Terry Pratchett - Sekáč

„Prostě furt nedokážem odhadnout, kdy nám to bouchne,“ překládal jeho zástupce, aniž zvedl hlavu.

„Jo, věci nám občas vyletí do vzduchu, ale vždycky zase spadnou dolů. Nepoletují kolem ani se nešroubují ze zdí a podobně,“ pokračoval jeho šéf a varovně se na něj zamračil. „A navíc, kdybychom za to mohli, myslíte, že bychom to dělali i sami sobě? Moje laboratoř, to je peklo, věřte mi. Všude poletují předměty, sklo a chemikálie! Právě než jsem vyšel z domu, rozbila se mi celá destilační kolona s velkým chladicím šnekem, který byl velmi drahý.“

„Na mou věru, toť odpověď ostrá jak ty střepy! Místo za jediného tak vzácného plže bych však dal ty peníze raději za dvě kopy hlemýžďů,“ ozval se tesklivý hlas odněkud ode dveří.

Skupinka mágů a knězi se rozestoupila a propustila generálního sekretáře a staršího cechu šašků a kašparů. Pozornost většiny přítomných se obrátila k němu a jeho postavou pod všemi těmi pohledy zalomcoval složitý tik, což nikoho nepřekvapilo, protože se starším šaškem něco lomcovalo neustále. Jeho tvář byla tváří muže, který pozřel nějaký ten tvarohový koláč přes míru, jehož kalhoty někdo příliš často pral ve zbytečně ostrém mýdle, a na tváři měl výraz nervově labilního člověka, kterému chybí do nervového zhroucení výbuch jediné třaskavé kuličky. Představení ostatních cechů se na něj pokoušeli být hodní stejným způsobem, jakým byste byli hodní na člověka, který stojí na římse v nejvyšším patře mrakodrapu.

„Co tím myslíš, Geoffrey?“ usmál se na něj Výsměšek nejlaskavěji, jak dokázal.

Šašek polknul. „No to je přece jasné,“ zahuhlal, „rozbité sklo mi připomnělo střepy — a ty jsou ostré, mluvil jste o šneku — a mě hned napadl hlemýžď a už to bylo! Rozumíte, to je taková slovní hříčka. Hm. No já vím, trhák to nebyl.“

Arcikancléř se mu podíval do očí podobných dvěma vajíčkům na hniličku.

„Aha, žert, “ přikývl s náhlým pochopením. „No to je dobré, hahahá!“ Plácl se do kolen a spiklenecky mrkl na ostatní.

„Hohohó,“ zaduněl bas hlavního kněze.

„Hehehé,“ zasmál se uhlazeně představený cechu vrahů.

„Hihihi,“ doplnil je starší cechu alchymistů. „Když si představím, že bych měl destilovat slimáky —! Vy filuto!“

„Takže vy se mi všichni pokoušíte říci,“ obrátil se Patricij ke shromážděným, když ohleduplné ruce odvedly šaška z místnosti, „že ani jeden cech nemá s tím, co se děje, vůbec nic společného?“ Při řeči vrhl významný pohled na Výsměška.

Arcikancléř už už otvíral ústa k odpovědi, když na Patricijově stole zahlédl jakýsi pohyb.

Ležel tam miniaturní model patricijského paláce ve skleněné kouli. Hned vedle ní ležel nůž na papír.

Nůž na papír se pomalu ohýbal.

„No?“ klouzal Patricij zrakem z jednoho mága na druhého.

„My s tím nemáme absolutně nic společného,“ odpověděl Výsměšek dutým hlasem. Patricij se otočil po směru jeho pohledu.

Nůž už byl ohnutý jako luk.

Patricij přeletěl pohledem rozpačitou skupinu, až nakonec objevil kapitána Běhnu z Denní hlídky městské stráže.

„Nemůžete s tím něco dělat vy?“ zeptal se.

„Ehm. Jako třeba co, sire? Myslíte ten nůž? Hmm. No, předpokládám, že bych ho mohl zatknout za to, že je křivý.“

Lord Vetinari rozhodil ruce.

„Tak! Není to magie! Nejsou to bohové! Nedělají to lidé! Tak co je to? A kdo to zastaví? Koho ještě mohu zavolat?“

O půl hodiny později malá skleněná koulička zmizela. Nikdo si toho nevšiml. Nikdy si toho nikdo nevšimne.

Paní Bochánková věděla, koho má zavolat.

