny peněz ještě ze starých časů.“

NE!

„No —“ Rozinka zaváhal. To poslední „NE“ obsahovalo hrozbu mnohem jistější než praskot slabého ledu na hluboké řece. Říkalo, že zajít jen o krůček by mohla být ta nejhloupější věc, kterou kdy Rozinka v životě udělal.

„No, věřím, že sám víte nejlíp, co a jak,“ zamumlal.

ANO.

„Tak to bude, hm, no řekněme čtvrťák za tu kosu,“ vysypal ze sebe Rozinka. „Je mi to líto, že po vás chci peníze, ale bude na to třeba dost uhlí, víte, a ti mazaní trpaslíci šroubují ceny pořád výš a výš —“

TADY. MUSÍ TO BÝT ALE HOTOVO JEŠTĚ DNES VEČER.

Rozinka se nepřel. Kdyby to udělal, znamenalo by to, že by Viléma Kliku zdržoval v kovárně, a teď už jen toužil po tom, aby byl ten člověk pryč.

„Dobrá, jistě.“

ROZUMÍTE?

„Samozřejmě, je to jasné.“

TAK SBOHEM, řekl Vilém Klika zachmuřeně a vyšel z kovárny.

Rozinka za ním zavřel dveře a opřel se o ně zády.

Fí.

Je to příjemný stařík, to ano, každý o něm mluví, ale po několika minutách rozhovoru jste v jeho přítomnosti měli takový bodavý pocit, že vás obchází smrt, že vám někdo šlape po hrobě, a přitom jste ho ještě neměli ani vykopaný.

Přešel po podlaze polité olejem, naplnil konvici vodou a zaklínil ji do rohu výhně. Potom zvedl velký klíč, aby dotáhl poslední šrouby na sklizňostroji a oči mu padly na kosu opřenou o zeď.

Začal se k ní opatrně a po špičkách přikrádat a hned si uvědomil, jak nesmyslnou to dělá věc. Vždyť nebylá živá. Neslyšela. Prostě se jen tvářila ostře.

Zvedl klíč a cítil se při tom dost provinile. Podle toho, co pan Klika řekl — no, pan Klika se vyjádřil velmi zvláštně, protože použil naprosto nesprávná slova, když o té mrtvé věci mluvil. Ale co proti tomu mohl on, kovář, namítat?

Rozinka se napřáhl a udeřil klíčem.

Nepocítil žádný odpor. Byl by znovu přísahal, že klíč se rozpadl na dvě poloviny, jako kdyby byl z chleba, a to už několik centimetrů od čepele.

Napadlo ho, zda může být něco tak ostré, že to nemá jen ostrou čepel, ale že se to stane výtažkem, prapodstatou samotné ostrosti, vytvoří to kolem sebe pole absolutní ostrosti, které zasahuje dál než poslední atomy kovu.

„U pekel / / ně!“

/ né výh /

A pak si uvědomil, že je to velmi sentimentální, pověrčivé a nadmíru nevhodné myšlení na člověka, který si umí poradit se zalomenou hřídelí a pérovými závlačkami. Zvládl jsi nakonec i protichodné převody, pomyslel si. Buď fungovaly, nebo ne. Ale v žádném případě pro tebe nepředstavovaly žádnou záhadu.

Podíval se pyšně na sklizňostroj. No, pravda je, že potřebujeme koně, aby ho táhl. To dokonalost celé té věci poněkud kazilo. Koně náleželi Včerejšku; Zítřek náležel kombinačkám a jejich potomkům, kteří udělají ze světa čistší a mnohem lepší místo. Důležité bylo vyloučit z téhle rovnice koně. Zkusil hodinový stroj, ale ten nebyl dost silný. Možná že kdyby ho nahradil natočenými —

Za ním se ozvalo hlasité zasyčení, z konvice odletělo víko, voda přetekla a uhasila část ohniště.

Rozinka se prodral oblakem páry. V tom byla ta největší potíž. Pokaždé, když se člověk pokoušel vymyslet něco smysluplného, vyrušila ho z toho nějaká nesmyslná maličkost.

Paní Bochánková zatáhla záclony. „A kdo je vlastně ten Jeden-muž-kbelík?“ zeptal se Rumpál.

Zapálila několik svíček a sedla si.

„Co já vím, tak patřil k jednomu z těch pohanských kmenů Jakazačistánu,“ vysvětlila mu krátce.

„Moc zvláštní jméno, Jeden-muž-kbelík,“ zavrtěl Rumpál hlavou.

„To není jeho celé jméno,“ odpověděla paní Bochánková s temným přízvukem. Zamyšleně se na něj podívala. „Potřebujeme ještě někoho.“

„Mohl bych zavolat Šlýžkala,“ navrhl Rumpál.

„Nestojím o to, se mi pod stolem potuloval nějaký bubák a vizitýroval mi šuplíky,“ odmítla tenhle návrh rázně paní Bochánková.

„Ludmillo!“ vykřikla. Po chvilce se korálkový závěs vyplňující vchod do kuchyně rozhrnul a do pokoje vstoupila mladá žena, která jim otvírala dveře.

„Ano, mami?“

„Sedni si, děvče. Potřebujem ještě jednoho k seanci.“

Dívka se na Rumpála usmála.

„To je Ludmilla,“ představila ji paní Bochánková krátce.

„Velmi mě těší,“ usmál se na oplátku Rumpál. Ludmilla na něj vrhla ten zářivý, křišťálový úsměv, dovedený k dokonalosti lidmi, kteří už se dávno naučili nedávat své pocity najevo.

„My už jsme se setkali,“ přikývl Rumpál. Od posledního úplňku už je to alespoň jeden den, pomyslel si. A všechny příznaky jsou skoro tytam. Skoro. Ale, ale, ale…

„Ta holka je moje trápení,“ posteskla si paní Bochánková.

„Mami, co kdybys raději pokračovala?“ ozvala se Ludmilla a v hlase neměla ani stopu po zlobě nebo smutku.

„Vezměme se za ruce,“ vyzvala je paní Bochánková.

Seděli v hustém šeru. Najednou Rumpál ucítil, jak se mu ruka paní Bochánkové vysmekla.

„Sem zapomněla na sklínku,“ vysvětlila paní Bochánková.

„Já myslel, že na takové věci, jako jsou magické tabulky ne —“ začal Rumpál. Od odkládacího stolku se ozval zvuk nalévané tekutiny. Paní Bochánková postavila sklenici na ubrus a zase si sedla.

„Si taky nepotrpím, to si můžou být jistej.“

Znovu se rozhostilo ticho. Rumpál si nervózně odkašlal.

Nakonec řekla paní Bochánková: „Tak dobrá, Je-den-muži-kbelíku. Dobře vím, že jsi tady.“

Sklenice se pohnula. Ambrově zabarvená tekutina uvnitř tiše zašplouchala.

Odnikud zazněl rozechvělý nehmotný hlas, zdravím bledé tváře z Věčných lovišť —

„S tím můžeš klidně přestat,“ zarazila ho paní Bochánková. „Každý ví, že tě přejel vůz na ulici U melasového dolu, protože jsi byl namol, Jeden-muži-kbelíku.“

to není moje vina, žádná moje vina. jak já za to můžu, že se můj prapradědeček přestěhoval právě sem? měl jsem právo být smrtelně potrhán horským lvem nebo rozdupán mamutem nebo zemřít podobně tragickým způsobem, jenže mi bylo odepřeno právo na slušnou smrt.