Terry Pratchett - Sekáč

A znovu umlkly.

Byly nahrazeny skřípavým zvukem vedlejší místnosti. Odstrčila stranou kalíšek s vejcem natvrdo a prošla korálkovým závěsem.

Zvuk vycházel z pod prosté jutové pokrývky, která chránila její křišťálovou kouli.

Evarie se vrátila do kuchyně a vybrala si z kredence těžkou pánev. Jednou nebo dvakrát s ní máchla vzduchem, aby ji dostala do ruky, a pak se tiše připlížila ke kouli ukryté pod pokrývkou.

Pozvedla pánev, připravila se k ráně a strhla z koule dečku.

Koule se na svém stojánku pomalu otáčela.

Evarie ji chvilku pozorovala. Pak vytáhla záclony, spustila se do křesla, zhluboka se nadechla a řekla: „Je tam někdo?“

V tom okamžiku na ni spadla větší část stropu.

Po několika minutách a jisté dávce námahy se paní Bochánkové podařilo uvolnit si hlavu.

„Ludmillo!“

Venku se ozvaly tiché kroky, otevřely se dveře od zadního dvorku a něco vstoupilo do bytu. Bylo to zcela jasně, dokonce přitažlivě ženských tvarů a mělo to na sobě obyčejné ženské šaty. Očividně to také trpělo přebujňením vlasového porostu, který by stačil pro tři běžné osoby ženského pohlaví. Jak se zdálo, i nehty a zuby ta osoba tuto sezónu nosila delší, než je obvykle zvykem. Očekávali byste, že na vás takové stvoření nejspíš zavrčí, ale promluvilo příjemným a nade vší pochybnost lidským hlasem.

„Mami?“

„Sem tady vespod.“

Hrůzostrašná Ludmilla zvedla obrovský trám a bez viditelné námahy ho odhodila stranou. „Co se to stalo? To jsi neměla zapnutou jasnozřivost?“

„Sem ji vypla, páč sem potřebovala promluvit s pekařem. Ti řeknu, že mě to ale vyděsilo.“

„Uvařila bych ti hrnek čaje, nechceš?“

„No tak, dyť dobře víš, že dycky dyž máš svůj čas, rozbiješ každém hrnek, co vezmeš do pařátů.“

„Ale už se lepším,“ řekla Ludmilla.

„Si hodná holka, ale já to rači udělám sama. Stejně ti děkuju.“

Paní Bochánková vstala, oprášila si ze zástěry omítku a řekla: „Křičeli! Křičeli! Všichni najednou!“

Univerzitní zahradník právě plel záhon růží, když se povrch prastarého sametového trávníku zavlnil a z něj vypučel trvalka Rumpál Žička, který přisleple zamžoural do světla.

„To jsi ty, Afekte?“

„Uhodl jste, pane Žičko,“ přikývl trpaslík. „Mám vám pomoci nahoru?“

„Myslím, že to zvládnu sám, díky.“

„Mám v besídce rýč, kdybyste potřeboval“

„Ne, zatím je všechno v nejlepším pořádku.“ Rumpál vylezl ze země a oprášil si z roucha hlínu. „Omlouvám se za ten trávník,“ dodal, když mu oči zavadily o otvor v zeleném pažitu.

„To nic, pane Žičko.“

„Trvá to dlouho, než se vypěstuje takový trávník?“

„Asi tak pět set let, myslím.“

„Ale, božíčku, to je mi opravdu strašně líto! Chtěl jsem do sklepení, ale nějak jsem si to špatně vyměřil.“

„S tím si nelamte hlavu, pane Žičko,“ utěšoval ho trpaslík vesele. „Poslední dobou roste všechno jako blázen. Tu jámu ještě dneska odpoledne zasypu, oseju to travním semenem a pět set let uteče co by dup, uvidíte!“

„No, podle toho, jak se věci mají, to pravděpodobně skutečně uvidím,“ přikývl Rumpál zachmuřeně. Pak se rozhlédl kolem. „Je tady arcikancléř?“

„Viděl jsem je všechny odcházet do paláce,“ oznámil mu zahradník.

„V tom případě se skočím osprchovat a převléct. Nerad bych někoho rušil.“

„Slyšel jsem, že nejste jenom mrtvý, ale že vás prý i pohřbili,“ naklonil se za ním zvědavě Afekt, když Rumpál šouravě vykročil.