„Jste tady, Jeden-muži-kbelíku?“

Pak se pro všechny případy rychle skrčila.

Z čirého vzduchu se vyřinul mečivý a nedůtklivý hlas.

kde jste byla? tady už pomalu není k hnutí!

Paní Bochánková se kousla do rtu. Tak rychlá a přímá odpověď znamenala, že její duchovní průvodce má nějaké obtíže. Když byl klidný a nic se nedělo, dokázal strávit několik minut hovorem o vodních buvolech a zvycích velkých bílých duchů, přestože kdyby se Jeden-muž-kbelík dostal na dosah k bílému duchovi, byl by ho okamžitě vypil, takže je na každém, aby si představil, co by se asi stalo s vodním buvolem. A taky svou řeč neustále prokládal samým „ehm“ a „jaksi“.

„Co tím myslíš?“

došlo tam u vás k nějaké strašlivé pohromě? desetivteřinové chorobě, nebo hromadné smrti nebývalého rozsahu?

„Ne. Alespoň o ničem takovém nevím.“

tady je strašlivá tlačenice, to vám řeknu, kde to všechno vázne?

„Já ti nerozumím.“

mlčmlčmlčmlč, pokouším se promluvit s dámou! vy tam, nedělejte takový kravál! říkám vám, abyste —

Paní Bochánková zachytila množství dalších hlasů, ve kterých se ten jeho začínal ztrácet. „Jeden-muži-kbelíku!“

tak já jsem podle tebe divoch a ještě k tomu pohan, jo? tak víš, co ti ten pohan a divoch řekne? poslyš, já už tady žiju přes čtyři sta let, abys věděl! nemusím si nechat líbit takové urážky od někoho, kdo ještě ani nevychladl! dobrá — tak to už tedy překročilo veškerou míru, ty…

Jeho hlas se vytratil.

Paní Bochánková zaťala zuby. Po chvíli se ozval znovu.

— no ne, vážně? vážně? možná, že jsi byl někdo, když jsi byl živý, ty emajle, ale teď a tady nejsi nic víc než prostěradlo s dírama místo očí! Jo tak to se ti nelíbí, no to se na to —

„Už se chce zase prát, mami,“ ozvala se Ludmilla, která ležela stočená do klubíčka vedle kuchyňského sporáku. „Vždycky říká lidem ‚ty emajle‘, než je praští.“ Paní Bochánková si povzdechla. „A zní to, jako by se chystal poprat se spoustou lidí,“ dodala Ludmilla.

„No tak dobrá. Běž a přines mi vázu. A vyber nějakou levnou!“

Panuje všeobecné podezření, ale není všeobecně známo, že existuje jakýsi společný a univerzální duchovní základ, ze kterého při odchodu z tohoto světa všechno žije v úzké, průvanem protahované nicotě mezi světem živých a mrtvých. To je důležité.

„Ne, tu ne, ta, patřila tvé babičce.“

Takový pobyt ve světě neskutečna nemůže trvat dlouho, protože chybí vědomí, které by nehmotného ducha udrželo pohromadě. Důležité jsou poslední myšlenky člověka, protože ne všechny jsou dost silné na to, aby to na tu nezbytně nutnou dobu dokázaly.

„Jo, tahle bude dobrá. Ten vzor se mi nikdy nelíbil.“

Paní Bochánková vzala z dceřiných tlap oranžovou vázu s růžovými pivoňkami.

„Jsi tam ještě, Jeden-muži-kbelíku?“ zvolala.

— přinutím tě litovat dne, kdy jsi umřel, ty ukňouraný —

„Chytej!“

Udeřila vázou o sporák. Porcelán se rozletěl na všechny strany.

O chvilku později se z Oné strany ozval zvuk. Kdyby jeden nehmotný duch udeřil druhého nehmotného ducha duchem vázy, znělo by to přesně tak.

a máš to, ozval se hlas Jednoho-muže-kbelíka, a pamatuj si, že tam, odkud přišla tahle, je spousta dalších, jasné?

Bochánkovy, matka a její chlupatá dcera, se na sebe podívaly a spokojeně kývly hlavou.

Když se Jeden-muž-kbelík znovu ozval, přetékal jeho hlas spokojeností.

to byla jen taková vzrušenější diskuse o tom, kdo je tady služebně starší, řekl. jen tak jsme si přeměřovali osobni prostory, máme hrozné obtíže, paní Bochánková. vypadá to tady jako v čekárně —