Terry Pratchett - Sekáč

Zdálo se, že v té chvíli všude kolem panuje jakýsi zmatený ruch. Je to opravdu velmi zajímavé, pomyslel si Afekt, pracovat mezi všemi těmi mágy.

Týmová práce, to je ono. Oni dohlíželi na běh galaxie, soulad vesmíru a vyváženost mimoprostorů, a on na to, aby mu na růže nelezly mšice.

Ozvalo se kovové zazvonění. Postavil se na špičky, aby viděl přes hromadu kompostu.

„Další?“

Na pěšince trůnil lesklý kovový košík na malých kolečkách.

Možná mu ho koupili mágové? Ten první byl neobyčejně praktický a užitečný, i když se poněkud špatně řídil — ta malá kolečka měla neustále snahu jet jiným směrem, než se po nich chtělo. Zřejmě to chtělo zjistit, jak na to.

No, tenhle vypadá jako dělaný na převážení podložek se sazenicemi. Odstrčil druhý vozík stranou a v tom okamžiku za sebou zaslechl zvuk, který kdyby zapsal, tedy kdyby uměl psát a zapsal by ho, byl by ho nejspíš zapsal jako „ puk “ .

Otočil se, a když viděl, jak největší kompostová hromada v šeru světélkuje, postrčil plný vozík a zahlaholil vesele: „Koukni, co jsem ti přivezl na sváču!“ Teprve pak si všiml, že se hromada pohybuje.

„A taky se to děje na některejch místech.“

„Ale proč by měla životní síla zničehonic začít narůstat?“ nechápal Rumpál.

„Je to jako bouřka, vědí? Znají ten zvláštní šimravej pocit před bouřkou? Tak to mají zrovínka jako teď.“

„No ano, ale proč? Proč, paní Bochánková?“

„No… Jeden-muž-kbelík tvrdí, že nic neumírá.“

„Cože?“

„Nesmysl, co? Říká, že končí hodně životůch, ale přitom neodcházejí. Zůstávají tady.“

„Jako duchové?“

„Nějako duchové. Jenom jako… takový loužičky. Jenže když je pak těch loužiček moc, mají z nich celé moře. A kromě toho, duchy mají jenom z lidůch, ale ne třeba ze zelí.“

Rumpál Žička se opřel v křesle. Představil si obrovské jezero životní síly, jezero napájené miliony krátkých životních přítoků, které v něm mizely ve chvíli, kdy cokoliv živého ukončilo svou existenci. A jak tlak na břehy rostl, životní síla začala prosakovat i mimo. A prosakovala na každém místě, kde to bylo jen trochu možné.

„Myslíte, že bych si mohl promluvit s Jedním-muž —“ začal a zarazil se.

Vstal a přesunul se ke krbu, kde upřel oči na římsu.

„Jak dlouho máte tuhle hračičku, paní Bochánková?“ zeptal se a zvedl známý skleněný předmět.

„Tohle? Sem si koupila včera. Parádní, co?“

Rumpál zatřásl koulí. Byla skoro stejná jako ty, které našel ve své skrýši pod podlahou. Vločky zavířily a začaly se tiše snášet na dokonalý model Neviditelné univerzity.

Velmi silně mu to něco připomínalo. Tedy, budova mu samozřejmě velmi silně připomínala univerzitu, ale celá ta věc, byl v tom nějaký vzdálený náznak, nutilo ho to myslet na…

… snídani?

„Proč se to děje?“ zeptal se spíš sebe než paní Bochánkové. „Tyhle zatracené věci se objevují všude.“

Mágové pádili chodbou.

„Jak se dá zabít duch?“

„Jak to mám vědět? Takové problémy obvykle neřešíme!“

„Myslím, že se zažehnávají.“

„Cože? To jako myslíte postavit svíčky, udělat hranici a všechno zažehnout? Tak to jsou tedy podle mě pěkné —“

Děkan byl na něco takového připravený. „To si pletete se zažeháváním, arcikancléři. Tohle slovo má navíc to ‚n‘. Nemyslím, že při vyhánění duchů by se člověk musel stát… ehm, pyromanem.“

„No to si myslím, člověče. Nestojíme o to, aby nám tady duchové roznášeli oheň po celém městě, co?“ Najednou se ozval výkřik, při němž tuhla krev v žilách. Jeho ozvěna se odrazila od temných oblouků a pod zšeřelými klenbami a najednou skončila jako mávnutím kouzelného proutku.

