Terry Pratchett - Sekáč

Mágové oznámili, že univerzita stojí na magické půdě, a je tudíž vyňata ze všech poplatků, daní a ostatního zatížení mrzkým mamonem, a kromě toho vědomosti že se zdanit nedají.

Patricij odtušil, že dají. Je to dvě stě tolarů per capita, a jestliže jim per capita dělá problém, může jim zajistit decapita.

Mágové protestovali s tím, že univerzita nikdy daně civilní správě neplatila.

Patricij odpověděl, že zatím se sice chová civilně, ale nemá daleko do okamžiku, kdy se začne chovat značně necivilizovaně.

Mágové nadhodili: co takhle dohodnout se po dobrém?

Patricij se podivil. Vždyť on celou tu dobu o ničem jiném nemluví! Ať si nepřejí, aby se s nimi začal dohadovat po zlém!

Mágové se zamysleli a sdělili mu, že si vzpomínají na jednoho Patricije, kdyže to bylo? Ano, oni myslí, že ve století Vážky, a ten prý také chtěl univerzitě diktovat, co může, nemůže, a hlavně co musí. Patricij se na něj může přijít podívat do univerzitních katakomb, jestli má zájem.

Patricij vzkázal, že přijde. Ať se spolehnou, že přijde, a brzy, a vezme si s sebou pár lidí z palácové gardy.

Na konci se dohodli, že mágové žádné daně platit nebudou, ale za to věnují každoročně nějaký ten dar ve prospěch města, řekněme takových dvě stě tolarů na hlavu, nic ve zlém, žádné předsudky, mutatis mutandis, žádné další podmínky a peníze budou využity výhradně k mírovým účelům a na potřeby a rozvoj Ankh-Morporku.

A právě podobné pružné mezihry mocenských bloků dělaly z Ankh-Morporku tak zajímavé a inspirující město, ale především nesmírně nebezpečné místo, kde šlo neustále o život [16] Pozn. autora.: O této kvasící metropoli bylo napsáno i mnoho písní, z nichž nejznámější jsou „Ankh-Morpork! Ankh-Morpork! Jak skvělé, že ho pojmenovali Ankh-Morpork!“, „Na tom ankh-morporským mostě“, „Kalná je voda v Ankhu“, ale mezi další patří především „Bojím se zas vrátit tam, do Ankh-Morporku“, „V ankh-morporském ghettu“, „K Ankh-Morporku se neznáme, radši ho zbouráme“ nebo přesmutná „Balada ankh-morporská“. .

Starší mágové vycházeli ven málokdy a ještě vzácněji se dostali na to, co by urbanista nazval přeplněnými hlavními tepnami a tichými vedlejšími uličkami metropole, ale bylo okamžitě jasné, že tady něco není v pořádku. Ne že by v Ankh-Morporku občas nepoletovaly dlažební kostky vzduchem, ale to je vždycky někdo musel hodit. Teď to bylo poprvé, kdy poletovaly jen tak samy od sebe.

S třeskotem se otevřely jakési dveře a z nich vyšel kompletní oblek, kousek za oblekem vytančil pár bot a nad prázdným límcem se vznášel klobouk. Těsně za nimi se ve dveřích objevil hubený muž, který se kusem hadru narychlo omotaným kolem těla pokoušel zakrýt to, na co obvykle potřeboval kalhoty.

„Okamžitě se vraťte!“ křičel, když obsah jeho šatníku zahýbal za roh. „Ještě za vás dlužím sedm tolarů!“

Za jeho zády se na ulici opatrně vykradly druhé kalhoty, naprosto stejné jako ty od obleku, a pospíchaly za těmi prvními.

Mágové se semkli do sevřené skupiny a vypadali jako vyděšené zvíře s pěti špičatými hlavami a deseti nohama a čekali, kdo se první zmíní o neobvyklosti situace.

„To je tedy, u všech zmrhalek a třasů, skoro neuvěřitelné!“ začal arcikancléř.

„Hmm?“ zabručel roztřeseným hlasem děkan, který se marně pokoušel svým tónem naznačit, že on vidí denně ještě podivnější věci a že když arcikancléř věnoval svou pozornost obyčejným šatům, byť by i pobíhaly po ulici, ohrozil seriózní pověst celého mágstva.

