Terry Pratchett - Sekáč

„Ale na jídlo můžete chodit do domu.“

DĚKUJI VÁM.

„Jmenuji se Zahořalá, slečna Zahořalá.“

ANO.

Čekala.

„Předpokládám, že se taky nějak jmenujete,“ pobídla ho, když se na ni dál mlčky díval.

ANO. TO JE PRAVDA.

Znovu chvíli čekala. „Takže?“

promiňte?

„Jak se jmenujete?“

Cizinec na ni chvilinku zíral a pak se začal zmateně rozhlížet kolem.

„Ale no tak,“ řekla slečna Zahořalá. „Nebudu přece zaměstnávat osobu beze jména, pane…?“

Postava upřela zoufalý pohled k nebi.

PANE NEBE?

„Nikdo se nejmenuje Nebe.“

PAN…DVEŘ — KLIKA?

Přikývla.

„Proč ne. Může to být Klika. Vzpomínám si na jednoho chlápka, kterého jsem kdysi znala, a ten se taky jmenoval Klika. A křestní jméno? Neříkejte mi, že nemáte ani to. Musíte být nějaký ten Vilém, Ríša nebo Vlastimír.“

ANO.

„Cože?“

NĚJAKÝ TEN.

„Který?“

EHM. TEN PRVNÍ?

„Jmenujete se Vilém?“

ANO?

Slečna Zahořalá obrátila oči k nebi.

„Tak dobrá, Vilém Nebe…“ řekla.

KLIKA.

„Ach, ano. Promiňte. Dobrá, takže Vilém Klika…“

ŘÍKEJTE MI VILÍK.

„A vy mě slečna Zahořalá. Předpokládám, že byste si dal něco k večeři?“

DAL BYCH SI? AHA. ANO. VEČERNÍ JÍDLO. ANO.

„Abych vám řekla pravdu, vypadáte napůl vyhládlý k smrti. Víc než napůl,“ podotkla, když klouzala pohledem po jeho postavě. Nějak si nebyla s to uvědomit docela přesně, jak vlastně ten Vilém Klika vypadá, nebo si vybavit zvuk jeho hlasu. Stál před ní a mluvil na ni — jinak by si přece nepamatovala nic, že?

„Tady v okolí žije dost lidí, kteří neužívají jméno, které dostali ke křtu,“ řekla nakonec. „Já vždycky tvrdím, že nemá cenu chodit za lidmi a vyptávat se jich na soukromé věci. Předpokládám, že umíte pracovat, Vilíku? Pořád ještě nemám sklizené seno na horních loukách, a až začnou žně, bude tady práce až nad hlavu. Umíte zacházet s kosou?“

Zdálo se, že Klika nad touto otázkou vážně přemýšlí. Pak řekl: MYSLÍM, ŽE ODPOVĚĎ NA TUTO OTÁZKU ZNÍ „ROZHODNĚ ANO“, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

Kolík Aťsepicnu neviděl žádný smysl v kladení osobních otázek, alespoň ne tehdy, když je někdo kladl jemu a byly typu: „Kde jste vzal ty věci, které tady prodáváte?“ Jenže zatím se neobjevil nikdo, kdo by ho obvinil z prodeje cizího majetku, a to ho naplňovalo uspokojením. Toho rána prodal víc než tisícovku malých skleněných koulí a musel zaměstnat jednoho trolla, který Kolíkův stánek plynule zásoboval z tajemného zdroje ve sklepě. Lidé ty hračky milovali.

Jejich obsluha byla až k smíchu jednoduchá a po několika ukázkách ji snadno pochopil i průměrný občan Ankh-Morporku.

Když jste sklem zatřásli, rozvířilo se v kouličce, naplněné jakousi tekutinou, mračno bílých vloček a ty se pak pomalu usazovaly na miniatuře některé z ankh-morporských památek, umístěné na dně. V některých kouličkách to byl model Neviditelné univerzity, v jiných Věže umění, Mosazného mostu, nebo dokonce Patricijova paláce. Podrobnosti, do jakých byly modely vypracovány, byly úžasné.

