Terry Pratchett - Sekáč

JE TO VELMI DŮLEŽITÉ. A TEĎ VÁS MUSÍM OPUSTIT.

„Kam jdete?“

DO STODOLY. MÁM TAM DŮLEŽITOU PRÁCI. UŽ NEZBÝVÁ MNOHO ČASU.

Slečna Zahořalá se podívala na malé tělíčko na lůžku. Cítila se naprosto vyvedená z míry a jediné, co mohla udělat, bylo změřit si pohledem Viléma Kliku.

„Vypadá, jako když spí,“ řekla nakonec bezmocně. „Co je s ní?“

Vilém Klika se zastavil na horním konci schodiště.

ŽIJE NA VYPŮJČENÝ ČAS.

Za stodolou byla stará kovárna. Už celá léta ji nikdo nepoužíval. Teď se z ní ale na dvůr linuly žluté a rudé záblesky a pulzovaly jako lidské srdce.

A s pravidelností úderů srdce se z kovárny ozývalo bušení kladiva.

Slečna Zahořalá se neslyšně protáhla pootevřenými dveřmi. Kdyby patřila k lidem, kteří přísahají, byla by přísahala, že neudělala žádný hluk, a už v žádném případě takový, který by bylo možno zaslechnout v praskotu ohně a zvonění kladiva, ale Vilém Klika se otočil jako blesk, přikrčil se a napřáhl před sebe zakřivenou čepel.

„To jsem já!“

Bylo viděl, že se uvolnil, nebo přesněji, že se přesunul do jiné roviny napětí.

„Co to tady, k čertu, děláte?“

NAPADLO MĚ, ZĚ BYCH MĚL NAOSTŘIT KOSU, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

„V jednu hodinu ráno?“

Podíval se nepřítomně na čepel ve své ruce.

JE STEJNĚ TUPÁ JAKO NOC, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

A se zařinčením položil kosu na kovadlinu.

A JÁ JI POŘÁD NEDOKÁŽU DOST NAOSTŘIT!

„Myslím, že se vám to díky horku trochu zpřeházelo v hlavě,“ řekla, natáhla ruku a chytila ho za paži.

„A kromě toho, mně se zdá ostrá až —“ začala, ale rychle umlkla. Prsty přejela po kosti jeho paže. Na okamžik prsty odtáhla, ale pak je znovu sevřela. Vilém Klika se otřásl.

Slečna Zahořalá neváhala dlouho. Během pětasedmdesáti let života se vypořádala s válkami, hladomorem, bezpočtem nemocných zvířat, několika epidemiemi a tisícovkami malých každodenních tragédií. Kostlivec propadající depresi nepatřil dokonce ani mezi top ten nejhroznějších věcí, které kdy viděla.

„Takže jste to přece vy,“ řekla.

SLEČNO ZAHOŘALÁ, JÁ —

„Vždycky jsem věděla, že jednoho dne přijdete.“

JÁ MYSLÍM, ŽE SNAD —

„Víte, já skoro celý život čekala na rytíře na překrásném bílém koni.“ Slečna Zahořalá se usmála. „To je psina, co?“

Vilém Klika si sedl na kovadlinu. „Apatykář už přišel,“ oznámila mu. „Řekl, že pro ni nemůže nic udělat. Že je úplně v pořádku. Jenom jsme ji nedokázali probudit. A víte, trvalo nám strašně dlouho, než jsme jí otevřeli ručičku. Měla ji neuvěřitelně pevně zaťatou.“

ŘEKL JSEM, ŽE SE NESMÍ NIC ODNÉST!

„To je v pořádku. Nic se nestalo. Nechali jsme jí to.“

VÝBORNĚ.

„Co to bylo?“

MŮJ ČAS.

„Prosím?“

MŮJ ČAS. ČAS MÉHO ŽIVOTA.

„Vypadalo to jako stopky na velice drahá vajíčka.“ Vilém Klika se zatvářil překvapeně.

ANO. SVÝM ZPŮSOBEM ANO. DAL JSEM JÍ ČÁST SVÉHO ČASU.

„Jak je možné, že potřebujete čas?“

KAŽDÁ ŽIVOUCÍ VĚC POTŘEBUJE ČAS. A KDYŽ TEN ČAS UBĚHNE, MUSÍ TA VĚC ZEMŘÍT. AŽ UBĚHNE ČAS, KTERÝ JSEM JÍ PŮJČIL, ZEMŘE I ONA. A JÁ TAKY. ZA PÁR HODIN.

„Ale vy přece nemůžete —“

ALE ANO. BYLO BY TO SLOŽITÉ VYSVĚTLOVÁNÍ.

„Posuňte se.“

COŽE?

„Povídám, abyste se posunul. Chci si sednout.“

Vilém Klika udělal vedle sebe na kovadlině místo. Slečna Zahořalá si sedla.

„Takže vy umřete,“ řekla.

ANO.

„A nechcete.“

NE.

„Proč nechcete?“

Podíval se na ni, jako kdyby se zbláznila.

PROTOŽE PAK NEZBUDE NIC. PROTOŽE NEBUDU EXISTOVAT.