„Ale no tak ! Já osobně neznám mnoho krejčích, kteří by vám k obleku, za který účtují sedm tolarů, ušili ještě druhé kalhoty!“

„Oh,“ vypravil ze sebe děkan.

„Až poběží znovu kolem, pokuste se je chytit, abych se mohl podívat na štítek s firmou.“

Pootevřeným oknem v posledním patře nedalekého domu se protáhlo prostěradlo a s pleskotem odběhlo po střechách.

„Víte,“ začal lektor Zaniklých run, který se marně pokoušel udržet hlas klidný a vyrovnaný, já si myslím, že tohle není magie. Necítím to jako magii.“ Starší pAsák zalovil v jedné z početných kapes svého roucha. Ozval se tlumený cinkot, šustění a občas zakvákání. Nakonec vytáhl tmavomodrou skleněnou kostku. Na přední straně měla číselník. „Vy nosíte v kapse jednu z těch věciček?“ zavrtěl hlavou děkan. „To musí být pěkně drahá hračička, co?“

„A co to vlastně je, u všech všudy?“ zeptal se Výsměšek.

„Je to neuvěřitelně citlivý magický měřicí přístroj,“ odpověděl děkan. „Měří to hustotu magického pole. Je to magiometr.“

Starší pAsák podržel kostku tak, aby na ni všichni viděli, a zmáčkl knoflík na jejím boku.

Ručička ciferníku se pohnula, postoupila o kousek a zastavila se.

„Vidíte?“ obrátil se starší pAsák k ostatním. „Jen přirozené pozadí, které v žádném případě nepředstavuje žádné nebezpečí pro veřejnost.“

„Mluvte nahlas,“ dožadoval se arcikancléř. „Já vás v tom kraválu neslyším!“

Z domů na obou stranách ulice se ozýval praskot a výkřiky.

Paní Evarie Bochánková byla velké médium, ale podnikala v malém.

Nebyla to profese, o kterou by byl nějak zvláštní zájem. Málokdo z lidí, kteří v Ankh-Morporku zemřeli, jevil výraznější chuť, nebo dokonce touhu zaskočit na kousek řeči se svými žijícími pozůstalými příbuznými. Většina z nich se řídila heslem: položme mezi sebe a ty tam co nejvíc mystických říší a rozměrů. Řemeslo provozovala ve volných chvílích, když jí zbyla chvilka při krejčování a práci v kostele — v jakémkoliv kostele. Paní Bochánková patřila k horlivým věřícím, alespoň podle svých vlastních zásad.

Nebyla však jedním z těch obyčejných médií, která zapálí kadidlo a pro větší efekt se zabalí do přehozu na postel. Bylo to jednak z toho důvodu, že jí kadidlo páchlo, a pak především proto, že byla ve své profesi skutečně skvělá. Dobrý iluzionista vás dokáže překvapit triky s krabičkou zápalek a obyčejným balíčkem karet — a když ty karty prozkoumáte, zjistíte, že je to opravdu obyčejný balíček karet — a nepotřebuje k tomu složité zrcadlové stolky a skládací cylindry svých méně nadaných kolegů. A paní Bochánková byla něco podobného; také ke svému řemeslu nepotřebovala téměř žádné rekvizity. Dokonce i skleněná koule, vyrobená z průmyslového křišťálu, kterou měla položenou na kredenci, byla jen dekorací pro návštěvníky. Paní Bochánková dokázala přečíst budoucnost i z talíře hrachové kaše [17] Pozn. autora: Ta by vám například řekla, že v nejbližší době můžete očekávat bolestivé hnutí nitra provázené silným napětím. . Upadala do transu nad pánví slaniny s vejci. Stavila větší část života tím, že se brodila duchovním světem, i když v jejím případe výraz „brodila“ není právě na místě. Nebyla ten typ. Ona byla spíš ten člověk, který tam vtrhne s hlasitým dupáním a dožaduje se nejvyššího vedoucího.

A tak zatímco si připravovala snídani a sekala psí konzervu pro Ludmilu, zaslechla hlasy.

Byly slabé a vzdálené. Ne že by byly na hranici slyšitelnosti, protože to byly hlasy, které žádné ucho nezachytí. Zněly jí uvnitř hlavy.

… dávej pozor, co děláš… kde jsem…přestaň se předvádět, ty tam…