Terry Pratchett - Sekáč

Lupine seděl v ostražitém postoji a byl tak vzrušený, že nedokázal ani vrtět ocasem.

„Myslím, že vy nejste paní Bochánková,“ řekl Rumpál.

„Vy hledáte maminku,“ řekla vysoká dívka. „Mami! Hledá tě tady nějaký pán!“

Vzdálené huhlání se změnilo v blízké huhlání a vzápětí se paní Bochánková zjevila po boku své dcery jako malý měsíc, který se vynoří z planetárního stínu.

„A copak si ráčej, vašnosto?“ řekla.

Rumpál o krok ustoupil. Oproti své dceři byla paní Bochánková velmi malá a téměř dokonale kulatá. A oproti své dceři, která byla vysoká a krčila se, paní Bochánková, ač malá, se tyčila až hrozivě. Bylo to ovšem dáno především jejím kloboukem, který, jak se dozvěděl později, nosila všude a vždycky se samozřejmostí mága. Byl obrovský, černý a ozdobený spoustou věcí, jako například ptačími křídly, umělými třešněmi a spoustou kloboukových jehlic. Paní Bochánková pod ním cestovala jako koš pod teplovzdušným balonem. Lidé se často přistihli při tom, že mluví o jejím klobouku.

„Paní Bochánková?“ zeptal se Rumpál užasle.

„Sem tady dole,“ ozval se její vyčítavý hlas.

Rumpál sklopil zrak.

„Sem řekla, sem já,“ řekla paní Bochánková.

„Mluvím s paní Bochánkovou?“

„To vim, ne?“ pokračovala paní Bochánková.

„Jmenuju se Rumpál Žička.“

„To vim taky, ne?“

„Víte, já jsem mág, tedy vlastně —“

„Jo, fajn, ale musej si opucovat boty.“

„Můžu dovnitř?“

Rumpál Žička se zarazil. Ve cvakajícím kontrolním stanovišti svého mozku si přeříkal posledních pár řádků rozhovoru. Nakonec se usmál.

„Voni na to kápnuli.“

„Nejste náhodou jasnovidka?“

„Asi tak deset vteřin, pane Žička.“

Rumpál zaváhal.

„Se musej zeptat tu otázku,“ řekla paní Bochánková rychle. „Dostávám migrénu, když lidi moc myslí a neptají se na to, co sem zjistila, a na co sem jim už odpověděla.“

„Jak daleko do budoucnosi dokážete nahlédnout, paní Bochánková?“

„To je ono,“ přikývla, očividně uspokojená, a vedla ho halou do malého obývacího pokoje. „A ten bubák může taky dovnitř, jen ty dveře kdyby nechal venku. Si může zatím vlézt do sklepa. Sem dost nerada, když se mi bubáci potulujou po bytě.“

„Bože, to už jsou celé roky, kdy jsem byl naposled v pořádném sklepě!“ rozzářil se Šlýžkal.

„Jsou tam pavouci.“

„Páni!“ rozzářil se bubák.

„A voni si dají šálek čaje,“ obrátila se paní Bochánková k Rumpáloví. Někdo jiný by třeba řekl: „Možná by si dali…?“ nebo: „Dali by si…?“ ale tohle bylo konstatování.

„Ano, prosím,“ přikývl Rumpál. „Šálek čaje bych si dal moc rád.“

„To by ale neměli,“ odpověděla mu paní Bochánková. „Hrozně se po tom kazí zuby.“

Rumpál si její slova rychle přebral.

„Dva cukry, prosím,“ dodal rychle.

„To je v pořádku.“

„Máte to tady moc hezké, paní Bochánková,“ rozhlédl se Rumpál a hlavou se mu zatím hnaly myšlenky. Zvyk paní Bochánkové, podle nějž odpovídala na ještě nevyslovené otázky, které se vám teprve formovaly v hlavě, vyžadoval velmi bystrý mozek.

„Už je deset let na pravdě boží,“ odpověděla.

„Ehm,“ začal kulhavě, „doufám, že pan Bochánek se těší dobrému zdraví?“

„Si s tím nelámou hlavu. Si s ním občas popovídám,“ přikývla paní Bochánková.

„To jsem netušil, je mi to líto.“

„No dobrá, když se budou cítil líp…“

„Ehm, paní Bochánková? Víte, ono mě to tak trochu mate. Nemohla byste… nějak to přepnout… srovnat… víte, ta vaše jasnovidnost…?“

Přikývla.

„Prominou. Poslední dobou už to ze zvyku nechávám zapnuté skoro pořád,“ zamračila se. „Sme tady s Ludmillou a Jedním-mužem-kbelíkem pořád sami, tak jaképak strachy. To je duch,“ vysvětlovala. „Sem věděla, že se na to budou ptát.“

„Ano, já jsem už slyšel, že média mají přirozené duchovní průvodce,“ přikývl.

„Že by? To není průvodce, on je spíš takový duch pro všecko,“ zavrtěla hlavou paní Bochánková. „Se nezaobírám tím tyjátrem kolem karet a troubením a magickýma tabulkama, vědí. A taky si myslím, že ektoplazma je eklhaft. Něco takového bych si nepustila do domu. Já teda ne. To svinstvo nejde dolů z koberce, věřili by? Dokonce ani octem.“

„Věrná pravda,“ přikyvoval s porozuměním Rumpál.