„To je pravda.“

„Pořádného chlapa ale jen tak něco nepoloží, a když už, tak zase vstane a jde dál, nemám pravdu?“

Rumpál se zastavil a otočil se k Afektovi. „Mimochodem… nevíte náhodou, kde je Jilmová ulice?“

Afekt se poškrabal za uchem. „Není to ta, co vede z ulice U melasového dolu?“

„Ó ano, máte pravdu, už si vzpomínám.“

Afekt se vrátil ke své práci.

Proměnlivý charakter Rumpálový smrti ho nijak zvlášť neznepokojoval. Vždyť nakonec i stromy v zimě vypadaly jako mrtvé a každé jaro se znovu zazelenaly. Prakticky nic neumíralo na dlouho. Vezměte si například kompost.

Afekt věřil v kompost se stejnou silou, s jakou jiní lidé věří v bohy. Jeho kompost se zahříval, hnil a potmě slabounce světélkoval, pravděpodobně díky tajemným a možná i nedovoleným přísadám, které do něj Afekt přidával, i když se mu nikdy nic nedokázalo. Mimoto by také nikoho v životě nenapadlo některou kompostovou hromadu rozhrabat a zkoumat, co všechno se v ní ukrývá.

Byla to jenom mrtvá hmota, a přesto žila svým životem. A nikdo nemohl popřít, že z ní vyrůstaly růže.

Starší pAsák vysvětlil Afektovi, že jeho popínavé růže jsou tak krásné a velké, protože jsou pravým zázrakem bytí, ale Afekt byl v duchu přesvědčený, že je to tím, že se chtějí dostat od kompostu co nejdále.

Dnes večer byly ale hromádky jeho kompostu v ohrožení. Plevel se měl až neuvěřitelně k životu. Afekt ještě nikdy neviděl rostliny růst tak rychle a do krásy. Musí to být tím kompostem, pomyslel si Afekt.

V době, kdy mágové dorazili na místo, vládl v celém paláci zmatek. Po stropech klouzaly kusy nábytku. Kolem arcikancléře proletěla sprška stříbrných příborů, podobných hejnu potočních střevlí, a zmizela za ohybem chodby. Všude kolem to vypadalo, jako kdyby palác upadl do spárů šikovného a vybíravého hurikánu.

Do paláce byli zřejmě povoláni i další. Byla mezi nimi i skupinka v mnoha směrech velmi podobná mágům, přestože cvičené oko by nalezlo několik důležitých rozdílů.

„Kněží?“ řekl znechuceně děkan. „Tady? A dřív než my?“

Obě skupiny začaly nenápadně, ale urychleně zaujímat pózy, při nichž měli jejich příslušníci dobrý výhled a obě ruce volné.

„Vždyť ti nejsou vůbec k ničemu,“ ušklíbl se starší pAsák.

Teplota v místnosti v psychickém slova smyslu prudce poklesla.

Kolem se provlnil drahý jakazačistánský koberec. Arcikancléřův pohled se srazil s pohledem obrovského kněze slepého Io. Tohoto služebníka nejstaršího boha mírně zmateného zeměplošského panteonu bychom mohli bez výčitek svědomí označit za mluvčího společenstva církevních věcí.

„Lehkověrní idioti!“

„Ateistická pakáž!“

„Tupí přisluhovači!“

„Dětinští kejklíři!“

„Krvežízniví knězi!“

„Nenažraní magici!“

Vzoromil mírně pozvedl obočí. Hlavní kněz téměř neznatelně přikývl.

Oba muži opustili své skupiny, které po sobě vrhaly z bezpečné vzdálenosti záplavu urážek, a jakoby lhostejně přešli do relativně klidného kouta místnosti, kde se za sochou jakéhosi Patricijova předka sešli a postavili se tvářemi k sobě.

„Tak co… jak vynáší obtěžováním bohů v tom vašem byznysu?“ nadhodil Výsměšek.

„Děláme nejponíženěji, co umíme. A jak se daří kšeftu s těmi nebezpečnými věcmi, které jsou mimo dosah lidského chápání?“

„Docela slušně,“ přiznal Výsměšek, „fakt, docela slušně.“ Výsměšek si sundal klobouk a zalovil v jeho špičce. „Můžu ti nabídnout kapku něčeho k pití?“

„Alkohol je pastí ducha. Nechceš cigaretu? Slyšel jsem, že vy se kouření oddáváte velmi vášnivě.“

„Já ne. Kdybych ti řekl, co to člověku udělá s plícemi —“

Výsměšek odšrouboval špičku klobouku a nalil do ní štědrou dávku brandy.