Arcikancléř se prudce zastavil. První mágové narazili do něho, ostatní do nich.

„Znělo to jako výkřik, při kterém tuhne krev v žilách,“ oznámil jim. „Za mnou!“ Rozběhl se a zahnul za roh. Ozval se kovový náraz, zachřestění a spousta ostrých kleteb.

Zpoza rohu vyletělo něco malého, žlutočerveně pruhovaného, s malými vyceněnými tesáky, ze kterých odkapávala krev, a se třemi páry křídel na hřbetě. Bez zaváhání to se zvukem malé kotoučové pily proletělo mágům nad hlavami.

„Ví někdo, co to bylo?“ zeptal se kvestor, který najednou pocítil neovladatelnou slabost. Věc obkroužila skupinu mágů jednou kolem do kola a zmizela v temnotě u stropu. „A moc bych si přál, aby tak strašlivě nenadával.“

„Pojďte,“ vykročil děkan. „Uděláme líp, když se podíváme, co se mu to vlastně stalo.“

„A je to potřeba?“ zeptal se s nadějí v hlase starší pAsák.

Opatrně nahlédli za roh. Arcikancléř seděl na zemi a masíroval si kotník.

„Který idiot to tady nechal?“ zeptal se zuřivě.

„Nechal co?“ rozhlížel se zmateně děkan.

„Tady tu podělanou drátěnou košíkovitou krávovinu na kolečkách,“ zařval arcikancléř. Vedle něj se z čirého vzduchu zhmotnila červená pavoukovitá hnusotka a bleskem zalezla do nejbližší pukliny ve zdi. Mágové si jí nevšimli.

„Jakou drátovitou košíkovanou kolečkovinu?“ zeptali se mágově sborem.

Výsměšek se nejistě rozhlédl kolem.

„Byl bych přísahal, že —“ začal.

Ozval se další výkřik.

Výsměšek se vyhrabal na nohy.

„Tak jdeme, chlapi!“ zvolal zvučným hlasem a hrdinsky vykulhal vpřed.

„Proč musí každý běžet směrem, odkud se ozval výkřik, při němž tuhne krev v žilách?“ huhlal si nespokojeně starší pAsák. „To odporuje všemu zdravému rozumu.“

Poklusávali ambity a nakonec vpadli na čtvercové nádvoří.

Uprostřed prastarého pěstěného trávníku dřepěl jakýsi oblý temný tvar. Se slabým usykáváním z něj unikaly obláčky páry.

„Co je to?“

„Když je to uprostřed trávníku, tak to asi nemůže být hromada kompostu, že?“

„To bude Afekt pěkně namíchnutej!“

Děkan se naklonil kupředu. „Ehm… bodejť by ne, když už pro nic jiného, tak už jenom proto, že jak vidím, támhle zpod té hromady vyčuhují jeho nohy…“

Hromada se otočila k mágům a vydávala při tom tajemné puk, puk.

Pak se dala do pohybu.

„Tak dobrá,“ prohlásil Výsměšek a pohybem plným očekávání si zamnul ruce. „Kdo z vás má po ruce nějaké vhodné zaklínadlo?“

Mágové si s poněkud nejistými a stydlivými výrazy začali prohledávat kapsy.

„Tak tedy já přilákám pozornost té věci a kvestor s děkanem se pokusí z toho vytáhnout Afekta,“ nastínil Výsměšek svůj plán.

„Jak chcete přilákat pozornost hromady kompostu?“ ušklíbl se starší pAsák. „Já myslím, že to ani žádnou pozornost nemá.“

Výsměšek si strhl z hlavy klobouk a opatrně postoupil kupředu.

„Hromado hnoje!“ zařval.

Starší pAsák zasténal a stáhl si svou pokrývku hlavy přes oči.

Výsměšek zamával kloboukem před hromadou. „Odporný biosajrajte!“

„Ubohý zelený odpade?“ snažil se mu pomoci lektor Zaniklých run.

„To je ono!“ povzbuzoval ho arcikancléř. „Musíme tu srágoru nahnilou pořádně rozzuřit.“ (Kousek za ním se ze vzduchu vynořil nepříliš odlišný model vose podobného stvoření, které mágové zahlédli v chodbě, a odbzučelo.)

Hromada se vrhla na klobouk.

„Smrdutý hnuse!“