„Je to stejné jako s lidmi?“

MYSLÍM, ŽE NE. S VÁMI JE TO JINAK. VY TO MÁTE VŠECHNO MNOHEM LÉPE ZORGANIZOVANÉ.

Seděli vedle sebe a mlčky pozorovali uhlíky doutnající ve výhni.

„Tak na co jste chtěl ještě brousit kosu?“ zeptala se slečna Zahořalá.

MYSLEL JSEM SI, ŽE BYCH SE TŘEBA MOHL…, ŽE BYCH SE MOHL BRÁNIT…

„A bylo to kdy co platné? Myslím s vámi?“

OBVYKLE NE. NĚKDY MĚ LIDÉ VYZVALI KE HŘE. O ŽIVOT, SAMOZŘEJMĚ.

„A vyhráli?“

NE. VLONI JEDEN ZÍSKAL TŘI ULICE A VŠECHNY VEŘEJNĚ PODNIKY.

„Cože? Co je to za hru?“

NEPAMATUJU SI TO. NĚJAK JAKO „PRÁVO NA VÝHRADNÍ OBCHOD V URČITÉ KOMODITĚ“, NEBO TAK PODOBNĚ. JÁ BYL BANKÉŘ.

„Okamžik,“ přerušila ho slečna Zahořalá. „Když jste vy vy, tak kdo přijde pro vás?“

SMRT. VČERA V NOCI MI NĚKDO STRČIL PODE DVEŘE TOHLE.

Smrť otevřel ruku a ukázal malý kousek papíru, na kterém si slečna Zahořalá s určitými obtížemi přečetla jediné slovo: ÓóóóííííÓóóíííÓóíí.

DOSTAL JSEM TUHLE OŠKLIVĚ NAPSANOU VĚŠTBU BÁNŠÍ.

Slečna Zahořalá se na něj podívala s hlavou nakloněnou ke straně.

„Ale… opravte mě, jestli se mýlím, ale…“

NOVÝ SMRŤ.

Vilém Klika zvedl čepel.

BUDE STRAŠLIVÝ.

Obrátil čepel v rukou. Od jejího ostří se odrazila modrá světélka.

JÁ BUDU TEN PRVNÍ.

Slečna Zahořalá zírala na modré odlesky jako uhranutá.

„Jak moc strašný?“

CO NEJSTRAŠLIVĚJŠÍHO SI DOKÁŽETE PŘEDSTAVIT?

„Oh.“

TAK PŘESNĚ TAK BUDE STRAŠNÝ.

Čepel se nakláněla hned na jednu, hned na druhou stranu.

„A u toho dítěte to bude stejné?“ zeptala se slečna Zahořalá.

ANO.

„Nemyslím, že bych vám něco dlužila, pane Kliko. Myslím, že nikdo na světě vám není dlužen ani to nejmenší.“

ASI MÁTE PRAVDU.

„Na druhé straně, mám dojem, že by se našlo i pár věcí, za které by se měl zodpovídat především Život. Abych vám zase nekřivdila.“

TO NEDOKÁŽU POSOUDIT.

Slečna Zahořalá na něj vrhla dlouhý, odhadující pohled.

„Támhle v rohu je skvělý brusný kotouč,“ řekla nakonec.

TEN JSEM POUŽIL.

„A v šuplíku je dokonalý jemný brousek na obtahování kos.“

TEN JSEM TAKY POUŽIL.

Slečna Zahořalá měla dojem, že pokaždé, když se čepel pohne, slyší slaboučký zvuk, rozechvělé zaskřípání napínaného vzduchu.

„A pořád ještě není dost ostrá?“

Vilém Klika si povzdechl.

MOŽNÁ, ŽE UŽ NIKDY NEBUDE DOST OSTRÁ.

„No tak se vzpamatujte, člověče! Přece se tak snadno nevzdáme!“ zavrtěla hlavou slečna Zahořalá. „Trochu života do toho umírání! Poslední umírá co?“

POSLEDNÍ UMÍRÁ… JÁ… NEVÍM…

„Naděje!“

VÁŽNĚ?

„Samozřejmě.“

Vilém Klika přejel kostnatým prstem po ostří kosy.

NADĚJE?

„Napadá vás něco jiného, na co byste se ještě mohl spolehnout?“

Vilém zavrtěl hlavou. Vyzkoušel celou škálu různých emocí, ale tohle bylo něco nového.

MŮŽETE MI DONÉST OCÍLKU?

Bylo o hodinu víc.

Slečna Zahořalá se probírala pytlem, kam odkládala vyřazené šaty, určené na hadry.

„Tak co dál?“ zeptala se.

CO JSME ZATÍM VYZKOUŠELI?

„Okamžik… tak to máme… jutu, kaliko, lněné plátno… co takhle satén? Tady mám kousek.“

Vilém Klika vzal látku a jemně jí přejel čepel.

Slečna Zahořalá zatím zašmátrala rukou až někde u dna pytle a vytáhla smotek bílého hedvábí.

ANO?

„Hedvábí,“ řekla tiše. „Nejjemnější bílé hedvábí. Pravé. Nikdy nenošené.“ Opřela se a upírala pohled na bílý chomáč, který svírala v prstech.