A najednou doprodal poslední. Tak tohle, pomyslel si Aťsepicnu, je ostuda. Protože mu v pravém slova smyslu nepatřily, i když morálně, morálně byly samozřejmě jeho, nemohl si vůbec stěžovat. No dobrá, mohl si samozřejmě stěžovat, ale jen v duchu a nikomu konkrétnímu. Když tak o tom přemýšlel, nedopadlo to vůbec špatně. Možná že je to tak lepší. Prodej je levně — prodej je rychle. Zbav se jich co nejdříve. O co jednodušší je pak rozhodit ruce s výrazem uražené nevinnosti, když říkáte: „Kdo? Já?“ Ale byly opravdu moc hezké. Až na ty divné nápisy. Byly na spodní straně každé kouličky. Byla to neumělá roztřesená písmena, jako by je psal někdo, kdo nikdy předtím nepsal a písmena obkresloval podle vzoru. Na spodní plošce každé kouličky, pod budovou vypracovanou do nejmenších podrobností, byla slova:

Vzoromil Výsměšek, arcikancléř Neviditelné univerzity, byl zcela bezostyšný autocondimentor [12] Pozn. autora: Autocondimentor je člověk, který si do každého jídla, jež před něj postavíte, okamžitě přidá sůl a pravděpodobně i pepř, a to bez ohledu na to, o jaké jídlo jde, jak je kořeněné a jak chutná. Psychologové, kteří se zabývají chováním větších stejně orientovaných skupin a pracují v celém mnohovesmíru pro jídelní rychloobslužny, ušetřili svým společnostem miliony v místní měně, ať už je jakákoliv, jednoduše tím, že na tento fenomén upozornili. Poradili svým zaměstnavatelům, aby ze svých jídel koření prostě zcela vynechali. Že si nevymýšlím, si může každý z vás snadno ověřit. .

Měl svůj osobní stojánek, který před ním stál při každém jídle. V něm byla solnička, tři druhy pepře, čtyři druhy hořčice, patnáct rozličných čatní a jeho milovaná specialita — omáčka Ohó-Ohó, což byla směs dobře vyzrálé mačkadlice, sekaných nakládaných okurek, kaparů, hořčice, manga, fíků, strouhaného vahúni, esence z ančoviček, asafetidy [13] Pozn. překl.: Je pravda, že asafetida má překrásný český název „čertovo lejno“, ale protože jde o recept na jídlo, a ne na mast proti suchému loupání, zůstal jsem raději u jména latinského. Ostatně u mnoha cizokrajných receptů na jídlo to bývá lepší. a nezanedbalné špetky síry a salnytru, které měly podporovat potenci.

Recept na omáčku zdědil Výsměšek po svém nebožtíku strýci. Ubohý strýc jednoho dne spořádal k bohaté večeři několik deci této proslulé omáčky, pak si dal jednu dvě tablety živočišného uhlí na žaludek, zapálil si dýmku a zmizel za záhadných okolností, i když jeho boty se našly následujícího léta na střeše rodinného sídla pod komínem.

K večeři bylo studené skopové. Skopové šlo s omáčkou Ohó-Ohó skvěle; například den potom, co zemřel Výsměškův otec, urazilo bez obtíží pětikilometrovou cestu na hřbitov.

Vzoromil si pečlivě uvázal ubrousek, zamnul si dlaně a natáhl ruku.

Stojánek se pohnul.

Natáhl se znovu. Stojánek mu uklouzl stranou.

Výsměšek si povzdechl.

„Dobrá, přátelé,“ řekl. „Znáte pravidla — u stolu žádná magie. Kdo z vás dělá ty pitomé vtípky?“

Ostatní mágové se k němu obraceli s překvapenými výrazy.

„Tak se mi začíná zdát, že tu hru už nelze hrát,“ začal si prozpěvovat kvestor, který se v té chvíli jen s námahou držel v hranicích příčetnosti. „Přestaň, zdravý rozum velí, figurky se poztrácely…“

Rozhlédl se kolem, zahihňal se a vrátil se ke své nekonečně činnosti, která spočívala v tom, že se pokoušel nakrájet skopové lžící. Ostatní mágové mu totiž momentálně odstranili z dosahu všechny ostré předměty.

Celý stojánek se vznesl do vzduchu a začal se pomalu otáčet. Pak vybuchl.

Mágové, ze kterých odkapával vinný ocet a opadávala drahá koření, se rozhlíželi jako sovy na denním světle.

„To byla pravděpodobně omáčka,“ usoudil nakonec děkan. „Už včera byla kriticky přezrálá.“

Něco mu spadlo na hlavu a odrazilo se do talíře. Byl to velký, přes píď dlouhý ocelový šroub.