„Nebo všechno to sténání a kvílení. To taky nemám ráda. A taky si nezahrávám s nadpřirozenem. To je nepřirozené, nadpřirozeno. Jednoduše to nesnesu.“

„Hm,“ podotkl Rumpál opatrně. „Jsou ale i někteří lidé, kteří si myslí, že být médiem je taky tak trochu… hm… nadpřirozená vlastnost.“

„Cože? Cože? Na mrtvejch lidech nejni nic nadpřirozenýho! To jsou jen takový hloupý řeči. Každej dřívá nebo pozdějc umře.“

„No, v to doufám, paní Bochánková.“

„Takže, o co jim šlo, pane Žička? Vypnula jsem jasnovidnost, takže mně to musejí říct.“

„Rád bych zjistil, co se děje, paní Bochánková.“ Kdesi pod nimi, pod podlahou, se ozval hluchý náraz a tlumený, ale nesmírně šťastný Šlýžkalův hlas.

„Dokonce i krysy! To je žůžo!“

„Byla jsem na univerzitě a pokusila jsem se vám, mágům, říct co a jak,“ odpověděla paní Bochánková škrobeně. „A nikdo mě neposlouchal. Sem věděla, že to tak dopadne, ale sem to musela zkusit, jinač bych nevěděla, že to tak dopadne.“

„S kým jste mluvila?“

„S takovým velkým, v červených šatech a knírem, co vypadá, jako když se akorát pokusil spolknout kočku.“

„Aha. To byl arcikancléř,“ přikývl Rumpál s naprostou jistotou.

„A potom tam byl takový veliký tlustý. Chodí jako kachna.“

„Viďte, že tak chodí! To byl děkan,“ přikývl Rumpál.

„Říkali, že jsem jejich dobrá žena,“ zachmuřila se při té vzpomínce paní Bochánková. „Pak mi doporučili, abych se starala o svý věci. Nevím, proč bych měla pomáhat mágům, kteří jednoho nazývají svou dobrou ženou, když se jim jenom snaží pomoct.“

„Mám strach, že mágové ostatní lidi poslouchají málokdy,“ konstatoval Rumpál. „Já taky nikoho skoro sto třicet let neposlouchal.“

„Proč ne?“

„Asi pro případ, že by mi chtěl někdo říci, jaké bláboly to celou tu dobu vykládám. Co se děje, paní Bochánková? Mně to můžete svěřit. Možná že jsem mág, ale především jsem mrtvý.“

„No, vědí…“

„Šlýžkal mi naznačil něco v tom smyslu, že to má něco společného s životní silou.“

„Kouknou, ona narůstá, rozumějí?“

„Co to ale znamená ?“

„Je jí víc, než by jí mělo být. Je to to —“ mávla neurčitě rukou, „jako to…, když jsou věci na vahách, ale na jedný misce je víc.“

„Nerovnovážný stav?“

Paní Bochánková, která vypadala, jako když čte nějaký hodně vzdálený text, přikývla.

„Jedna z těch věcí je… kouknou, občas se to stane, ale jen tak trošku, a potom se objeví duchové, protože život už není v těle, ale ještě tak docela nezmizel… a v zimě je toho mnohem míň, protože chlad to tak jako nasává a omezuje, ale na jaře se to vrací… a v některých věcech se to shromažďuje…“

Univerzitní zahradník Afekt si pobrukoval jakousi veselou melodii a vlekl za sebou podivné vozítko na cestě do svého malého soukromého království mezi knihovnou a budovou Silnoproudé magie [20] Pozn. autora: Byla to jediná budova v celém areálu mladší jednoho tisíce let. Starší mágové se nikdy příliš nezajímali o to, co tam mladší, méně vypasení a většinou méně obrýlení mágové tropí, a jejich nekonečné žádosti o přidělení dalších investic na výzkum urychlovače magických částic a radiační štíty brali na vědomí tak, jak většina lidí bere na vědomí žádost svých potomků o zvýšení kapesného. S pobavením a jen na půl ucha poslouchali jejich bezděčnému výčtu pokusů směřujících k odhalení samotných elementárních částic magie. Možná se jednoho dne ukáže, že právě tohle byla ze strany starých mágů zásadní chyba, zvláště pokud skutečně dovolí těm mladším, aby vybudovali tu zatracenou věc, kterou se neustále chystají postavit na squashovém kurtu. Starší mágové dobře vědí, že prvotní účel magie je zformovat společenskou pyramidu, na jejímž vrcholu budou mágové, a hned potom konzumovat obrovské množství vybraných jídel; i když ve skutečnosti to bylo právě na SiMa, kde vynalezli jedno z nejpodivuhodnějších jídel vesmíru — antišpagety. Antišpagety se připravují několik hodin po jídle, ale objevují se v již prošlém čase, a jsou-li dokonale připraveny, zaplaví chuťové papily v jediném okamžiku, a tak dojde ke skutečné explozi chuti. Účtují se pět tisíc tolarů za jednu navinutou vidličku, nebo o něco více, pokud do ceny zahrnete i poplatek za odstranění rajské omáčky z okolních stěn. , kam vezl náklad vysekaného plevele, určeného na kompost.